Orel župa Kozinova a Orel župa Svatováclavská zvou členy a příznivce Orla a všechen věřící lid na slavnou asistovanou poutní Mši Svatou ke cti Panny Marie Růžencové (podle Misálu z roku 1962) v neděli 3. října 2010
Orel župa Kozinova a Orel župa Svatováclavská zvou členy a příznivce Orla a všechen věřící lid na slavnou asistovanou poutní Mši Svatou ke cti Panny Marie Růžencové (podle Misálu z roku 1962) v neděli 3. října 2010:
ve 14:00 hodin začátek poutního průvodu před hřbitovním kostelem sv. Mikuláše v Plzni-Petrohradě (z hlavního vlakového nádraží vlevo, pod viaduktem ulicí Mikulášskou na Mikulášské náměstí). Poutní průvod ke kostelu Panny Marie Růžencové
v 15:00 hodin POUTNÍ MŠE SVATÁ TRIDENTSKÉHO RITU V KOSTELE PANNY MARIE RŮŽENCOVÉ, dominikánská farnost, Jiráskovo náměstí 30, Plzeň
Celebrantem poutní Mše Svaté bude Jeho Milost P. Mgr. Jan Gerndt, sídelní kanovník vždy věrné Metropolitní kapituly u svatého Víta v Praze na Hradčanech, člen Metropolitního církevního soudu v Praze a Promotor Iustitiæ procesu blahořečení Tomáše Josefa kardinála Berana III.OP. Při Mši Svaté asistuje P. Mgr. Antonín Damián Nohejl III.OP, župní duchovní rádce Orla župy Svatováclavské a Moderator Provincialis Fraternitas Presbyterorum et Diaconorum Sancti Dominici. Na Mši Svaté bude vzpomenuto zesnulých a žijících Orlů.
Sestry a bratři, členové Orla! Ke cti Panny Marie Růžencové a pro orelské zásluhy o víru a vlast se dostavte prosím v hojném počtu na poutní slavnost! Lidové a orelské kroje a orelské spolkové prapory vítány. Panno Maria Královno posvátného Růžence, vůdkyně Orlů, oroduj za nás!
Po splnění obvyklých podmínek je možné účastí na poutní Mši Svaté získat plnomocné odpustky. Podmínky získání odpustků jsou řádná svatá zpověď 8 dní před poutí nebo 8 dní po pouti (resp. během pouti), Svaté Přijímání, modlitba na úmysl Svatého Otce, modlitba Apoštolského vyznání víry a Otče náš v kostele nebo kapli.
Jeden z čtenářů nám zaslal námitky k argumentům ohledně latinského jazyka uváděným v článku Latina při liturgii. O reakci jsme poprosili P. Efrema Jindráčka, OP. Otec Efrem je členem znojemského dominikánského konventu, přednáší na Papežské universitě sv. Tomáše Akvinského v Římě, spolupracuje s Filosofickým ústavem AV ČR a je předsedou liturgické komise České dominikánské provincie. Věříme, že podobnými námitkami jako tazatel se zabývala řada dalších lidí, a tak je zde s poučnými odpověďmi otce Efrema, za které tímto ještě jednou děkujeme, publikujeme.
Námitka č. 1: Je potřeba pamatovat na to, že latina jakožto liturgický jazyk byla zaváděna v době, kdy křesťané podléhající Římu latinsky uměli. Znamená to tedy, že dnes můžeme zavést angličtinu, protože ji ovládá většina lidí? Jistě mnoho světců a křesťanů latinsky mluvilo, ale co prvokřesťanští mučedníci? Co naší pravoslavní a řeckokatoličtí bratři?
Latinský jazyk měl v době trvání Římského impéria zvláštní postavení. Samo impérium zahrnovalo obrovské množství kmenů a skupin (o národech ještě není možné mluvit), které mluvily nejrůznějšími jazyky a dialekty, které ale odsouvala do pozadí úřední latina říše. Máme-li mluvit o samotném Římu a o křesťanském prostředí (dnešní Palestina, Řecko, Malá Asie) pak lidové vrstvy mluvily z velké části řecky a to i v samotném Římě. Nesmíme zapomenout, že i centrum Římské říše se skládalo z velké části z nepůvodního obyvatelstva, totiž otroků. Jen vyšší vrstvy (literáti, vládní aparát, vojsko a císařský dvůr) užívaly latinu a domácí, místní obyvatelstvo, hovořilo zjednodušenými latinskými dialekty (vulgární/lidová latina), ze kterých se vyvinula např. italština. Římané si však vyškolovali i ze zcela odlehlých barbarských kmenů schopné vyjednavače, kteří pocházeli zpravidla z místní vyšší vrstvy. Během prvotní křesťanské misie tedy rozhodně v liturgii převažovala řečtina, která mezi 2. a 4. stoletím začala ustupovat latině, později církevní latině. (Je zajímavé si všimnout, jak např. evangelista Lukáš nepokrytě napodobuje již tehdy posvátný řecký sloh biblické Septuaginty, aby svému evangeliu dodal na vážnosti a posvátnosti.)
Latina byla obecně zachovávána i na misiích, včetně např. misie bavorské anebo iroskotské, které i na našem území předcházely (!) misii cyrilometodějské (slovanské). Latina rozhodně nebyla zavedena proto, protože představovala lidovou řeč křesťanského starověku, ale jako nejvyspělejší a nejpřesnější známá řeč evropské (západní) kultury. Křesťanský „lid“ nepředstavoval žádný kulturně ani jazykově homogenní celek! Téměř každý se tedy musel latinsky učit (gramatické školy), domácnosti latinsky nemluvily, nepočítáme-li nejstarší okruh Římské říše s přetrvávající „lidovou latinou“, která se ale přetvářela do národních, románských jazyků! Svatá říše římská (Karel Veliký se latinu učil i psát a aktivně se v ní zdokonaloval) ji tedy převzala jako nejlepší literární (úřední/státní i liturgický) prostředek. To také plně odpovídalo starořímskému pojetí a požadavku „svatosti“, který se zdaleka nekryje s naším moderním pojetím – „sanctus/svatý“ je nejprve senátor/státník/císař, protože má co do činění se zákony a závaznými, nedotknutelnými normami; tím spíše je „sanctus/svatý“ papež, biskup a kněz, protože mají co do činění se zákonem Božím. Pro obě sféry tedy vyhovuje jakýsi mimořádně bohatý a kulturně rozvinutý „nad-jazyk“, v tomto případě latina. Podobné postavení si v různých kulturních sférách a zeměpisných polohách držela řečtina i hebrejština. Třebaže ale nové křesťanské státy v Evropě převzaly latinu jako úřední a kulturní jazyk zděděný z původní Římské říše, lidová latina se mezi 8. a 10. stoletím vytrácí a objevují se první písemné doklady národních jazyků. Ve středověku je však už lidovým jazykem příslušný jazyk národní a latina se stává doménou vzdělanců, škol, úřadů a liturgie.
S postavením angličtiny se tedy nekryje. Samozřejmě, že latina byla srozumitelnější jazykům románským a méně pak slovanským, germánským a ugrofinským. Jen slovanské prostředí však po dlouhém zápase dosáhlo schválení staroslovanské liturgické řeči, která sice vycházela z místních jazyků a slovanských nářečí, ale byla vytvořena umele (!), řecky vzdělanými misionáři (Konstantin-Cyril aj.). Někde se udržela (Východní Evropa), jinde nikoli (Střední Evropa). Ostatní ne-románské země přijaly trvale a od počátku liturgii latinskou, třebaže pro ně byla stejně „cizí“ jako pro slovanské kmeny.
Námitka č. 2: Chcete říct, že liturgie si sama o sobě nevystačí a potřebuje nějaký magický závoj? V tom případě jistě chápete liturgii špatně.
Námitka č. 3: Potřeba posvátného jazyka není teologicky podložená, ba naopak. Z Vašeho argumentu (uváděného v článku Latina při liturgii, pozn. KL) vyplývá, že úkony a slova týkající se Boha musí být odsunuty pryčz našeho praktického a každodenního života. V tom případě víra ztrácí smysl.
Obě námitky (2-3) vycházejí z jisté neznalosti náboženské kultury a samotného postavení liturgických jazyků. Prakticky všechny vyspělé kultury (pohanské, židovské i křesťanské) spontánně uznaly, že lidová, každodenní řeč není pro veřejné náboženské obřady příliš vhodná; a to jak (1) pro svou proměnnost a snadnou variabilitu, (2) tak pro svou často chudou slovní zásobu a nepřesnost, tak (3) pro svou „profánnost“. Vzhledem k našemu problému si to uvědomili jako první židé, a to už po babylonském zajetí, jak dokládá biblista a archeolog P. Bernard Kroll S. J., říká: „mluvilo se aramejsky – přesněji řečeno západoaramejsky – a řecky. Aramejština, která se vyvinula z jednoho ze západosemitských dialektů, začala asi v 7. století př. Kr. postupně vytlačovat hebrejštinu jako dorozumívací jazyk a byla v době Ježíšově národním jazykem. Od babylónského zajetí bylo slyšet hebrejštinu jen v synagóze při čtení svatých písem.“ (Po stopách Ježíšových, Praha Zvon 1996, s. 27). A dodává: „Vzhledem k těmto dobovým poměrům je pravděpodobné, že Ježíš uměl mimo svou aramejštinu a hebrejský kultovní jazyk také řecky“ (tamtéž, s. 29). A tak je tomu u židů dodnes: biblickou hebrejštinou se ve věřících židovských rodinách nemluví, ale všichni (alespoň chlapci) se kultovní hebrejštinu učí tak, aby v den Bar Micva (kolem 12 let), byli schopni poprvé veřejně hebrejsky číst v synagóze. Převážná část vyspělých kultur (Egypťané, Židé, Číňané aj.) totiž znaly různé úrovně vlastního jazyka anebo pro účely kultovní či úřední užívaly i docela odlišné vyjadřovací prostředky (zvláštní písmo, vyšší až odlišný jazyk, apod.).
Nechci se pouštět do nejistých teorií, ale jen pro zajímavost připomenu, že někteří vědci předpokládají právě z těchto důvodů i původní hebrejskou variantu evangelií (C. Tresmontant) anebo hebrejštinu jako Ježíšovu řeč při Poslední večeři, jak je tomu u židů dodnes při sederovém večeru. (Více k tomu např. J. L. Meagher, How Christ Said The Firts Mass). Jisté je, že Ježíš začal svou poslední modlitbu právě hebrejsky (Eli, Eli..) a kolemstojící si ji mylně aramejsky vykládali jako volání Eliáše. Jeden nejmenovaný sarkastický kritik národních jazyků v liturgii k tomuto místu s jistou nadsázkou také poznamenal, že právě toto pomýlení bylo prvním historickým požadavkem lidového jazyka v liturgii, který ale vzešel právě od Ježíšových nepřátel.
Ale vážně: Na konci prvního křesťanského tisíciletí, po odeznění hlavní „misijní“ vlny a zkultivování obrácených barbarských národů v Evropě se ustálilo jen několik málo liturgických jazyků: latina, církevní řečtina a církevní staroslovanština. Lidový jazyk v pravém smyslu slova tedy nepřinesla do bohoslužby ani cyrilometodějská, ani jiná misie. Je velmi zajímavé si dobře prostudovat dopis papeže sv. Řehoře VII. z 2. ledna 1080 českému knížeti (později králi) Vratislavovi II., kde mu trpělivě vysvětluje, proč už je třeba i v jeho zemích dále nepoužívat ani staroslovanštinu, ale sjednotit se s latinským obřadem a začlenit tak jeho stát do hlavního křesťanského proudu (Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae, Praha 1904-1907, sv. I, ss. 88-90.) Hlavní dva důvody, které uvádí jsou (1) zdařile provedená křesťanská misie, která si už dále takové ústupky nežádá a právě (2) tajemství, „závoj“, který latina nad bohoslužbou drží, a kterou papež srovnává se závojem tajemství nacházejícím se i v tajemné řeči a mluvě biblických knih.
Ani křesťanský Východ v tomto ohledu nezůstal pozadu: nepřijal právě vznikající národní jazyky, ale „kanonizoval“ staroslovanštinu, kterou mezi tím dokázal literárně rozvinout a vyprecizovat především překladem biblických a právnických knih. Křesťanský Východ sice zavedl hlasitý zpěv kánonu, ale přijal do liturgie „ikonostas“, jakýsi „závěs“ či „chrámovou oponu“, která dělí věřící od oběti, kleriky od laiků. Podobné liturgické vybavení existovalo i na Západě až do 13. stol. v podobě uzavřených mnišských či kolegiátních chórů, z čehož však nakonec zbyla jen tzv. „mřížka“ oddělující loď kostela od presbytáře neboli kněžiště.
Hlasitá recitace mešních textů v téměř lidové národní řeči (řečtině, která se pak ovšem ustálila v podobě starobylé církevní řečtiny, odlišné od té moderní) tedy existovala snad jen krátce na počátku křesťanské misie a pak až v reformaci v 16. stol., která ale výslovně chtěla odstranit právě mysteriózní obětní charakter mešní liturgie. Tvrzení, že liturgické užití latiny v dřívějších staletích pro vzdělance žádný tajemný charakter nepředstavovalo, protože ji znali a hojně užívali, také neobstojí. Právě proto byly na přelomu tisíciletí běžně užívané tiché modlitby, zvláště mešní kánon a konsekrační slova, takže i vzdělanci vlastní text neslyšeli, ale znali jen jeho obsah. Takže vlastní způsob provedení západní liturgie tento posvátný charakter obřadu navzdory širší znalosti latinského jazyka u vzdělaných věřících udržoval např. tichou recitací zvláště posvátných pasáží.
Druhý vatikánský koncil, který se již podle dřívějších papežů (Benedikta XV.) postavil za čtení a přímluvy v národních jazycích, přesto trvá na latině jako na hlavním liturgickém jazyce: „Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; partikulární právo v té věci zůstává nedotčeno. Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum Concilium, cl. 36). A dodává: „Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v přímluvách , a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku této konstituce. Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (tamtéž, čl. 54).
Tedy misijní prostředí anebo ohledy na lid zcela latiny neznalý mohou vést při pastorační moudrosti k určitému hojnějšímu využití národního jazyka. Od toho je ovšem třeba dobře odlišit nahrazení latinského jazyka (staroslovanského anebo církevní řečtiny) lidovým, národním jazykem, což katolická církev ani neschvaluje ani nedoporučuje. Je to návrat k jakémusi liturgickému primitivismu a popření tisícileté liturgické kultury. Ani v prvokřesťanských dobách tento trend nelze spolehlivě doložit jako všeobecný, ale můžeme ho jen v prvotním období předpokládat.
Námitka č. 4: Latina se nemusí měnit, to je pravda. Tím pádem připravíme liturgisty o práci s překládáním mešních celků do moderních jazyků. Dost mizivý argument. Vyjádřete v latině pravdy katolické víry a Řek vám poví, že jste heretik. Pravdy víry musí být v srdci, pak už nezáleží na jazyku. Pochybuji o tom, že laik či průměrně vzdělaný klerik dokáže sestavit spontánní modlitbu v latině.
Zde je třeba rozlišit řadu věcí: Napětí mezi řeckými a latinskými věroučnými formulacemi zde bylo od svého počátku, a lze to velmi dobře pochopit. Řada latinských termínů měla v doslovném řeckém překladu nepravověrný význam (např. lat. persona/čes. osoba/řec. prosopon–divadelní maska). Proto se už první koncily a kréda vytvářela v obou jazycích, řecky i latinsky, často s drobným výkladem („výraz XY, který Řekové nazývají AB“ apod.). Rozhodnout mezi řečtinou a latinou co do literární úrovně, úctyhodnosti a přesnosti je nesmírně těžké až nemožné.
Pokud je onen „Řek“ nekatolík, pak je velmi pravděpodobné že bude moje „latinské“ formulace považovat za heretické, podobně jako německý luterán ci švýcarský kalvinista, protože nesdílí jejich obsah. Katolický (vzdělaný) „Řek“ ovšem paralelní kréda i terminologii zná a dnes rozhodně žádný problém nepředstavují. Je pravdou katolické víry, že nevěříme ve slova, ale v jejich obsah. To však neznamená, že na slovech nezáleží. Lidé nemají dokonalejší komunikační médium, než řeč. Proto od počátku záleželo všem křesťanským koncilům a autoritám, aby bylo vyznání víry i bohoslužby formulovány přesně a na vysoké kulturní úrovni. Tím je právě zaručena všeobecná totožnost veřejného obsahu, tedy „věci“. Vzpomeňme si např. letos s jakou úlevou přijali anglicky mluvící katolíci revizi anglického misálu, který byl dosti zavádějící. Češi na tuto opravu stále čekají (jen pár nejhorších deformací: et cum spiritu tuo/i s tebou, Mariae semper virginis/Panně Marii, pro multis/za všechny, aj). Právě těmto nepříjemnostem, posunům a dezinterpretacím předcházel jednotný, latinský, řecký nebo staroslovanský text, který byl vytříben staletími a skutečnými znalci, kteří se opírali o mnohem širší celokřesťanský církevní konsensus.
Nikdo nikdy nepožadoval od laiků aby sestavovali spontánní latinské modlitby anebo aby osobní modlitbu formulovali v liturgickém jazyce. Že je dnes nedovede sestavit ani „průměrně vzdělaný klerik“ je politováníhodná pravda, která vznikla jen dlouhým nerespektováním církevních požadavků na kandidáty kněžství, viz „Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36“ (Sacrosanctum Concilium, cl. 101), „V řádu kněžského vzdělávání se stanoví, že studenti si řádně osvojí nejen mateřský jazyk, ale dobře i latinský jazyk a přiměřeně i jiné cizí jazyky, jejichž znalost se jeví nutnou nebo užitečnou pro jejich vzdělání nebo pastorační službu“ kánon 249 (Codex Juris Canonici 1983). Klerik, který nezná latinu ani pasivně si musí ve svém pracovním prostředí (kostel, sakristie, knihovna, apod.) nutně připadat jako „Alenka v říši divů“, protože se denně setkává s dokumenty, kterým nerozumí, s knihami, o jejichž obsahu nemá ponětí, s nápisy, které nechápe, apod. Neblahým důsledkem této ignorance je redukování křesťanského vzdělání samotných duchovních výlučně na překlady, v horším případě na silně limitovaný okruh nejnovějších textů vzniklých jen v národních jazycích.
Závěr: Latinský jazyk se v katolické církvi spolu s několika málo dalšími jazyky (řečtina, staroslovanština apod.) během staletého vývoje ustálil jako vysoce rozvinutý a stálý vyjadřovací prostředek, který je vhodný pro bohoslužbu právě proto, že spojuje vyjadřovací přesnost a dodává obřadům slavnostní i tajemný charakter. Tím jen pokračuje v tradici starších bohoslužebných jazyků, jak je známe např. z doby Ježíšovy (hebrejština). Křesťané (laici i klerici) se od počátku nepochybně modlili spontánně, soukromě i společně v lidovém jazyce, ale i veřejně a slavnostně v jazyce liturgickém, např. latinsky. Během doby se jistě posunuly různé důrazy na převahu latiny či na zapojení národních jazyků. Přesto zůstává i podle učení posledního celocírkevního koncilu (Druhého vatikánského 1962–1965) latina jako hlavní liturgický jazyk katolických křesťanů latinského (západního) obřadu, který klerici jsou povinni si osvojit a laici mají znát alespoň základní společné modlitby a texty užívané v mešní liturgii. Výlučné zavedení národních jazyků i do liturgických obřadů by představovalo degenerační proces, který nebere v úvahu kulturní a historický vývoj církve, který je dílem dějin utvářených za asistence Ducha Svatého.
12. září 2010
P. PhDr. Efrem Jindráček, Ph.D.
Předseda liturgické komise
České dominikánské provincie
Závěr dopisu s námitkami: Já nemám nic proti latině, sám se jí učím a obdivuji, mám však mnoho proti Vašim argumentům zde uvedeným. Předpokládám, že tento příspěvek se zde neobjeví mám tedy alespoň dvě prosby:
1. Zamyslete se nad tím, jestli se Ježíš modlil latinsky.
2. Přečtěte si nějakou církevně historickou knihu, abyste zjistil, že Řehoř Veliký nanapsal Gregoriánský chorál.
Pěkný den!
1. Pán Ježíš se pravděpodobně nemodlil latinsky, to však nediskvalifikuje latinu jakožto liturgický jazyk. Pokud by tomu tak bylo, museli bychom zakázat také mše v češtině, protože Pán Ježíš se česky prokazatelně nikdy nemodlil (jedině pokud to nebyl jeden z jeho zázraků, který evangelisté ani tradice nezaznamenali).
2. V článku jsme netvrdili, že sv. Řehoř napsal gregoriánský chorál, ale že jeho melodie uspořádal. A to je pravda. Dle svých životopisců dal sestavit Antiphonarium, do kterého dal vybrat a kodifikovat již existující melodie, opravit chybná znění a připojit i některé nové kompozice.
P. Marian Schaller OSB stručně vysvětluje důvody toho, proč je gregoriánský zpěv vlastním zpěvem římské liturgie, a patří mu tak v ní čelné místo, což znovu výslovně potvrdil i II. vatikánský koncil (SC 116).
Antifonář z kláštera v Sankt Gallen (asi 1000): Řehoř Veliký skládá chorál. Holubice na jeho pravém rameni symbolizuje inspiraci Duchem Svatým.
Duch Svatý, jenž vytváří všechny krásy katolické liturgie, vzbudil si na papežském trůnu pěvce, který se postaral o důstojnost a krásu liturgického zpěvu – Řehoře Velikého. Od něho liturgický zpěv Církve nese název „gregoriánský“.
O gregoriánském zpěvu píše Pius X. ve svém Motu proprio z 22. list. 1903, že je to vlastní zpěv Církve římské, jediný zpěv, jejž zdědila po svých Otcích, jejž žárlivě po tolik století střežila v liturgických předpisech, jejž předkládá věřícím jako přímo svůj zpěv, jejž výlučně předpisuje pro některé části liturgie a jejž nejnovější studie tak šťastně obnovily v jeho celistvosti.
…
Afektovanost a subjektivnost je chorálu cizí
Správně přednášený gregoriánský chorál je zpívanou modlitbou. Proto nesnáší afektovanost a subjektivnost moderní hudby a zpěvu.
Chorál je přirozený, jednoduchý a pokorný výraz nitra duše, která mluví s Bohem. V něm se srdce dětinně a prostě odevzdává svému Tvůrci.
Divadelní kontrasty mezi fortissimem a pianissimem, rychlostí a pomalostí by porušily neosobitost chorálu, která jest jeho silou a velmi důležitou známkou a zároveň dokladem, že jest částí samé liturgie, jež se nedá poutat osobními zážitky jednotlivce.
Chorál je vibrací duše samé Církve, na jejíž struny hraje Duch Svatý, který se v nás modlí nevyslovitelnými vzdechy.
Jiné formy jsou úlitbou Církve, nikoliv doporučením
Vedle vlastního zpěvu Církve – chorálu – je dovolen i zpěv umělý a mensurální a polyfonická hudba. Církev jich používá k okrase bohoslužeb jako všech ostatních druhů umění.
Jasněji řečeno: Církev jim dovoluje, aby se zúčastnily na chvále Boží. Často však byla a je nucena vykázati jim určité meze, neboť toto umění nepovstalo jako chorál přímo z vůně liturgie, nýbrž i inspirací přirozených, často smysly hodně zkalených.
Moderní zpěv a hudba ztrácejí souvislost s oltářem a s jeho Obětí, což už prozrazuje jejich umístění v kostele, jejich odklon a odpoutání od liturgických textů a myšlenek, jakož i od duchovního zladění, které liturgie probouzí v tom člověku, který se do ní úplně pohřížil.
Chorál je dílem umělce vědomého si drahocennosti Oběti Kristovy
Dokud věřící umělec pokládal Oběť Kristovu za nejdrahocennější dobro a statek, jejž si můžeme na tomto světě přisvojit, tvořil v duchu Církve a liturgicky.
Takovým uměleckým výtvorem byl chorální zpěv v dobách, kdy křesťanstvo se tísnilo kolem obětního oltáře Nového zákona. Jeho melodie žily z Eucharistie a proto dýchají její vůni a proto je může chápat úplně zas jen ten, kdo dychtí po této nebeské stravě a nezná sladšího pokrmu.
Uvolňováním tohoto pouta od oltáře, od Oběti a od její hostiny kazí se liturgický vkus zpěvu, zrovna jako ostatních umění, která obklopovala bohoslužbu.
Mensurální a polyfonická hudba je umění již pouze lidské, nenaplňující duši
Do chrámů vniká zpěv a hudba mensurální a polyfonická. Jejich výtvory jsou často díla velmi umělecká, jak po stránce skladebné, tak při jejich podání, ale umění je to lidské a – pro lidi. Už to není bohoslužba!
Umění mensurální a polyfonické lahodí smyslům a sytí je – duše zůstává hladova a prázdna, a což jest ještě horší, pro sladkou narkosu tohoto umění svůj hlad a prázdnotu nepozoruje.
Chorál stojí vedle mensurální polyfonické hudby jako čistá panna neviného pohledu a přirozené gracie v prostém oděvu vedle herečky na vysokých podpatcích, líčeného obličeje, atropinem zvětšených zornic, nepřirozené červeně rtů a v šatě úmyslně svůdném.
Chorál nezná mensury – taktu. Jeho rytmus je zcela přirozený a shodný s rytmem mluvy a jejích částí. Chorál je svobodné dítko Boží, které si hraje před Bohem tak, jak mu to do duše vložil. Jeho pohyb je řízen úctou a láskou k Bohu.
Mensurální zpěv béře taktem na sebe pouta. Jeho pohyb je tedy stále strojený, ukládá si okovy, které si sám ukul. Bez nich by se nedovedl ani pohybovat. Je to otrok, protože nedovede být jiným už svou přirozeností.
Chorál je znamením dítek Církve, polyfonie dítek tohoto světa
Chorál je vždy jednohlasný. Je to mluva dítek Církve, které jsou jedné mysli, jedné tužby a znají pouze jediný cíl – Boha poznávat, Jej milovat a Jemu sloužit. Všichni jdou jednou královskou cestou. Mezi nimi není sporu, neklidu a rozdílu. Všichni jsou si před Bohem rovni.
Zcela jinak pracuje polyfonie. Kolik proplétání, předhánění, koktání, vracení se a nového hledání je v ní vyjádřeno! To jest život dítek tohoto světa! Neznají klidu, každý jde svou cestou, jeden chce překonat druhého. Neznají krotit ani radost ani zármutek, jsou odvislí od svých smyslů, teď plni troufalosti, pak zas bezútěšné tesknosti. Teď udýchaní, pak zas liknaví.
Je pravda, že umělec všecku tu popletenost svede na konec v lahodný akord, ale nezkažené dítko Boží se ptá, zda toto všecko bylo zapotřebí, než se k poslednímu akordu došlo.
Dítky tohoto světa znají ovšem jiné zábavy, než dítky Světla.
Někteří již nedovedou chutnat lahodnost chorálu, a proto Církev dovoluje i další formy
Opakujeme znova, že Církev dovoluje za určitých výhrad mensurální a polyfonickou hudbu a zpěv pro ty své dítky, které nedovedou už chutnat nebeskou lahodnost chorálu, ale její tužbou a přáním je a zůstane, aby se vrátily opět ke ztraceným krásám.
Sladkost, něha, životnost a hloubka chorálu se poznává jeho užíváním. Jedině on uvádí do spojení s Bohem.
S chorálem je to jako s obřady Církve. Nedovede-li se kdo soustředit na myšlenky k Bohu, stačí často jen zevní obřadná uctivost a soustředěnost, aby v nejbližších okamžicích se uhostila i v nitru duše.
Nechápe-li kdo myšlenky liturgické, stačí, aby je zapěl melodií Církve – a ihned se mu objeví nebeské krásy, jež Církev v liturgii prožívá.
(Převzato z: P. Marian SCHALLER O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)
Velký učitel Církve a ozdoba jezuitského řádu sv. Robert Bellarmin podává jedny z nejprostších důvodů pro reálnou přítomnost našeho Pána Ježíše Krista v proměněné hostii, kterým porozumí každá zbožná duše.
Sv. Robert Bellarmin SJ, biskup, vyznavač a učitel Církve.
Zákonodárce svá nařízení formuluje jasně
Acipite et manducate: Hoc est corpus meum.[1] Dobře se podívejte, drazí bratři, na sílu těchto slov. Jistě, zákony a dekrety by měly být vyhlášeny jasnými, přesnými prostými výrazy a ne temným či problematickým způsobem. Jinak by mohl každý uvést na svou omluvu neznalost, a říci: ‚Zákonodárce, mluv jasně, chceš-li, aby tvé zákony byly zachovávány.‘ Nuže, který křesťan kdy pochyboval, že náš Pán při ustanovení této svátosti neudělal zákon, jímž by předepsal její stálé obnovování ve své církvi? Řekl přece: ‚To čiňte na mou památku!‘ Proto tedy tato Kristova slova jsou vyjádřením zákona nebo rozkazu, a číst v nich jen obrazy a mihotavé metafory, znamená dělat ze všemohoucího Boha nejméně prozíravého a přitom neschopného zákonodárce.
Při vyjádření poslední vůle neužíváme metonymie a metafory
A ještě, poslední vůle a závěť nějakého člověka by jistě měly být sepsány v jasné řeči každodenního života. Nikdo kromě nějakého blázna nebo někoho, kdo by chtěl po své smrti vyvolávat trampoty, by neužíval metonymie[2] a metafory v podobném dokumentu. Když někdo řekne: ‚Zanechávám svůj dům svému synu Janovi‘, chápe někdo nebo bude chtít chápat jeho slova ve smyslu: ‚Nezanechávám svému synu Janovi svůj čtvercový dům, nýbrž jeho krásný obraz?‘ Představte si ještě, že by nějaký kníže slíbil někomu z vás sto zlatých mincí, a aby dodržel své slovo, poslal by vám kresbu oněch peněz. Ptám se: ‚Co byste si mysleli o jeho štědrosti?‘ A představte si, že by dárce na vaše námitky odpověděl: ‚Pane, váš údiv není vůbec na místě, protože nakreslené peníze, které jste dostal, mají být skutečně považovány za pravé, a to podle onoho literárního vzoru, který se nazývá metonymie.‘ Což by si každý z vás neuvědomil, že vás tahá za nos? Nuže náš Pán nám slíbil dát své tělo za pokrm: ‚Chléb, který já vám dám,‘ řekl, ‚je moje tělo pro život světa.‘ Odvozujete-li z toho, že chléb může být považován za symbol jeho těla, uvažujete jako onen kníže a děláte si žerty z Božích příslibů. Byl by to opravdu úchvatný dar, jehož prostřednictvím by Věčná Moudrost, Pravda, Spravedlnost a Dobrota podváděla nás, své bezbranné poddané a vysmívala by se našim nejdražším nadějím (…).
Kdyby víra v reálnou přítomnost nebyla pravá, Bůh by nás musel podvádět
Abych vám ukázal, jak spravedlivý a poctivý je náš postoj, který zastáváme, představte si, že už nastává náš poslední den a že se naše učení ukáže jako falešné a absurdní. Ptá-li se nás náš Pán káravým tónem: ‚Proč jste tímto způsobem věřili v mou Svátost? Proč jste se klaněli hostii?‘, musíme mu podle pravdy odpovědět: ‚Ach, Pane, jestliže jsme se v tom zmýlili, pak kvůli tomu, žes nás podvedl ty. My jsme slyšeli tvá slova: ‚Toto je moje tělo‘, a byl to pro nás zločin, že jsme v tebe uvěřili? Kromě toho jsme byli utvrzeni ve svém omylu velkým množstvím znamení a zázraků, jejichž autorem jsi mohl být pouze ty. Tvá církev nám jednohlasně říkala, že jsme byli v pravdě, a jak jsme věřili, to jsme udělali jen proto, že jsme následovali stopy všech tvých svatých‘ (…).
Výňatek z knihy Jamese Brodricka: Robert Bellarmino. Kardinál a inkvizice. Vydalo nakladatelství Refugium Velehrad-Roma s.r.o. v Olomouci v roce 2007. Mezititulky doplnila redakce KL.
Tradiční mše svatá na svátek Povýšení Svatého Kříže, přednáška o tradiční liturgii, zavedení pravidelných každotýdenních mší sv. v tradičním římském ritu – to vše se v září chystá v Třebíči.
Klášterní kostel Proměnění Páně v Třebíči.
Podle informací na webových stránkách farnosti Třebíč – Jejkov a Horní Újezd, by se od září měla v kapucínském klášteře v Třebíči začít pravidelně sloužit tradiční mše svatá. Mše bude s nedělní platností sloužena vždy v sobotu od 17:00, příležitostně i v jiné dny. Aktuální údaje by měly být uvedeny v rozpisu bohoslužeb na stránkách farnosti Jejkov. Podrobné vysvětlení, kudy se do kostela dostat, naleznete zde.
První tradiční mše svatá je dle rozpisu plánována na svátek Povýšení Svatého Kříže v úterý 14. září od 18:00. Bude jí předcházet přednáška o tradiční liturgii od 17:00 a po samotné mši svaté cca v 18:45 se uskuteční další přednáška, tentokrát na téma „Oběť Mše svaté a život katolické rodiny“.
První sobotní tradiční mše svatá od 17:00 je plánována na 18. září.
Zpráva o zavedení tradiční mše sv. v Třebíči je o to cennější, že se jedná o oblast, kde se široko daleko tradiční mše svatá pravidelně nesloužila.
Dík patří především panu faráři Vlastimilu Protivínskému, z jehož iniciativy toto dobré dílo vyrůstá. Za něj a jeho příbuzné bude obětována i výše zmiňovaná mše svatá 14. září.
Jak však všichni víme, nic se neobejde bez Boží pomoci a zejména začátky mnohdy bývají obtížné. Při děkování Pánu tak nezapomeňme též poprosit za úspěch celého počínání a za požehnání pro všechny zúčastněné.
Úvaha ThDr. Františka Cinka o tom, kam zavedlo protestantismus odmítnutí víry ve mši svatou, by nám neměla být jen výstrahou, ale i povzbuzením k neustálému pěstování a šíření úcty k oběti mše svaté a Pánu Ježíši, skutečně a podstatně přítomnému ve sv. Hostii. Tak bude naše víra postavena na neotřesitelném základu – na Kristu a Jeho oběti.
Mše svatá je především zpřítomněním oběti kalvárské.
Nejsvětější oběť mše svaté jedním z našich nejtěsnějších pout ke Kristu
Tajemství oltářní spojuje nás životně s poklady vykoupení a tudíž s nejvyššími hodnotami integrálního křesťanství. Eucharistie jako oběť i svátost je jedním z nejsvětějších pout, jež víží nás ke Kristu.
Po zpřetrhání tohoto pouta padají všechna další
Všude, kde toto pouto přerváno, trhá se spojení s Kristem, s jeho spasnou naukou i milostí. Důkaz ve velkém podává staletá zkušenost. Nezadržitelně hroutí se protestantismus, zaplavující ve svých nesčetných denominacích kulturní západní svět. Od dob, kdy přerváno posvátné pouto eucharistické, ztrácí protestantismus ve svém výoji postupně všechny podpěry víry křesťanské. Jeden pilíř se hroutí za druhým.
V protestantismu i garance bible ztracena
I poslední garancie bible zviklána a posléz podvrácena přes úsporné, staleté, několikrát obnovené úsilí celých generací biblicky věřících protestantských theologů. Nezadržitelně odumírá víra v evangelictví. Křesťanství v něm bezútěšně rozleptáváno a pod hesly zvědečtění podstatných prvků zbavováno. A těžko zastavovat rozklad víry a tragicky důsledný vývoj směrem k propastem negace.
Úpadek víry v božství Kristovo a celého duchovního života
Padá víra v božství Kristovo, v nadpřirozené objektivní zjevení. Mizí positivně křesťanský charakter. Theologové protestantští cítí dnes pod nohama jen uhýbající písek náboženské filosofie. Protestantismus, v nějž vyúsťuje všechno, co od 16. století přetrhlo eucharistické spojení s Kristem, stená dnes pod přívalem nevěry, skepse a duchovní vysílenosti. Ztrácí všechnu odolnost proti planému atheismu, propadá náboženské chudobě a duchovnímu vysychání. Postrádaje ducha světovosti, katolicity, ekumenicity, roztříštěn v nesčetné útvary v jednotlivých národech, trpí omezeností obzoru, náboženským provincialismem a dusí se v průměrné liberální náladě nacionální a kulturní. U nás hlavně ve své nejbědnější popřevratové odnoži hyne v nevolnictví duchovně zchátralého, vyžilého, ideově mrtvého volnomyšlenkářství. Proto také nic positivně náboženského, nic duchovně ozdravujícícho nevnáší do chaotického víru, jenž zmítá rozeklanými dušemi, trpícími skepsí a nedověrou dnešního sterilního náboženského tápání a pochybování. Sám těžce churaví nemocí, kterou chce léčit, ztráceje rapidně na odolnosti vůči jalové, duchovně-mravně pusté nevěře.
Veškerá pevná základna ztracena
V nesčetných útvarech je vnitřně ideově rozhárán a nemohoucně roztříštěn. Tápá neujasněně v stěžejních otázkách křesťanských, postrádaje bezpečných směrnic, podle nichž bylo by lze vyjíti z pouště zplanělého racionalistického polokřesťanství. Proto nebudí ohlasu. Vane z něho mdlá unavenost stáří a duchovní vysílenosti. Otázka pevného, jasného pravidla víry zůstává mučivým problémem. Místo pevné křesťanské ideové základy necítit v něm než sypkou písčinu náboženské filosofie… A přece bez jasného světla a síly víry, bez živého spojení s Kristem skrze spasnou milost, jest všecek duchovní náboženský život planým živořením. Co obětí vyžádalo staleté obrovité úsilí protestantských theologů a historiků, kolik to energie, učenosti i geniality vyplýtváno a přece positivní nábožensko-křesťanské výsledky stále bědnější.
Serafínský učitel: "Odstraň Eucharistii z Církve, a co potom ve světe ještě zůstane, ne-li blud a nevěra?"
Slova sv. Bonaventury
Už sv. Bonaventura napsal: Odstraň Eucharistii z Církve, a co potom ve světě ještě zůstane, ne-li blud a nevěra?
Již při Kristově řeči v Kafranaum se mnozí nad tajemstvím eucharistickým pohoršovali
Když Spasitel pronesl v Kafarnaum svou památnou řeč o nejsvětější Svátosti a vyvolal velké pobouření mezi posluchači i v řadách učedníků, Petr jménem kolegia apoštolů za zmateného rozruchu zástupů vroucími slovy vyznal víru v božská, všemohoucí slova Kristova, na nichž spočívá div Eucharistie: „Ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že Ty jsi Kristus, Syn Boží.“ (Jan 6, 69. 70.) Tenkrát opustili Spasitele i někteří učedníci, pohoršivše se nad tajemstvím eucharistickým: „Tvrdá jest řeč tato, i kdo ji může slyšeti?“ (Jan 6, 61.)
Petrovo vyznání zní staletími, nikoliv však z úst protestantů
Slavné eucharistické kredo Petrovo zní staletími, ale ne z úst protestantů, ani těch, kdož odešli za nimi… „Tvrdá je řeč tato, i kdo ji může slyšeti?“ Tak to zní v bolestné ozvěně od 16. století z řad těch, kdož odešli za pohoršenými, nevěřícími učedníky v Kafarnaum… „Od toho času mnozí z učedníků jeho odešli zpět a již s ním nechodili.“ (Jan 6, 67.)
Proč kostely protestantské zejí prázdnotou
Protestant Karel Perry napsal: “Kostely protestantské zejí prázdnotou. Svatyně katolické jsou plny věřících. Je to proto, že katolíci nalézají ve svých svatyních Boha, protestanté – jen své kazatele…“ (Skribners Magazine 1929.)
Odmítnutím mše svaté je přetrženo životní pojítko křesťanské víry
Protestanté, pozbyvše víry ve mši svatou, vyrvali z nauky Kristovy ústřední svorník, udržující integritu křesťanské víry. Přetrhli hlavní životní pojítko, které nejen vnitřně víže nejvyšší duchovní statky křesťanství, nýbrž i vlastní ovoce vykoupení, spasnou milost v lidstvo vykoupené převádí.
Se ztrátou eucharistické víry mizí i idea chrámů
S věrou eucharistickou padla u protestantů i idea chrámů. Svatyně, jež jim zůstaly z dob katolické jednoty, ztratily duši. Kdo vkročí do bývalých katolických chrámů, používaných protestanty, neubrání se dojmu, že z nich odstraněno cosi, o čem vše vůkol mluví, k čemu se vše pne, v čem se vše sbíhá – živý střed, živé ohnisko. Z posvátných prostor vzdálilo se cosi, co je oživovalo… Zejí studeným smutkem prázdnoty. Novodobé evangelictví, rozštěpené v nesčetné útvary, nemá už chrámů. A také jich nestaví. Má náboženská shromáždiště, modlitebny, sbory – největší část roku uzavřené… A zbylo v nich už jen slovo…
Nakonec zůstávají jen liturgcké trosky, skepse a subjektivismus
A po zviklání garancie bible je to slovo, úpějící pod tíhou nevěry… Slovo, ztrácející bolestně všechnu odolnost vůči nábožensky plané skepsi… Slovo, jež nedovede pevně podepřít modlitbu víry, tím méně trosky posvátné liturgie, zbavené duše. Slovo, jež pod hesly novodobého zvědečtění náboženství vydává všechny duchovní statky křesťanství všanc subjektivismu…
Převzato z díla ThDr. František Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.
Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář.
Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář.
Abychom mohli pokračovat ve vysílání mší svatých a dalších činnostech, prosíme čtenáře o dobrovolný příspěvek na provoz stránek Krása liturgie. Pomůže nám jakákoliv částka zaslaná na účet č.
239259049/0300
Pán Bůh zaplať za vaše dary. Za všechny dárce bude v pravidelných intervalech sloužena mše svatá. Děkujeme!
V pátek 17. září bude od 8:00 mimořádná mše svatá v dominikánském ritu v kostele sv. Jiljí v Husově ulici v Praze. Slouží 
