Druhý confiteor – ano či ne?

Proč se někde při tradičních mších před přijímáním znova opakuje confiteor? Kde se tato praxe vzala? Jak to odpovídá rubrikám? Je to povinné, dobrovolné, zakázané? Jaké jsou důvody pro a proti? Tyto a podobné otázky jsou s druhým confiteorem často spojeny. K jejich zodpovězení by Vám měl pomoci tento článek.

Confiteor před přijímáním (jáhen napravo, podjáhen nalevo).

Otázka zařazení nebo nezařazení druhého confiteoru (vyznání vin, které probíhá již při stupňových modlitbách) před přijímání věřících se sem tam objevuje již od 60. let 20. stol. Naposledy se vážněji začala řešit opět po vydání motu propria Benedikta XVI. Summorum pontificum.

Podívejme se nejprve na to, jak se věc má výslovně podle rubrik. V dnešní době (pomineme-li sedesvakantistická hnutí) se tradiční mše svatá římského ritu slouží podle posledního vydání misálu, které se událo za pontifikátu Jana XXIII. v roce 1962. Tohoto vydání se týká i Summorum pontificum. Oproti předchozím vydáním se samotný mešní řád změnil pouze v jedné věci, a to právě ve vynechání druhého confiteoru. V předchozích vydáních byl confiteor před přijímáním věřících závazný, vydání z roku 1962 ho již vůbec nezmiňuje, tzn. ani se nijak nevyjadřuje o tom, že by byl nadále již nevhodný či nepovolený. Navíc v římském pontifikálu (kniha s obřady biskupů) je ve mších se svěceními druhý confiteor předepsán stále i ve vydání z roku 1962, tudíž ani mši svaté podle misálu z roku 1962 není úplně cizí. Klaus Gember, oblíbený odborník na liturgii současného papeže, se ve své kritice liturgické reformy zmiňuje také o tom, že druhý confiteor je možné recitovat i při sloužení podle misálu z roku 1962, ačkoliv v něm není výslovně zmíněn.

Kde se druhý confiteor ve mši vzal?

Nejprve si všimněme, že i v misálcích (např. Schallerově) vydaných před rokem 1962 druhý confiteor v mešním řádu nenalezneme. Důvodem je to, že přijímání věřících samo o sobě není podstatnou částí mše. Je to vlastně jakýsi přívěsek, který stojí mimo samotnou mši, a proto v misálcích nechybí jen druhý confiteor, ale i ukázání Těla Páně lidu s odpovědí „Domine, non sum dignus…“. Mše svatá může naprosto legitimně proběhnout i bez přijímání lidu, zrovna tak jako může přijímání lidu proběhnout beze mše svaté. A zde se právě dostáváme k původu druhého confiteoru. Do samotné mše se dostal z obřadů udílení svatého přijímání lidu mimo mši, kde se také nejedná o žádný confiteor „druhý“.

Proč byl druhý confiteor v roce 1962 vyřazen?

Za vyřazením stálo zvážení výše uvedených skutečností. Jednak fakt, že druhý confiteor není integrální součástí mše a jedná se tedy vlastně o prosté opakování toho, co již ministranti říkali při stupňových modlitbách, jednak to, že se jedná o prvek poměrně „nový“, neboť do mše svaté se dostal až v 16. století. Uvědomme si také, že v dřívějších dobách se přijímání věřících dělo mnohem méně častěji než v době po papeži sv. Piu X. (1903–1914), který časté přijímání věřících zavedl.

Jaká však byla a je praxe?

Jak bylo řečeno výše, je legitimní druhý confiteor ve mši svaté mít i nemít. Budeme-li se řídit přesně tím, co je (nebo spíše není) napsáno v rubrikách, pak druhý confiteor nebude. Na druhou stranu na něj byli lidé na mnoha místech zvyklí, a tak se tam, kde se tradiční mše sloužila kontinuálně i napříč liturgickými reformami, zpravidla udržel. Že se takové místní zvyky mohou v dané věci respektovat záhy uznala i Kongregace pro bohoslužbu a vysluhování svátostí.

Druhý confiteor užívají např. i v Kněžském bratrstvu svatého Petra či Institutu Krista Krále, což jsou kněžská společenství schválená Svatým stolcem, která si podržela výhradně tradiční formu mše svaté. V Kněžském bratrstvu sv. Pia X. se v prvních letech po jeho vzniku postupovalo podle rubrik a druhý confiteor se tak neříkal. Nicméně obecný zvyk, který panoval mezi lidmi, nakonec převážil, a tak se k jeho recitaci opět přistoupilo. S vynecháním druhého confiteoru se tak dnes setkáme s větší pravděpodobností v místech, kde se tradiční mše svaté zavedly zase po více letech, třeba na základě Summorum pontificum. Jedná se však v posledku o rozhodnutí daného konkrétního kněze, popř. kněžského společenství.

Jsou kromě zvyku ještě nějaké jiné důvody pro recitaci druhého confiteoru?

Kromě praktického důvodu – zvyku, který jsme uvedli, můžeme diskutovat ještě o důvodech dalších – teoretických.

Druhý confiteor lze chápat jako tu nejlepší bezprostřední přípravu na svaté přijímání, neboť při něm znovu zpytujeme své svědomí, a tím máme vhodnou příležitost zvážit, zda ke sv. přijímání přistupujeme řádně připraveni, tzn. v milosti posvěcující.

To samo o sobě nemusí být tak snadno splněno na začátku mše svaté, neboť při stupňových modlitbách, kdy se confiteor kněz s ministranty modlí, může lid zatím zpívat nějakou mešní píseň.

S posledně zmíněným bodem pak souvisí i to, že druhý confiteor se říká nahlas a lidé jej tak slyší (někde bývá zvykem, že jej dokonce recitují společně s ministranty), zatímco confiteor při stupňových modlitbách se zpravidla (s výjimkou recitované mše svaté) odehrává pouze mezi knězem a ministranty a může tak být pro někoho obtížnější se k nim s lítostí nad hříchy připojit.

Jak se zachovat v jednotlivých situacích?

Pro věřícího je rada jednoduchá: zachovejme se tak, jak je zvykem v kostele, kde se mše svaté právě účastníme.

Rozhodně by bylo krajně nevhodné začít před přijímáním confiteor z lavice nahlas recitovat tam, kde se běžně neříká. Jeho recitace náleží přednostně ministrantům, kteří jsou v takovém případě s knězem domluvení, neboť kněz po confiteoru dává stejně jako při stupňových modlitbách rozhřešení, a pokud bychom tak začali recitovat confiteor „na vlastní pěst“, uváděli bychom kněze i ministranty do rozpaků a zaváděli tak do liturgie zmatek, který do ní nepatří.

Stejně tak z výše zmíněného není žádný důvod některého kněze odsuzovat či kritizovat za to, když při mších druhý confiteor nechává nebo ne. Jistě mu můžeme sdělit náš vlastní názor – i pro něj bude důležitou informací, jak se na věc dívají věřící v jeho kostele. Když však nebude po našem, nemělo by nás to nijak rozčilovat či odrazovat. Koneckonců nám nikdo nebrání před sv. přijímáním opakovat confiteor alespoň v duchu, když se tak nečiní nahlas.

V případě nejasností či pochyb ze strany kněží je taktéž možno se obrátit na papežskou komisi Ecclesia Dei, která na tuto otázku již některým odpovídala. Odpovědi se však týkají daných konkrétních situací, žádné všeobecné prohlášení k dané věci komise nevydala.

Vatikánský kardinál: „Papež si přeje tradiční mši v každé farnosti“

Přinášíme překlad článku, který vydal v roce 2008 britský Catholic Herald. Kardinál Dario Castrillon Hoyos prohlásil, že papež si přeje, aby tradiční katolická mše byla nabízena ve všech farnostech na světě. Vatikánský kardinál novinářům v Londýně rovněž řekl, že sloužit mši v tradičním ritu by se měli učit všichni seminaristé.

Kardinál Dario Castirillon Hoyos
Kardinál Dario Castirillon Hoyos

Kardinál Dario Castrillon Hoyos prohlásil, že papež si přeje, aby tradiční katolická mše byla nabízena ve všech farnostech na světě. Vatikánský kardinál novinářům v Londýně rovněž řekl, že sloužit mši v mimořádné formě římského ritu (někdy nazývané též tridentský ritus) by se měli učit všichni seminaristé.

Tyto poznámky kardinál Castrillon učinil minulou neděli, krátce předtím, než se stal prvním kardinálem po 39 letech, který sloužil ve Westminsterské katedrále mši v tradičním římském ritu.

Na otázku Catholic Herald (britské katolické noviny – pozn. překl.), zda by si papež přál vidět mnoho farností, které dávají prostor tradiční formě, kardinál odpověděl: „Všechny farnosti. Ne mnoho, ale všechny, neboť se jedná o dar Boží. Papež nabízí toto bohatství a pro nové generace je velmi důležité, aby poznali minulost Církve. Tato forma bohoslužby je tak vznešená, tak krásná – teologicky nejhlubší způsob vyjádření naší víry. Bohoslužba, hudba, architektura, malby vytvářejí celek, který je velkým bohatstvím. Svatý otec je ochoten všem lidem nabídnout tuto možnost, nikoliv pouze několika skupinám, které na tom trvají, ale všem, aby každý znal tento způsob slavení Eucharistie v katolické církvi.“

Slavení tradiční mše svaté není bojkotem koncilu

Kardinál Castrillon, prezident Papežské komise Ecclesia Dei, zodpovědné za dohled nad aplikací Summorum pontificum, papežského dokumentu umožňujícího všeobecné užívání tradičního ritu, řekl, že bylo „naprostým nepochopením“ myslet si, že papež se povzbuzením starší formy bohoslužby snaží vrátit zpět reformy druhého vatikánského koncilu v 60. letech. „Koncilní otcové nikdy neslavili jinou mši, než tu gregoriánskou [tradiční]. To [Novus ordo] přišlo až po koncilu“, řekl kardinál. „Svatý otec, který je teologem a který se podílel na přípravách koncilu jedná přesně v jeho duchu, když svobodně nabízí různé způsoby slavení.“ „Svatý otec se nevrací do minulosti. Přináší z minulosti bohatství, aby ho nabídl bok po boku s bohatstvím slavení v novém ritu“, dodal. Taktéž řekl, že Ecclesia Dei požádala semináře, aby noví kněží byli vedeni k pochopení teologie, filosofie a jazyka mší.

Tradiční mše svatá farnosti obohatí

Kardinál řekl, že farnosti by měly vést věřící k „ocenění síly ticha, síly posvátného stavu před Bohem, hluboké teologie, k objevení, jakým způsobem a proč kněží reprezentují osobu Krista a jak se s knězem modlit“. V Summorum pontificum papež napsal, že tridentské mše by se měli věřícím umožnit v každé farnosti, kde se najde skupina věřících, která si to přeje. Taktéž napsal, že každý kněz může tuto mši volně sloužit. Nepožadoval tedy, aby se tridentská mše sloužila v každé farnosti, ale tam, „kde existuje stabilní skupina věřících zaměřená k předchozí liturgické tradici“, by kněz měl „ochotně vyjít vstříc“ jejich přání. Kardinal Castrillon v Londýně při návštěvě Latin Mass Society (LMS) řekl, že stabilní skupina může znamenat i pouze tři nebo čtyři lidi ne nutně ze stejné farnosti. Jeho poznámky roznítily už tak živé debaty ohledně znovuzavedení formy slavení, která byla po téměř 40 let široce potlačována. To se stalo i zdrojem roztržek v Církvi. Někteří katolíci byli tak pobouřeni, že založili tradicionalistická společenství, která někteří jiní katolíci, pro něž je stará mše souhrnem všeho špatného v předkoncilní Církvi, vnímají natolik exoticky, že je označují jako schismatická. Když papež Benedikt XVI. uvolnil v červenci minulého roku starou mši, mnoho komentátorů vidělo jako hlavní důvod snahu o umožnění návratu tradicionalistů zpět do stádce. Nicméně výroky kardinála Castrillona ukazují, že Benedikt XVI. si přeje mít starý ritus řádně ve všech místních církvích, aby tak mohl obohacovat slavení Novus ordo a pomohl ve vymýcení liturgických úletů.

Kněží a biskupové by měli tradiční ritus podporovat, říká kardinál

Kadrinál Castrillon později při promluvě k LMS vysvětloval široké praktické aplikace Motu Proprio. Zdůrazňoval, že dokument nás uvedl do nové právní reality.

Řekl, že zatímco znovuzavedení mimořádné formy „musí být provedeno v harmonii jak s církevním právem, tak s církevními představenými“, ti „musí pochopit, že tato práva jsou nyní pevně ukotvena v právu Církve skrze samotného Náměstka Kristova“.

Kněží a biskupové dle něj „musí udělat všechno, co je v jejich moci, aby věřícím zajistili tento skvělý liturgický poklad církevní tradice“.

Nejnáléhavější úkolem, řekl kardinál Castrillon, je  pomoc těm věřícím, kteří si přejí mši slavenou v mimořádně formě, kteréžto právo jim zajišťuje papežovo motu proprio, „na těch místech, kde je pro to od věřících největší touha, ale jejich ‚legitimní požadavky‘ dosud nebyly vyslyšeny“.

Kardinál pokračuje: „Na jedné straně žádný kněz nemůže být nucen sloužit mši v mimořádné formě proti své vlastní vůli. Na druhé straně ti kněží, kteří si nepřejí sloužit podle misálu z roku 1962, by měli být velkorysí, když se setkají s žádostmi od věřících, kteří si to přejí.“

V části přímo zaměřené k biskupům kardinál zmínil dvě krátkodobá opatření, která je potřeba udělat. Za prvé zřídit „centrálně umístěný kostel, vyhovující největšímu množství věřících“, kde by „farář byl ochoten uvítat tyto věřící, a to jak z jeho vlastní farnosti, tak z farností přilehlých“. Za druhé „je rozhodující, aby existovali kněží, kteří budou ochotni slavit mši podle misálu z roku 1962“ za účelem „zajištění této důležité pastorační služby na každotýdenním nedělním základě“.

Kdo se staví proti tradiční mši, jde proti intencím papeže

Kardinál Castrillon řekl, že je „obvzláště smutné“, pokud kněží, jako výsledek „restriktivních legistativních kroků“, mají „sloužení v mimořádné formě zamezeno“.

Tyto kroky se, dle kardinála, „staví proti intencím Svatého otce, a tedy i proti univerzálnímu právu Církve“. Na druhé straně však kardinál také apeloval na LMS, aby mělo na paměti, že misál z roku 1962 je „živým vyjádřením katolické bohoslužby“, a proto věřící musí taktéž očekávat jeho rozvíjení.

Poté, co se zmínil o posledních změnách v zasvěcených svátcích, kardinál Castrillon poprosil tradicionalistické věřící, aby se „nestavěli v principu proti nezbytným úpravám, které si Svatý otec vyžádal“. Nazval to „obětí, o kterou prosí, aby ji udělali s radostí jako znamení jeijch jednoty s katolickou církví v jejich zemi“.

Poukázal nicméně na to, že dřívější zasvěcené svátky mohou být stále slaveny ve své dny, ale povinnost se jich účastnit byla odstraněna.

Později ten samý den kardinál poprvé od šedsátých let odsloužil v katedrále slavnou pontifikální mši v mimořádné formě. Účastnilo se asi 1500 lidí všeho věku, včetně mnoha mladých rodin.

Neúčastnil se sice žádný z anglických nebo velšských biskupů, ale kardinál Cormac Murphy-O’Connor poslal zprávu s uvítáním, které bylo přečteno. Při mši bylo v presbytáři přítomno nejméně 36 kněží z celé země.

Převzato z Catholic Herald z 20. června 2008 (http://www.catholicherald.co.uk/articles/a0000305.shtml). Mezititulky redakce KL.

Jak při pozdvihování se dle příkladu svaté Gertrudy modliti

Na to jí řekl Pán Ježíš: „Ty víš, že se při Mši svaté za spásu celého světa svému nebeskému Otci obětuji; ale ani to ti není neznámo, že mnozí lidé této tak blahodárné oběti k prospěchu svému neužívají. Budeš-li ty se dle nejlepších svých sil přičiňovati, byť ti to i velice za těžko přicházelo, abys lidi vroucí láskou k oběti Mše svaté rozplamenila, tak aby ona živým i mrtvým co nejúčinněji pomáhati mohla, staneš se tak mou nejlepší pomocnicí při mém díle.“

Sv. Gertruda VelikáKdyž jednou svatá panna Gertruda, o čemž se dočítáme v jejích zjeveních, Mši svaté obcovala, před pozdvihováním hluboce se sklonila a řekla Pánu Ježíši: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní vykonati chceš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně dívati se neopovažuji. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným ku blahu slouží.“

Na to jí řekl Pán Ježíš: „Ty víš, že se při Mši svaté za spásu celého světa svému nebeskému Otci obětuji; ale ani to ti není neznámo, že mnozí lidé této tak blahodárné oběti k prospěchu svému neužívají. Budeš-li ty se dle nejlepších svých sil přičiňovati, byť ti to i velice za těžko přicházelo, abys lidi vroucí láskou k oběti Mše svaté rozplamenila, tak aby ona živým i mrtvým co nejúčinněji pomáhati mohla, staneš se tak mou nejlepší pomocnicí při mém díle.“

Takovým způsobem měl bys, milý čtenáři, před proměnou čili před pozdvihováním uvažovati, jak veliké a podivuhodné dílo Bůh tvůj pro blaho tvé koná na oltáři. I měl bys v srdci svém vroucí touhu vzbuzovati, aby za tvé spoluúčasti přítomná božská oběť byla k větší cti Boží i k blahu věřících.

I měl bys tedy jako svatá Gertruda modliti se asi takto: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní konáš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně pohlížeti si netroufám. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným k blahu slouží. Ó, kéž bych mohl, nejsladší Ježíši, k předůstojnému dílu tomu svou pomocí přispěti! Jak rád bych chtěl veškerých sil k tomu vynaložiti a Tobě i za nejtěžších námah sloužiti, jen když by tato oběť, jež všem živým i mrtvým křesťanům prospívá, dle hodnosti své mohla všem co nejúčinněji pomáhati! I prosím tě vroucně, abys všem, i tomu, jenž Mši svatou slouží, i těm, kdož jí nábožně přítomni jsou, z milostí svých hojně ráčil uštědřiti, aby nejdůstojnější oběť tu k Tvé větší oslavě i k většímu blahu věřících obětovati mohli. Amen.“

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno  s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Co to je a jak se liší mše svatá tichá, recitovaná, zpívaná, pontifikální atd.

Pokud vás zajímá, jak se liší zmíněné formy tradiční mše svaté, podobně jako to zajímalo čtenáře, který nám poslal svůj dotaz, pak čtěte tento článek.

V základu jsou mše svaté dvojího druhu: missa in cantu (zpívaná) a missa lecta (čtená). O mši zpívanou se jedná tehdy, když celebrant zpívá všechny části, které mu podle rubrik ke zpěvu náleží, jinak se jedná o missu lecta.

Tyto základní dva druhy se pak dále rozlišují podle různých okolností:

MISSA IN CANTU

Missa solemnis (asistovaná mše svatá)

Bl. Jan XXIII. slouží papežskou asistovanou mši svatou.

Jedná se o úplnou obřadnou formu tridentské mše. Je při ní přítomen celebrující kněz spolu s jáhnem a podjáhnem. Kněz zpívá všechny k tomu určené části a je použito i kadidla. Jde o „hlavní“ typ mše svaté, od kterého se pak podle okolností něco ubírá a vznikají tak další druhy. Některé obřady nižších forem mše tak můžeme pochopit jen s ohledem na missu solemnis.

Jak už název napovídá, o pontifikální mši svaté (missa pontificalis) mluvíme, pokud missu solemnis neslouží obyčejný kněz, ale biskup. Obřady za účasti biskupa jsou ještě složitější a velmi staré a je k nim potřeba také více služebníků liturgie. Lepší než dlouhé vysvětlování je videonahrávka pontifikální mše svaté, kterou naleznete na této adrese.

Ještě o mnoho složitější je papežská mše svatá s úplnou asistencí. Při ní je přítomno již velmi velké množství asistujících kněží, epištola a evangelium jsou zpívány nejen v latině, ale i v řečtině duchovními řeckokatolického ritu, na oltáři je umístěna papežská mitra a tiara apod. Jedná se o skutečně velkolepé vyjádření velikosti a universality Církve a výjimečný okamžik pro každého, kdo se jí kdy účastnil. Po liturgické reformě v 70. letech 20. století se s takovou papežskou mší svatou však bohužel již nesetkáváme – snad zase někdy v budoucnu.

Missa cantata (zpívaná mše svatá)

Před rokem 1960 se tato mše svatá nazývala missa cantata sine ministris. Od missy solemnis se liší tím, že při ní není přítomen jáhen a podjáhen, a tak jejich úkoly přebírá sám kněz. Důvod některých ceremonií pak není tak úplně zřejmý. Kněz se například otáčí vždy pravou stranou, neboť při misse solemnis se k jáhnovi, který od něj stojí napravo, nesmí otáčet zády. Při misse cantata by měl být taktéž přítomen chór, který zpívá kromě ordinaria i proprium (Introit, Graduale …).

Missa cantata bude s největší pravděpodobností ten druh mše, s kterým se dnes setkáte při nedělní návštěvě tridentské mše, neboť s ohledem na počet kněží (natož pak počet těch, kteří slouží v tradiční formě) je ideál s missou solemnis prakticky neuskutečnitelný.

Aby se předešlo nejednoznačnostem, používáme výraz „zpívaná mše svatá“ právě pro missu cantatu. Jako shrnující výraz pro vyšší formy mše (in cantu) pak říkáme spíše „slavná mše svatá“.

MISSA LECTA

U mší, při kterých kněz nezpívá, je situace poněkud komplikovanější. Původně se označovaly prostě missa lecta, kněz všechny části četl potichu (včetně čtení z Písma) a dialogy pronášel pouze spolu s ministrantem.

V roce 1922 pak Svatý stolec schválil způsob slavení, při kterém s ministranty odpovídá i lid a taktéž s knězem recituje části, které při misse cantata zpívají všichni (Gloria, Credo, Agnus Dei), výjimečně pak i části zpívané samotným chórem. Kněz čte epištolu, evangelium i kolekty nahlas. Tuto formu mše svaté pak nazýváme recitovanou mší svatou (missa recitata popř. missa dialogata). Schválení Svatý stolec odůvodnil tím, že tato forma vštěpuje lidu zbožného a jednotného křesťanského ducha a připravuje k aktivní účasti na tajemství mše svaté. Povolení této formy a její užití pak mohli ve své diecézi korigovat jednotliví biskupové.

Někde se setkáme také s označením mše svatá s lidovým zpěvem. To je missa lecta, při které se v částech, které při misse cantata zpívá chór (Introit, Graduale, Offertorium …), zpívá namísto toho nějaká obecná mešní píseň (většinou v národním jazyce za doprovodu varhan). Knězi pak při takových mších odpovídá buď zase pouze ministranti nebo i lid (pokud zrovna nezpívá).

Klasické misse lecta, při které lid neodpovídá a nezpívá, se pak někdy říká tichá mše svatá. Až do papeže Jana XXIII. se užívala i v latině označení missa secreta, privata, famuliaris, peculiaris. Jan XXIII. však užívání slova privata (soukromá) označil za nevhodné, neboť „nejsvětější oběť mše svaté je výrazem veřejné bohoslužby nabízené Bohu ve jménu Krista a Církve, tudíž bychom se spojení ‚soukromá mše‘ měli vyhnout“.

Při recitovaných či tichých mších jsou na oltáři rozsvíceny také pouze dvě svíce namísto šesti, jak je tomu u vyšších forem.

Postoje věřících

S ohledem na formu mše svaté se také odlišují postoje věřících. Obecně lze říci, že čím slavnostnější forma, tím více věřící stojí a čím nižší forma, tím více klečí. Při zpívaných formách by věřící například měli stát, když je kněz zdraví či zpívá nahlas kolekty, pak při Kyrie, Gloria a Otčenáši. Při nižších formách se v těchto částech klečí nebo sedí. Nicméně nejedná se o nějaká vážná a závazná pravidla, tudíž se velmi liší podle místních a dobových zvyklostí. Toto je pouze jeden model a je možno se setkat s mnoha dalšími.

Podstata mše svaté a její důsledky pro život křesťana

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě.
Je-li Mše svatá zpřítoňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Mše svatá svou krásou zapůsobí i na vlažného člověka

Mše svatá je naším nejvyšším úkonem náboženským. Proto mešní liturgie je tak důležitá pro život křesťanský.

I vlažný křesťan, jenž bez výslovné touhy po Svatém jde na Mši sv., získává bez zvláštního svého přičinění hojné milosti neviditelné i všemi smysly pociťované povznesení z prachu pozemského. Vidí-li krásná a bohatá roucha a pokorný postoj kněze u stupňů oltáře, zmocní se ho, třeba neuvědoměle, pocit úcty před Bohem a nutnosti připraviti se na tajemství, jež budou následovati. Když vidí, jak kněz čte Epištolu a Evangelium, prolétne mu hlavou myšlenka o svědectví, jež podávají o Božství texty Písma svatého. Když zvoní k proměňování, i když takový vlažný křesťan k tomu nepoklekne, vidí alespoň na skloněných hlavách druhých, že nastal nejposvátnější okamžik, v němž chléb a víno se proměňuje.

Misionáři všech světa dílů dovedou vyprávěti o tom, jakou božskou silou působí na pohany obřady Mše sv.

Jak teprve bude působiti mešní liturgie na křesťana, jenž ji studuje, jí se těší a jí rozumí!

Podstatou mše svaté je zpřítomnění oběti kalvárské

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě. Stojí-li křesťan u stupňů oltáře, může ve své duši opakovat znova všecko, co pro něj učinil Vykupitel. Jedině tato oběť byla Boha hodna, neboť Jej nekonečným způsobem oslavuje.

Nedocenitelné bohatství, které nám poskytují mešní texty

Kolik myšlenek musí se vzbudit v srdci křesťana, jenž zbožně obcuje Mši svaté! Kánon mešní jest jejich nevysýchajícím zřídlem.

Misál se svými mešními formuláři je nejkrásnější a nejzajímavější meditační knihou. Introity, Kolekty, Epištoly, Evangelia, Tiché modlitby, modlitby k Přijímání a po Přijímání oživují v nás přelahodným způsobem víru, naději a lásku a dotýkají se nejjemnějších strun našich srdcí.

Mše svatá základem duchovního života

Dovedeme-li rozjímat Mši svatou, máme všecko, co pro duchovní svůj život potřebujeme. Není bezpečnější cesty tajemnými kraji duchovna nad cestu liturgie, zvláště pak liturgie mešní, kde vůdcem je Duch Svatý a kam se neodváží synové pekla, neboť Obětí novozákonní byli potřeni a zahnáni v pekelné končiny.

Kristus obnovuje ve mši svaté svůj život

Ve Mši svaté neviditelný Spasitel soustřeďuje všecka milostiplná tajemství svého života, utrpení i smrti. Proměňování při Mši jest jako druhé vtělení a zrození Syna Božího. Denně je znovu utvářen slovem kněze, kdykoliv řekne konsekrační formuli.

Za svého života na zemi Kristus procházel městy a vesnicemi, činil všem dobře, konal zázraky, rozmnožoval chleby. To dělá ještě dnes ve Mši. Ve Velebné Svátosti s námi obcuje, těší nás, povzbuzuje, poučuje, ať jsme velcí nebo malí, bohatí nebo chudí. Ba i zázrak rozmnožování chleba ustavičně zpřítomňuje.

Známe z Evangelia, kolik urážek, potup, výsměchu a pronásledování trpěl Ježíš od svých nepřátel. Trpěl jako tichý beránek. I ve Mši se Mu dostává stejné odměny za nekonečnou dobrotu: urážky, rouhání, posměch od bludařů, špatných věřících a bezbožníků.

Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. Na oltáři je Kristus ve stavu obětiny a žádá od kněze, aby byl obětován.

Mše svatá bude naší největší útěchou, když si uvědomíme její význam

Je-li Mše svatá zpřítomňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Je-li Mše svatá otevřeným a stále tekoucím zřídlem nejvyšších Milostí, musíme po ní toužit s největší dychtivostí.

Otvírá-li se při Mši svaté Nebe a Velebnost Boží sestupuje při ní mezi nás, padněme na kolena s nejvyšší pokorou a uctivostí!

Slavena a velebena budiž láska Ježíšova, jež za nás denně obětuje Otci Tělo, Krev a duši Jeho Syna!

Veleben budiž Bůh, jenž nám poslal přesvatého Kněze podle řádu Melchisedechova, který za nás obětuje na všech místech a po všecky časy!

(Převzato z: P. Marian Schaller O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)

Rozhovor s P. Janem Gerndtem

P. Jan Gerndt je farářem v Praze – Uhříněvsi. V tamějším kostele Všech svatých slouží pravidelně každou sobotu od 18:00 mši svatou v tradičním římském ritu podle misálu Jana XXIII. V kostele sv. Petra v Dubečku pak jednou měsíčně. Redaktorům Krásy liturgie vstřícně poskytl rozhovor, ve kterém popisuje např. to, jak se ve farnosti snoubí koexistence tradiční a nové mše svaté, jak se přihodilo, že i na nové mši věřící přijímají v kleče u mřížky apod. P. Gerndt je i jedním z mála kněží, kteří tradiční mši svatou sloužili ještě před vydáním motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum – i o tyto zkušenosti se s námi podělil. Kromě tradiční liturgie padla řeč i na nový mešní řád, původní oltáře vs. obětní stoly, oblíbené světce a další zajímavosti.

P. Jan Gerndt přednáší na liturgickém kolokviu

P. Jan Gerndt je farářem v Praze – Uhříněvsi (několik dní po zveřejnění tohoto rozhovoru byl navíc jmenován sídelním kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze). V tamějším kostele Všech svatých slouží pravidelně každou sobotu od 18:00 mši svatou v tradičním římském ritu podle misálu Jana XXIII. V kostele sv. Petra v Dubečku pak jednou měsíčně. Redaktorům Krásy liturgie vstřícně poskytl rozhovor, ve kterém popisuje např. to, jak se ve farnosti snoubí koexistence tradiční a nové mše svaté, jak se přihodilo, že i na nové mši věřící přijímají v kleče u mřížky apod. P. Gerndt je i jedním z mála kněží, kteří tradiční mši svatou sloužili ještě před vydáním motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum – i o tyto zkušenosti se s námi podělil. Kromě tradiční liturgie padla řeč i na nový mešní řád, původní oltáře vs. obětní stoly, oblíbené světce a další zajímavosti.

Jak jste se stal knězem?

Vyrůstal jsem od malička ve věřící rodině, takže jsem takový ten typ od kolébky. Touha po kněžství mě zaujala tak v deseti, jedenácti, kdy jsem nějakou dobu už ministroval. Když jsem se hlásil na gymnásium, už jsem měl jasno, že chci být knězem a ničím jiným a měl jsem s Pánem Bohem domluveno, že když se na ten gympl dostanu, bude to pro mě znamením, že se jím mám stát.

Jak dlouho už jste knězem?

Pokud dobře počítám, tak už osmadvacátý rok, protože jsem byl svěcen v červnu roku 1982.

Co považujete za hlavní úlohu kněze?

Kněz je spojnicí mezi tím Božím a tím lidským. Žádné jiné povolání neumožní lidem takový kontakt s Pánem Bohem jaké jim umožňuje služba kněze. Kněz se má v prvé řadě modlit, sloužit mši svatou a přisluhovat slovem Božím a svátostmi. To je to základní a pokud kněz upřednostňuje  něco jiného, tak to třeba může být hezké, ale to podstatné to asi nebude.

Jak můžou věřící pomáhat kněžím k jejich posvěcení?

Myslím, že knězi moc pomáhá, když ti věřící jsou ztotožněni s tím, co je jeho hlavním posláním. Jestliže věřící kněze pořád jen ponoukají k tomu, aby všude možně chodil, aby se kamarádil, byl manažerem, organizátorem a já nevím, co všechno, tak to není to pravé. Když si ale opravdu uvědomují, že kněz je prostředníkem a že jim umožňuje styk s Pánem Bohem, tak se budou za toho kněze modlit, obětovat a vlastně podporovat ho v tom, co je jeho autentickým úkolem.

Vy jste otče tradiční liturgii zažil ještě jako dítě. Jak jste potom vnímal ty změny, které přišly?

Poněkud rozpačitě. Považuji za docela dobré ty částečné úpravy, které byly mezi rokem 1965 a 1969, protože tam se ještě přímo nebouralo to tradiční a přitom se umožnilo víc tu liturgii prožívat. Ale když se potom všechno možné rušilo a měnilo a „tohle už se nedělá“ a „tamto se musí teď dělat jinak“ a „tamto všechno bylo špatné“, tak to už jsem si říkal „tak prr, tady něco nebude v pořádku“.

V podstatě vždycky ta tradiční liturgie pro mě byla tou normální a to, co bylo po tom, mi vždycky přišlo jako taková nouzovka a nebo takové provizórium – něco, co si řekněme vynutila doba, co nějak musí člověk respektovat, ale jak říkám: tou normální mší mi byla vždy ta stará a normálním oltářem ten původní.

Jak jste se dostal k tomu, že jste tradiční mši začal sám sloužit, činil jste tak již od doby, co jste byl vysvěcen?

Ne, to dost dobře nešlo, ale vždycky jsem měl blíž k formám, jimiž se vyznačovala: celebrace „versus Deum“, latina, tradiční střihy mešních rouch atd. Ten Novus ordo se tak nějak dá vzít, pokud si člověk ponechá tu původní teologii mše svaté, a sloužil jsem (i sloužím) ho běžně. Ale v roce 1984, když se objevila ta vlaštovka v podobě dokumentu Quattuor abhinc annos od Jana Pavla II., tak jsem se zaradoval a sedna rychle napsal jsem panu kardinálu Tomáškovi, jestli by dovolil. Od té doby jsem celebroval tu „echte heilige Messe“, jak taky někdo říkal, jakmile byla příležitost sloužit soukromě – a čím dál častěji. Veřejně to tehdy ještě nepřipadalo v úvahu. U nás určitě ne.

Co by myslíte dnes mohlo na tradiční liturgii zaujmout někoho, kdo ji nezná – kněze nebo i laika?

To je otázka. Zdá se mi, že třeba estéta určitě zaujme ta určitá větší kázeň, která je pro tradiční liturgii typická i to, že ta liturgie zapadne do prostoru, který byl pro tuto liturgii utvářen.

Kdo miluje kvalitní klasickou hudbu, tak mu asi také bude spíš bližší ta tradiční forma liturgie než hodně civilní nebo odlehčené formy, které vídáme na novodobých bohoslužbách.

Ten, kdo trochu víc hloubá, studuje a promýšlí tajemství mše svaté, taky nejspíš přijde na to, že texty tradiční liturgie jasněji  vyzdvihují i objasňují, co to je vlastně mše svatá. Některé ty modlitby přímo fascinují. Třeba ta k Nejsvětější Trojici při obětování. To vím od jednoho kněze, který se seznámil se starým misálem až po motu proprio. O něm pak říkali „on snad s tím starým misálem chodí i spát“.

Takže může to zaujmout, ale asi to přichází u každého ve svůj čas a za každou cenu to urychlovat nebo někomu vnucovat tuto formu by myslím nebyla ta pravá cesta.

Zmínil jste motu proprio Summorum pontificum. Jaká byla Vaše reakce na jeho vydání? Očekával jste něco podobného?

P. Gerndt slouží slavnou asistovanou mši svatou při svatovojtěšské pouti v Počaplech (24. 4. 2010). Confiteor při stupňových modlitbách: jáhen - P. Antonín Damián Nohejl, III. OP (vpravo), podjáhen - P. Radim Valík, OSB (nalevo).

Ono se to očekávalo, protože takové ty zprávy že „už za měsíc“, „už příští týden“ – to  víc než rok běhalo po těch různých webech. Potom už se stalo jistým, že to bude 7. 7. 2007 – hezké ty sedmičky. Já jsem zajásal, protože to přišlo i zároveň jako takový krásný dárek k mému stříbrnému kněžskému svěcení, protože ten den, kdy bylo motu proprio představeno (27. 6. 2007), to bylo právě na den pětadvacátého výročí mé ordinace. A cítil jsem to jako zadostiučinění – že z nejvyššího místa je potvrzeno, co jsem já tvrdil vždycky.

Jak vidíte situaci s tradčiní mší do budoucna?

Nerad bych byl prorokem – nevím. Opravdu nevím. Myslím si, že to ani neví Svatý otec, který tomu dal zelenou. Cosi se odblokovalo a teď se prostě uvidí. Myslím, že hodně bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet víra božího lidu. Dokud budeme jen u hostiny a společenství, pak se moc tradiční liturgie nechytí. Až budeme zase víc promýšlet oběť Kristovu na kříži, která je na oltáři zpřítomňována, vrátí se to víc k tomu tradičnímu, třeba alespoň formou určité korekce Novus ordo.

Setkával jste se před vydáním motu proprio Summorum pontificum s nějakým odporem kvůli vašemu vztahu k tradiční mši svaté?

Toho odporu jsem zažil… a nepříjemných chvil… a obviňování… Nechci to nějak vyjmenovávat, ale byla to chvílemi kalvárie, protože mezi lidmi je spousta předsudků – živených, podporovaných a různě argumentovaných.

V čem myslíte, že vězí takový odpor?

Především ve zvyku. V jedné vesnici pravili: U nás žádný motoproprius nebude, protože nechceme žádné novoty! Ve skutečnosti novotou, nebo jak někdo odvážně napsal, fabrikátem, bylo to, co vytvořil, byť s použitím starých prvků, mons. Bugnini. (Hlavní tvůrce nového mešního řádu, pozn. KL) Očekávalo se od toho víc, než to přineslo. Nu a trochu i špatné svědomí potom vede člověka, aby o to tvrději hájil, co on vytvořil, a dělal to a nic jiného, stavěl do protikladu nové a staré. Svatý otec několikrát ještě jako kardinál upozornil, že to je něco neslýchaného stavět proti sobě tzv. starou liturgii a novou liturgii, starý misál a nový misál, ale tohle se bohužel dělo a děje. Možná, že ti zastánci toho novějšího jsou přesvědčeni, že všichni, kteří chtějí starou liturgii, jsou ohrožením jednoty Církve, ale tak to nikdy nebylo, primárně určitě ne.

Co byste řekl kněžím, kteří tradiční liturgii úplně odmítají?

Já se přiznám, že neumím moc diskutovat a život mě naučil spíš se nehádat, protože ti, kdo ji odmítají, se většinou odvolávají na své autority a mám zkušenost, že za jedno slovo je jich vždycky dvacet.

Ale mám kolikrát radost, když vidím určitý posun v postoji u některých, kteří třeba před několika lety, když se mluvilo o tridentu, spíš jen špičkovali a dneska jsou nadšeni.

Řekněme, že by nějakého současného kněze tradiční forma zaujala a chtěl by se naučit tradiční mši sloužit nebo by to po něm chtěli farníci – je k tomu přístup? Kam by se měl obrátit?

Existuje instruktážní DVD, co vydalo např. Bratrstvo sv. Petra. Kdo umí trochu latinsky, tak si to může přečíst v úvodu v misále, kde je podrobně vysvětleno, jak kněz stojí, co dělá pravou rukou, co dělá levou rukou, mezi kterými prsty se drží patena atd. Kdo by raději názorně, tak ať se přijede podívat někam, kde se tradiční mše slouží, dnes je takových míst již více. Já už jsem taky dával soukromě nějaké kondice kněžím, kteří o to měli zájem.

Vy, otče, ve své farnosti sloužíte pravidelně jak Novus ordo, tak tradiční mši svatou. Mohl byste nám popsat, jak tento stav funguje, jak jste jej zaváděl, jaké byly reakce věřících apod.?

Muselo se velice pozvolna. Záleží na tom, jestli ta farnost je spíše konzervativní nebo spíše progresivní. Hodně také záleží na tom, jestli se v té farnosti hodně věcí nechává na knězi a automaticky se předpokládá, že kněz ví, co dělá a proč to dělá, i když se to ze začátku třeba úplně nelíbí nebo nepochopí. Tam, kde lidé stojí apriorně „takhle se to přece musí a jaktože ten kněz tady začíná tohle a tohle“, je to potom špatné.

Já jsem začal pozvolna tím, že jsem občas sloužil místo u stolu u hlavního oltáře. Potom jsem občas dělal něco latinsky. A když Svatý otec ve Vatikáně v Sixtinské kapli na svátek Křtu Páně sloužil veřejně normálně (rozuměj obrácen  stejným směrem s lidem, pozn. KL), no tak jsem řekl „podívejte se, tady ten kostel je disponován na to původní, Svatý otec také tak sloužil, tak vidíte, že to není nic špatného“ a v podstatě žádný odpor tady proti tomu nebyl. A tak od jara 2008 se výhradně slouží u hlavního oltáře.

Tím, že jsem už před MP sloužíval příležitostně latinsky a u hlavního oltáře, nejevilo se zařazení mší svatých sloužených podle staršího obřadu jako nějaký zlom nebo  jako něco cizorodého. Zprvu jsem střídal Novus a trident, ale jelikož návštěvnost tridentu byla pravidelně značně větší než návštěvnost nového obřadu v latině, zavedl se postupně trident každou sobotu. V jednom z filiálních kostelů byl ostatně trident povolen kardinálem Vlkem již dříve jednou za měsíc.

Ve vaší farnosti se i na Novus ordo podává přijímání u mřížky, je to tak?

Ano. Týká se to farního kostela Všech svatých, kde někteří věřící spontánně začali přiklekat už tehdy, kdy se obvykle podávalo vstoje. Těch klečících přibývalo, a tak nakonec – po opětném vsazení dvířek do mřížky – podávám tradičním způsobem všem. Když někdo z nějakého důvodu zůstane stát, podám mu samozřejmě také. Ale drtivá většina přijímá vkleče – máme před očima příklad Svatého otce, jak podává on.

Jak se stavíte k překladu konsekračních slov v některých jazycích včetně češtiny? Sporu „za mnohé“ / „za všechny“? („…která se prolévá za vás a za všechny/mnohé na odpuštění hříchů.“ Pozn. KL)

Vadí mi čím dál více, že ČBK dosud nepřistoupila k revizi českého překladu, který neodpovídá normám, které vydala Kongregace pro bohoslužbu už v roce 2006. (Jedná se o oběžník zaslaný 17. října 2006 všem předsedům biskupských konferencí. Požadavek přesných překladů se však nachází již v dokumentu téže kongregace Liturgiam authenticam z r. 2001. Pozn. KL) V Maďarsku  jednoduše přelepili v misále příslušné slovo a bylo to. Ale u nás je všechno asi složitější, a tak si budeme muset počkat na nový misál, kde doufejme tahle nesrovnalost bude napravená.

Myslíte, že je přijatelné, když kněz sám z vlastní vůle říká „za mnohé“, i když biskupská konference oficiálně překlad misálu ještě neupravila?

Je to určitý konflikt ve svědomí. Na jednu stranu pravdivost a na druhou stranu poslušnost. V některých případech převáží ten smysl pro poslušnost, jiný si řekne, že pokud je přání nižšího v rozporu s přáním vyššího, měl by mít přednost ten vyšší.

Kdybyste měl teď srovnat ty dva mešní řády a musel si vybrat v dnešní situaci jen jeden z nich, jak byste se rozhodl?

Hypotetická otázka… (směje se) Pokud bych myslel na sebe – co je mi bližší, co bych dělal radši, tak bych radši dělal to staré. Ale protože vím, že tady nejsem kvůli sobě, ale jsem tady pro lidi a lidi ještě na to zralí nejsou, tak bych neviděl jako šťastné, kdyby v nějaké farnosti farář řekl: „Tak a ode dneška budu sloužit jenom trident.“

Jak se díváte na společenství jako FSSPX, která nový misál úplně odmítla?

Zákon akce a reakce. V roce 1969 už se objevil otevřený dopis kardinála Ottavianiho (tzv. Ottavianiho intervence, pozn. KL), který dá se říci podrobil takové věroučné kritice nový mešní řád poté, co nedostal žádnou odpověď na dříve podané námitky. Je pravděpodobné, že kdyby se tehdy na začátku 70. let tak tvrdě nepostavilo nové proti starému, nedošlo k tak energické opozici.

Myslím si, že ti, kteří stáli za starou liturgií a odmítali tu novou, určitě nechtěli nějaké rozbroje v Církvi, ale jestliže se v nové liturgii dostává do popředí člověk a společenství a v té prvotní novodobé definici mše stálo jenom to, že „je shromáždění božího lidu za předsednictví kněze ke slavení památky Páně“ a nic víc, tak se nemůžeme divit, že ten, kdo ví, že mše svatá je zpřítomněním kalvárské oběti, se prostě musel ozvat. Myslím si, že ten jakýsi rozkol nebo hlubší rozejití se nebylo ještě hned v tom roce 1969, ale až někdy v roce 1974, kdy arcibiskup Lefebvre měl prohlásit, že jediná pravá mše je ta stará. Dnes už je těžké překročit vlastní stín…

Myslíte si, že připadá v úvahu i nějaká možnost úpravy tradiční liturgie, třeba co se týká národních jazyků?

Pokud by se jednalo o možnost použití národního jazyka, to je v souladu nakonec i se Sacrosanctum concilium, které nikdo nezpochybňuje. Skoro bych řekl, že by to bylo užitečné. Ale necítím se kompetentní něco posuzovat, protože zase kdyby do toho každý mluvil, tak bychom z toho měli Babylon.

Co byste řekl těm, kteří si při tradiční liturgii připadají jako odsunutí a požadují nějakou větší účast?

Že jde hodně o zvyk. A že se dá trochu přejet z toho vnějšího na to vnitřní: participatio actuosa se nemusí krýt s participatio activa.

Pokud se řekne „alespoň se přijďte na to podívat“ nebo „budeme to dělat občas, budeme to střídat“, tak potom mnozí z těch lidí, kteří se zpočátku stavěli nepřátelsky, si řeknou: „Ono na tom přeci něco je.“

Je to „společenství“ nebo něco podobného v té tradiční liturgii také přítomné nebo ne?

Ono je přítomné tak, že ty lidi by mělo spojovat, že jdou jakoby dopředu, vstříc Pánu, že kněz stojí před nimi a jejich jménem tam koná a oni jsou spojeni tím, co dělá on.  Někdy žertem říkávám: Podívejte se na řidiče v autobuse. Ten je k vám taky zády! A jak je kolikrát v autobuse třeba při poutních zájezdech pěkně!

Na závěr dovolte pár takových speciálních otázek na Vaší osobu.

Máte v tradiční liturgii nějakou chvíli vyloženě rád?

Výstup k oltáři a políbení. (Počaply 24. dubna 2010)

Je tam například jeden povznášející okamžik, kterým je výstup k oltáři: „…ad Sancta sanctórum puris mereámur mentibus introire…“ (…abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou myslí vejíti. Pozn. Kl). Když kněz vstupuje nahoru do té svatyně Boží, do té přítomnosti Boží, i když zatím jen duchovní, ale vstupuje prostě do toho posvátného děje.

Jaké máte oblíbené světce a proč?

Teď je rok svatého Jana Vianneye, já jsem ho ale měl rád vždycky. To byl takový prototyp už jenom kvůli tomu, že člověk tady v Čechách působil spíš v takových pohanských nebo od Pána Boha odtažených farnostech, hlavně na venkově. Kolikrát jsem si na něho vzpomněl, jak on to dělal a jak čekal ve zpovědnici a zkrátka modlil se a konal služby Boží a kázání. Samozřejmě úspěch svatého Jana Vianneye jsem nikde neměl, ale bylo mi to velice blízké a bylo to takovou posilou. Potom mám také velice rád sv. Jana Nepomuckého, i když to není můj křestní patron – tím je Jan Křtitel.

Jako bývalý augustinián mám vztah k sv. Augustinovi a sv. František Saleský je mi blízký takovým tím, řekl bych, zdravě moderním pohledem na duchovní život.

Jaký máte vztah k latině?

Vřelý. Ale chápu, že když někdo latinu neumí, tak to může být pro něj taková bariéra. Takže třebaže sám jsem pro latinu a mám jí rád (modlím se taky breviář jen latinsky), tak si myslím, že by bylo k prospěchu věci zařadit do tradiční liturgie víc národního jazyka. Je mi ale líto, že latina tak upadá, že už ani kněží ji tak moc neumějí nebo jak říkal jeden starý kněz: „Oni jsou hrdí na to, že ji neumějí!“ Dřív se latinou domluvil kněz vlastně všude.

Co byste vzkázal čtenářům Krásy liturgie?

Záleží na tom, kdo bude tenhle rozhovor číst. Těm, kteří mají opravdu takový ten otevřený zájem, asi řeknu: „Podívejte se, je to něco, co je osvědčené. Ne všechno staré je zastaralé a jestliže z toho žily generace tolika poctivých křesťanů, tak na tom určitě něco je a stojí za to se s tím minimálně seznámit a nebo se o to i trochu zajímat.“

Mešní řád

Už jste si někdy říkali, jak tradiční mše svatá, o které se tolik mluví, vlastně vypadá? Jaké modlitby se při ní pronáší? Odpověď na tuto otázku vám nemůže nic poskytnout lépe, než mešní řád. Zde jej najdete přeložený do češtiny a pohodlný k čtení v prohlížeči.

Zde naleznete celý mešní řád tridentské mše svaté v překladu do českého jazyka. Při mši se příslušné texty pronášejí latinsky. Kompletní dvojjazyčný latinsko-český mešní řád je v úpravě k tisku k dispozici v rubrice ke stažení -> texty ke mši svaté. V něm jsou i barevně odlišena slova, která kněz nebo lid pronášejí nahlas.

HRUBÁ STRUKTURA MŠE SVATÉ

I. hlavní část: Vstupní část

1. Stupňová modlitba

2. Introitus (vstupní antifona)

3. Kyrie

(4. Gloria)

5. Oratio (denní modlitba)

6. Čtení

7. Mezizpěv

8. Evangelium

(9. Kázání)

(10. Credo)

II. hlavní část: Bohoslužba oběti

(1) Obětování

1. Dominus vobiscum (Pán s vámi)

2. Obětování hostie

3. Obětování kalicha

4. Lavabo

5. Orate fratres / Suscipiat

6. Secreta (tichá modlitba)

(2) Proměňování

1. Preface

2. Sanctus

3. Modlitby před proměňováním

4. Svaté proměňování (vrchol mše svaté)

5. Modlitby po proměňoání

6. Per ipsum

7. Pater noster

(3) Přijímání

1. Lámání chleba a pozdravení pokoje

2. Agnus Dei

3. Tiché modlitby před přijímáním

4. Přijímání kněze

5. Přijímání věřících

6. Purifikace (čištění nádob)

III. hlavní část: Závěr

1. Communio (antifona k přijímání)

2. Postcommunio (závěrečná modlitba)

3. Požehnání

4. Poslední evangelium

MEŠNÍ ŘÁD mše svaté podle misálu bl. Jana XXIII. z roku 1962

MODLITBA U STUPŇŮ OLTÁŘE

Když se kněz zcela oblékl ke Mši sv., přistupuje s jáhnem a podjáhnem nebo jenom s ministranty k oltáři. Dole u stupňů vyjadřuje nejprve svou touhu po milostiplném oltáři:

Kněz: Ve jménu † Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Vstoupím k oltáři Božímu.

Ministrant: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

(Žalm 42, 1-5) K. Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď.

M. Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mne souží nepřítel?

K. Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých.

M. I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K. Oslavovati tě budu na citeře, Bože, Bože můj. Proč se rmoutíš duše má a proč mne zneklidňuješ?

M. Doufej v Boha, neboť opět budu jej oslavovati – spasitele svého a Boha svého.

K. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

M. Jakož bylo na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.

K. Vstoupím k oltáři Božímu.

M. Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

Kněz vidí, že jediným naším útočištěm je Bůh, a proto se znamená sv. křížem a praví:

K. Pomoc naše ve jménu Páně.

M. Jenž učinil nebe i zemi.

Pln radosti a touhy chce již vystoupiti k oltáři, ale v tom okamžiku si vzpomene na hříšnost svou a svých spolubratří, která se nesmí odvážiti bez pokání vstoupiti před tvář Boží, i vyznává se pokorně ze svých hříchů:

K. Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a vám, bratří, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikráte v prsa, pravě: ) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a vás, bratří, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

M. Smilujž se nad tebou všemohoucí Bůh a odpustě hříchy tvoje, uveď tě do života věčného.

K. Amen.

Po knězi se vyznávají ze svých hříchů jménem ostatních věřících ministranti:

M. Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a tobě, otče, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikrát v prsa pravě:) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a tebe, otče, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

K. Smilujž se nad vámi všemohoucí Bůh a odpustě hříchy vaše, uveď vás do života věčného.

M. Amen.

K. Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť udělí nám všemohoucí a milosrdný Hospodin.

M. Amen.

K. Bože, obrať se k nám a oživ nás.

M. A lid tvůj radovati se bude v tobě.

K. Zjev nám, Pane, milosrdenství své.

M. A spasení své nám uděl.

K. Pane, vyslyš modlitbu mou.

M. A volání mé nechť k tobě přijde.

K. Pán s vámi.

M. I s duchem tvým.

Ještě dvě jiné prosby za odpuštění vysílá k Bohu a při tom vystupuje k oltáři; tam pak polibkem uctívá ostatky svatých:

Modleme se! Sejmi s nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou vejíti myslí. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Prosíme tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, (líbá oltář uprostřed) jejichž ostatky zde jsou, a všech Svatých, abys prominouti ráčil všecky moje hříchy.

Amen.

INTROITUS – VSTUP

Má jej skoro každá Mše zvláštní. Kdysi jej zpívával chór, když se biskup s kněžstvem ubíral k oltáři; obsahu některého Vstupu rozumíme jen tehdy, máme-li na mysli tento bývalý zvyk. Nyní říká jej kněz z knihy na epištolní straně.

KYRIE

Když byl kněz vzdal na konci Vstupu chválu Nejsvětější Trojici, obrací se k Ní devaterou prosbou, v níž jej podporují přisluhující kněží nebo ministranti:

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

GLORIA-ANDĚLSKÝ CHVALOZPĚV

Vyžaduje-li toho doba církevního roku nebo svátek, který se právě slaví, následuje vznešený zpěv, jehož počáteční slova pěli andělé při Narození Páně. (V Adventě, ve všední dny, když je Mše z neděle zelené barvy, pak od neděle Devítníku až do Velikonoc, slouží-li kněz Mši ve fialové barvě, jakož i při Mších za zemřelé se Gloria vynechává.)

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Chválíme tě. Dobrořečíme tobě. Klaníme se tobě. Oslavujeme tě. Díky vzdáváme tobě pro velikou slávu tvou.

Pane Bože, Králi nebeský. Bože Otče všemohoucí. Pane, Synu jednorozený, Ježíši Kriste. Pane Bože, Beránku Boží, Synu Otce. Jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Jenž snímáš hříchy světa, přijmi prosbu naši. Jenž sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi. Neboť ty jediný jsi Svatý. Ty jediný jsi Pán. Ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste. Se Svatým Duchem ve slávě Boha Otce. Amen.

Kněz políbí oltář a obrácen k lidu, zdraví jej:

S. Pán s vámi.

M. I s duchem tvým.

ORATIO – MODLITBA

Kněz vrátí se ke knize na epištolní straně a modlí se jednu nebo více modilteb, které se nazývají také kolekty (collectæ), což značí tolik jako modlitby, jež v sobě zahrnují všecko, oč věřící v tento den Boha prosí. Jsou pro každou Mši zvláštní.

EPIŠTOLA

Bývá rovněž pro každou Mši zvláštní. Jméno nese tato část od toho, že většinou pochází z některého apoštolského listu (epistola). Někdy se však na tomto místě čte úryvek ze Starého Zákona, Skutků apoštolských nebo knihy Zjevení sv. Jana. Na konci Epištoly odpovídá ministrant: Bohu díky!

Po Epištole následují jeden nebo i více z mezizpěvů: GRADUALE, ALELUJA s veršem, TRACTUS, SEKVENCE, kterých se používá podle určitých liturgických pravidel a jsou pro každou mši různé.

EVANGELIUM

Proroci a Apoštolové, jejichž slova jsme slyšeli v Epištole, byli pouze připravovatelé cest Páně, v Evangeliu však zříme jednati a mluviti samého Vykupitele. To dává Církev už zevně najevo, neboť kněžstvo a lid při čtení Evangelia uctivě stojí.

Před evangeliem předchází modlitba toho, který bude číst (jáhen/kněz).

Očisť srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Isaiáše žhavým očistil uhlem; rač mne tak svým milostivým slitováním očistiti, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovati mohl. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Poté kněz žehná jáhnovi (popř. pronáší sám, když jáhen není přítomen).

Pán budiž v srdci tvém (mém) a na rtech tvých (mých), abys (abych) důstojně a náležitě zvěstoval Evangelium jeho. Ve jménu Otce i Syna † i Ducha Svatého. Amen.

Před samotným čtením následuje:

K. Pán s vámi!

M. I s duchem tvým!

K. Pokračování (Počátek) svatého Evangelia podle…

M. Sláva tobě, Pane!

Po přečtení Evangelia lid nebo ministranti praví: Laus tibi, Christe. (Chvála tobě, Kriste!) Kněz líbá evangelní stať se slovy: Slovy evangelními buďtež shlazeny naše viny!

CREDO – VYZNÁNÍ VÍRY

Je-li předepsáno, modlí se kněz Vyznání víry (nicæno-konstantinopolské), kterým dává najevo, že věří všem slovům sv. Evangelia a těm tajemstvím, k jichž slavení se právě chystá.

Věřím v jednoho Boha. Otce všmohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího. A z Otce zrozeného přede všemi věky. Boha z Boha, světlo ze světla, Boha pravého z Boha pravého. Zplozeného, neučiněného, jedné podstaty s Otcem; skrze něhož všecko učiněno jest. Jenž pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil s nebes. (Zde se pokleká.) I vtělil se Duchem Svatým z Marie Panny a člověkem se stal. Ukřižován byl také za nás, trpěl pod Pontským Pilátem a pohřben byl. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. A vstoupil na nebesa; sedí po pravici Otce. A opět přijde se slávou soudit živé i mrtvé, jehož království nebude konce. A (věřím) v Ducha Svatého, Pána a oživovatele, jenž z Otce a Syna vychází. Jenž s Otcem a Synem je zároveň uctíván a oslavován,jjenž mluvil skrze Proroky. A (věřím) v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. A očekávám vzkříšení mrtvých. A život příštího věku.

Amen.

OFFERTORIUM – OBĚTOVÁNÍ

Až do tohoto okamžiku byli dříve přítomni i ti, kdož se teprve připravovali na křest (katechumeni); nebyli dosud schopni zúčastniti se tajemství oběti, církev však naplnila jejich srdce bohatými plody Písma sv. Starého i Nového Zákona, jejž jim před propuštěním předčítala. Pak musili odejíti a zůstali pouze pokřtění věřící. Kněz je pozdravuje slovy:

K. Pán s vámi!

M. I s duchem tvým!

K. Modleme se!

Zatímco chór zpívá (v tiché mši předčítá kněz sám) Offertorium (při každé mši jiné), bere kněz po přečtení na paténě do rukou hostii, pozvedne zrak a obětuje:

Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti své a za všechny kolem stojící, jakož i za všecky věřící křesťany, živé i zesnulé, aby mně i jim prospěla k spasení pro život věčný. Amen.

Pak nalévá do kalicha víno a vpouští do něho kapku vody, kterýžto prastarý zvyk připomíná nejen vodu, jež vytekla s krví z otevřeného boku Spasitelova, ale také naše lidství, které se v Kristu spojuje s Božstvím a tím nabývá jeho lahodných vlastností. Kněz při tom praví:

Bože, jenž jsi důstojnost lidské podstaty podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil, dej nám skrze tajemství této vody a vína státi se společníky Božství toho, jenž se člověčenství našeho ráčil státi účastným. Ježíš Kristus, Syn tvůj, Pán náš, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků. Amen.

Při obětování kalicha praví:

Obětujeme ti, Pane, kalich spasení, vzývajíce tvou milostivost, aby se před tváří božské velebnosti tvé pro spásu naši a celého světa s líbeznou vůní vznesl. Amen.

Chléb a víno jest obětováno, nyní přináší kněz v oběť i sebe a své spolubratry a sestry. Skloněn modlí se:

V duchu pokory a se srdcem zkroušeným nechť jsme přijati tebou, Pane, a tak se děj dnes oběť naše před tváří tvou, aby se ti líbila, Pane Bože.

Žehná dary a vzývá Ducha Svatého:

Přijď, Posvětiteli, všemohoucí, věčný Bože, a po†žehnej tuto oběť, připravenou tvému svatému jménu.

Nyní může při slavné Mši svaté následovat žehnání kadidla a okuřování obětin:

Na přímluvu svatého Michala Archanděla, stojícího po pravici oltáře zápalného, a všech svých vyvolených nechť Hospodin ráčí zápal tento po†žehnati a přijmouti jako vůni líbeznou. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Zápal tento tebou pžehnaný nechť vystoupí k tobě, Pane, a na nás sestoupí milosrdenství tvé.

(Žalm 140, 2-4) Modlitba má, Pane, nechť se vznese jako vůně kadidla před obličej tvůj; pozdvižení rukou mých buď jako oběť večerní. Postav, Pane, stráž k mým ústům, pevné dveře ke rtům mým, aby srdce mé se neuchylovalo ke zlým slovům, k omlouvání výmluv ke hříchům.

Nechť zanítí v nás Hospodin oheň svého milování a plamen věčné lásky. Amen.

Následuje mytí rukou, což mělo za dřívějších dob, kdy lid k obětování přinášel dary a kladl je do rukou kněze, praktický význam. Nyní umývání rukou napomíná kněze i věřící, aby neposkvrněni na duši a na těle slavili nejsvětější Oběť.

(Ž. 25, 6-12) Umyji mezi nevinnými ruce své a choditi budu kolem oltáře tvého, Pane.

Abych slyšel hlas chvály a vyprávěl o všech divech tvých.

Pane, miluji krásu domu tvého a místo, kde přebývá tvá sláva.

Nezhub, Pane, s bezbožnými duši mou; s lidmi krvavých vin život můj.

Na jejichž rukou lpí neřesti, pravice jejichž plna jest úplatných darů.

Já však v nevinnosti své jsem kráčel; spas mne a smiluj se nade mnou.

Noha má stojí na cestě přímé; v shromáždění tě chci oslavovati, Pane.

Sláva Otci i Synu…

Kněz se vrací ke středu oltáře, klade naň sepjaté ruce a modlitbou vyjadřuje, že Mše svatá se slouží na památku Kristovu a ke cti Svatých, které vzývá o přímluvu a pomoc:

Přijmi, svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto (jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby za nás orodovati ráčili na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Kněz políbí oltář a obrátiv se k věřícím vyzývá je, aby jej modlitbou podporovali, by jejich společná oběť byla bohumilá:

Modlete se, bratří, aby moje i vaše oběť příjemnou se stala u Boha, Otce všemohoucího.

Ministrant tlumočí odpověď přítomného lidu:

Nechť přijme Pán oběť z rukou tvých k chvále a slávě jména svého, jakož i k užitku našemu a veškeré Církve své svaté.

Kněz odpoví: Amen.

SECRETA – TICHÁ MODLITBA

Pro různé Mše je různá. Její zakončení přechází přímo do Předmluvy.

PRÆFATIO – PŘEDMLUVA

Skládá se ze tří částí, z nichž střední je podle doby svátků proměnlivá. Ostatní části jsou vždy stejné. Předmluvy jsou nádherné a poesieplné zpěvy děkovné a chvalné.

První část:

Po všecky věky věků.

R. Amen.

V. Pán s vámi.

R. I s duchem tvým.

V. Vzhůru srdce.

R. Máme k Hospodinu.

V. Díky vzdejme Hospodinu, Bohu svému.

R. Hodno a spravedlivo jest.

Druhá část. – Kněz ji zpívá nebo říká s pozdviženýma rukama.

Po všechny neděle v roce, když není jiná Preface označena, o svátku Nejsvětější Trojice a ve votivních Mších o Nejsvětější Trojici se říká následující Preface:

Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to o Synu tvém, to o Duchu Svatém bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách, i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce:

Třetí část: (Sanctus). – V této části se spojují zemští poutníci s andělskými kůry ve společný chvalozpěv na třikrát svatého Boha:

Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh Zástupů. Plna jsou nebesa i země slávy tvé. Hosanna na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosanna na výsostech.

První strana mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši odehrává.MEŠNÍ KÁNON (Canon Missæ)

Touto částí počíná neproměnný a směrodatný díl Mše sv. (slovo canon značí: směrnice), který je svým obsahem tak starý, jako sama Církev, a jehož modlitby se skládají ze slov Páně, z podání apoštolských nebo z přídatků papežů. Od dob Řehoře Velikého († 604) neděly se však už žádné změny v Kánonu. První slovo Kánonu jest Te (=tebe); velké písmeno T má podobu kříže, což zavdalo brzy příčinu, že se toto písmeno všelijak zdobilo náměty z ukřižování. Výzdoba nabývala stále větších rozměrů, až se ustálila na celostránkový obraz Krista Pána na kříži pnícího, položený před počátek Kánonu. – První modlitba Kánonu vyjadřuje prosbu za Církev, za její pastýře a údy:

Tebe tedy, nejlaskavější Otče, skrze Ježíše Krista, Syna tvého, Pána našeho, pokorně prosíme a žádáme, (líbá oltář) abys jako milé přijal a požehnal tyto † dary, tato † věnování, tyto † svaté neposkvrněné oběti, které tobě přinášíme zvláště za tvou svatou Církev katolickou, kterouž mírem obdařiti, chrániti, sjednotiti a říditi rač po celém okrsku zemském, zároveň se služebníkem svým, papežem naším N., biskupem naším N. i se všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli.

Vzpomínka na živé. I na jednotlivé věřící, sobě drahé nebo odporučené, vzpomíná si kněz: rovněž i na ty, kdož právě nejsvětější Oběti jsou přítomni:

Pomni, Pane, služebníků svých N. a N. i všech vůkol stojících, jejichž víra je tobě známa a povědoma zbožnost, za které ti přinášíme nebo kteří tobě přinášejí tuto oběť chvály za sebe a všecky své, za vykoupení duší svých, za naději spásy a bezpečnosti své, a kteří plní své sliby učiněné tobě, Bohu věčnému, živému a pravému.

Mezi úkonem. Těsně před Proměňováním vzpomíná kněz na společenství, které máme v nebi se Svatými, již nám mohou svými přímluvami pomáhati. Tato modlitba je pokračováním modlitby předchozí (o některých svátcích je jiná):

Ve společenství jsouce a památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista, jakož i svatých Apoštolů a Mučedníků tvých Petra a Pavla, Ondřeje, Jakuba, Jana, Tomáše, Jakuba, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Tadeáše, Lína, Kleta, Klimenta, Xysta, Kornelia, Cypriana, Vavřince, Chrysogona, Jana a Pavla, Kosmy a Damiána i všech Svatých tvých, pro jejichž zásluhy a prosby rač uděliti, abychom byli ve všem tvou pomocnou záštitou chráněni. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Kněz klade ruce na obětiny, jako to činil ve Starém Zákoně velekněz nad obětí, na kterou chtěl přenésti všecky viny svoje a svého lidu. Vždyť v nejbližším okamžiku bude pod způsobami chleba a vína ukryt Beránek, jenž na sebe bere hříchy celého světa.

Tuto tedy oběť společnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval a kázal, abychom byli od věčného zatracení vysvobozeni a ke stádci tvých vyvolených připočteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Žehná obětiny a prosí Boha, aby je proměnil v Tělo a krev svého Syna. Ministrant dává znamení zvonkem, pokud již nezvonil před předchozí modlitbou, a přesouvá se poblíž knězi.

Kterouž oběť, prosíme, rač ty, Bože, ve všem po†žehnanou, při†vlastněnou, plat†nou, důstojnou a příjemnou učiniti, aby se nám stala Tě†lem a Kr†ví nejmilejšího Syna tvého, Pána našeho Ježíše Krista.

PROMĚŇOVÁNÍ A POZDVIHOVÁNÍ. Kněz bere do rukou hostii a ztotožňuje se v okamžiku Proměňování úplně s Kristem. Ministrant se drží kněze za ornát, což vyjadřuje nejen sjednocení věřících s ním, ale i onu ženu z Evangelia, která jen co se dotkla šatu Kristova, byla uzdravena. Následující slova jsou pokračováním předchozí modlitby:

Jenž den před tím, než trpěl, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou a pozdvihnuv oči k nebi (kněz pozdvihuje oči k nebi), k tobě, Bohu, Otci svému všemohoucímu, díky tobě čině, po†žehnal, rozlomil a dal učedníkům svým řka: Vezměte a jezte z toho všichni:

Totoť jest Tělo mé.

Kněz pokleká, aby uctil proměněnou hostii a pozdvihuje ji pak, aby i lid se poklonil. Potom bere do rukou kalich s vínem a pokračuje:

Podobným způsobem, když bylo po večeři, vzav i tento přeslavný kalich do svých svatých a ctihodných rukou, zase tobě díky čině, po†žehnal a dal učedníkům svým řka: Vezměte a pijte z toho všichni.

Totoť jest Kalich Krve mé, nové a věčné úmluvy – tajemství víry – která za vás a za mnohé vylita bude na odpuštění hříchů.

Kolikrátkoli toto činiti budete, na mou památku budete činiti.

Slovy tajemství víry upozorňoval dříve jáhen lid, že proměna darů v Tělo a krev Páně, toto velké tajemství víry, se právě stala; později to přešlo přímo do konsekračních slov.

Po Proměňování. Když kněz s lidem poklonil se i Krvi Páně, pokračuje, navazuje na předchozí napomenutí Spasitelovo, a obětuje ve společné vzpomínce proměněné dary Bohu Otci:

Proto také pamětlivi jsouce, Hospodine, my služebníci tvoji, jakož i lid tvůj svatý, jak blahého utrpení a zmrtvýchvstání, tak i slavného nanebevstoupení téhož Krista, Syna tvého, Pána našeho, přinášíme přejasné velebnosti tvé z tvých darů a údělů oběť † čistou, oběť † svatou, oběť † neposkvrněnou, svatý † Chléb života věčného a Kalich † trvalého spasení.

Kněz prosí Boha, aby milostivě přijal naši Oběť, jako přijal kdysi předobraznou oběť Abelovu, Abrahamovu a Melchisedechovu:

Na něž s milostivou a vlídnou tváří rač shlédnouti a je sobě oblíbiti, jakož jsi sobě ráčil oblíbit dary spravedlivého sluhy svého Abela a oběť Praotce našeho Abrahama a onu svatou oběť, neposkvrněnou obětinu, kterou tobě přinesl nejvyšší kněz tvůj Melchisedech.

Hluboce skloněn prosí kněz, aby Bůh Otec tuto obětinu dal svým Andělem přenésti na mystický oltář v nebi. V této jakož i v předcházející modlitbě neprosí tedy kněz, aby Otec pohlédl milostivě na svého Syna, nýbrž na nás, kteří Mu jej podáváme a za ním se ukrýváme:

Pokorně tě žádáme, všemohoucí Bože: kaž, aby toto bylo rukama svatého Anděla tvého přeneseno na vznešený oltář tvůj před obličej tvé božské velebnosti, abychom, kdokoli (políbí oltář) z tohoto podílnictví na oltáři svatosvaté Tě†lo a Kr†ev Syna tvého přijmeme, všelikým požehnáním nebeským a milostí byli naplněni. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Vzpomínka na mrtvé. Oběť Mše sv. spojuje v sobě všecky údy Církve, živé i mrtvé. Za živé se kněz modlil už před Proměňováním, nyní vzpomíná i zesnulých a přimlouvá se za ně, aby jim Bůh dal u sebe sladké odpočinutí:

Pomni také, Pane, služebníků a služebnic svých N. a N., kteří nás předešli se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje.

Prosíme, Hospodine, abys jim a všem v Kristu odpočívajícím místa občerstvení, světla a pokoje popřál. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Pak prosí kněz, aby Bůh i nás hříšné služebníky své, kteří hledáme spásu v jeho milosrdenství, přijal do blažené společnosti našich svatých bratří a sester:

I nám hříšným služebníkům svým, kteří doufáme v hojnost slitování tvých, rač uděliti nějakého podílu a společenství se svými svatými Apoštoly a Mučedníky: s Janem, Štěpánem, Matějem, Barnabášem, Ignácem, Alexandrem, Marcellinem, Petrem, Felicitou, Perpetuou, Hátou, Lucií, Anežkou, Cecilií, Anastasií a všemi svými Svatými, v jejichž společnost nás, prosíme, rač připustiti, ne jakožto cenitel zásluhy, nýbrž jakožto štědrý dárce smilování. Skrze Krista, Pána našeho.

Skrze něhož toto všecko dobré, Hospodine, vždycky tvoříš, po†svěcuješ, o†živuješ, po†žehnáváš a nám uděluješ.

Skrze † něho a s † ním a v † něm jest tobě, Bohu Otci † všemohoucímu, v jednotě Ducha † Svatého všecka čest a chvála.

K. Po všecky věky věků.

M. Amen.

MODLITBA PÁNĚ

Až do tohoto okamžiku zabývaly se mešní modlitby Proměňováním obětních darů; od tohoto místa připravují na obětní hostinu – sv. Přijímání. První z těchto modliteb jest Otčenáš, vlastní slova Kristova, jenž na oltáři pod způsobami chleba a vína jest přítomen. Není krásnější a mocnější modlitby. V jejích slovech je krátce vysloveno, co Boha uctívá a nám pomáhá. Ve slavné Mši kněz tuto modlitbu hlasitě zpívá.

Modleme se: Příkazy spasitelnými povzbuzeni a božským ponaučením vedeni osmělujeme se praviti: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení.

R. Ale zbav nás od zlého.

Kněz odpoví Amen a rozvádí ještě dále poslední prosbu:

Zbav nás, prosíme, Hospodine, všeho zla: minulého, přítomného i budoucího; a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny, Rodičky Boží Marie, a tvých svatých Apoštolů Petra a Pavla i Ondřeje a všech Svatých (dělá patenou kříž od čela k prsům a políbí ji) uděl milostivě pokoje za dnů našich, abychom přispěním milosrdenství tvého podporování jsouce, byli i hříchů vždy prosti i zabezpečeni přede vším zmatkem.

Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého.

Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků.

R. Amen.

Za těchto slov rozlomil kněz hostii, jako lámal Kristus chléb. Toto lámání, jako před tím proměňování pod různými způsobami, značí mystickou obětní smrt Kristovu. Malý zlomek hostie pouští kněz do proměněného vína, což připomíná opět spojení Těla a Krve Kristovy při Vzkříšení: Spasitel se tehdy zjevil Apoštolům s pozdravem pokoje. To činí teď i kněz: ggag jijij

Pokoj † Páně budiž † vždycky s † vámi.

R. I s duchem tvým.

Toto smíšení a posvěcení Těla a Krve Pána našeho Ježíše Krista budiž nám přijímajícím k životu věčnému. Amen.

AGNUS DEI

Kněz bije se třikráte v prsa, vyjímaje při zádušní Mši, kde na místo smiluj se nad námi říká dej jim odpočinutí:

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi (dej jim odpočinutí).

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi (dej jim odpočinutí).

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, uděl nám pokoj (dej jim odpočinutí věčné).

PŘIJÍMÁNÍ

V následujících modlitbách připravuje se kněz ku přijetí Těla a Krve Páně. Požitím obětních darů je oběť skončena. V první modlitbě prosí kněz pro celou Církev o mír, jejž Kristus nám slíbil zanechati (při Mších zádušních se tato modlitba neříká):

Pane Ježíši Kriste, jenž jsi pravil Apoštolům svým: Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám, nehleď na hříchy mé, nýbrž na víru své Církve a rač jí podle vůle své uděliti mír a jednotu, jenž žiješ a kraluješ Bůh po všecky věky věků. Amen.

Po této modlitbě dává se při slavné Mši sv. polibek pokoje. Potom kněz prosí, aby spojení se svátostným Kristem bylo pro něho pramenem očistným a štítem proti veškerému zlu:

Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, jenž jsi z vůle Otce spolupůsobením Ducha Svatého smrtí svou svět oživil, zprosť mne tímto svatosvatým Tělem a Krví svou všech nepravostí mých a veškerých běd a učiň, abych lnul vždy ke tvým přikázáním, a nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe, jenž s týmž Otcem a Duchem Svatým žiješ a kraluješ Bůh na věky věků.

Amen.

Pokorně žádá, aby mu požívání Těla Páně nebylo k odsouzení, nýbrž ke spasení:

Požití Těla tvého, Pane Ježíši Kriste, jež já nehodný odvažuji se přjmouti, nebudiž mi k odsouzení a zatracení, nýbrž pro dobrotivost tvou sloužiž mi k ochraně duše a těla a k dosažení vyléčení, jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků. Amen.

Chléb nebeský přijmu a jméno Páně vzývati budu.

Věřící, nepříjímá-li ve skutečnosti Tělo Páně, má alespoň v duchu po něm zatoužiti. Takové duchovní přijímání je zdrojem mnohých milostí. – Přímo před přijetím svaté Hostie, bije se kněz třikráte v prsa a s pokorným římským setníkem vyznává:

Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má. (3x)

Kněz žehná se svatou Hostií a praví:

Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou pro život věčný. Amen.

Po přijetí Těla Páně trvá okamžik v tiché modlitbě. Potom patenou sbírá s korporálu oddrobené částečky Hostie; při tom se modlí se žalmistou:

Čím se odplatím Hospdinu za všecko, co mi udělil? Kalich spasení vezmu a jméno Páně vzývati budu. Chválu vzdávaje budu vzývati Pána a od nepřátel svých osvobozen budu.

Žehná sebe kalichem, modle se:

Krev Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou pro život věčný. Amen.

Po požití Krve Páně rozdílí sv. Přijímání věřícím:

K. Hle Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa.

L. Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má. (3x)

Při rozdávání sv. Přijímání kněz každému jednotlivě praví: Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou pro život věčný. Amen.

Po Přijímání, mezitím, co čistí kalich a na oltáři jej rovná, prosí za trvalý účinek sv. Přijímání:

Čeho jsme ústy požili, Pane, kéž čistou myslí pojmeme a nechť z daru časného se pro nás stane lék pro věčnost.

Nechť Tělo tvé, Pane, jež jsem požil, a Krev, kterou jsem pil, utkví v útrobách mých; a dej, ať nezůstane poskvrna hříchů ve mně, jejž čisté a svaté občerstvily Svátosti, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

PO PŘIJÍMÁNÍ

Kněz se vrátí ke knize na epištolní straně a modlí se tam dvě děkovné modlitby (Přijímání a Po Přijímání), které jsou v různých Mších různé. Po každé z nich jde ke středu oltáře, políbí jej, obrátí se k lidu a zdraví:

V. Pán s vámi.

R. I s duchem tvým.

Jsou-li nějaké Připomínky, modlí se je po druhé modlitbě a pak teprve jde ke středu oltáře. Když dostal odpověď na svůj pozrdav, propouští (ve slavné Mši jáhen) lid slovy:

V. Jděte, je propuštění.

R. Bohu díky.

Latinsky Ite, missa est. Odtud se slovo missa (v češtině zkomolením na mše) dostalo do označení celé Mše sv. Slovo missa je zkrácenina latinského slova missio – propuštění. Při některých příležitostech neříká kněz Ite, missa est, nýbrž zve k další modlitbě:

V. Dobrořečme Pánu.

R. Bohu díky.

V zádušních Mších však prosí za zemřelé:

V. Nechť odpočívají v pokoji.

R. Amen.

Ještě jednou prosí skloněn před oltářem, aby se Bohu líbila oběť, kterou právě dokonal:

Svatá Trojice, nechť se ti líbi služba poddanosti mé; a dej, aby oběť, kterou jsem já nehodný před zraky velebnosti tvé přinesl, tobě byla příjemná, mně pak a všem, za které jsem ji přinesl, aby pro tvé milosrdenství byla na odpuštění. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Jako zástupce velekněze Krista žehná lid před odchodem:

Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec, i Syn † i Duch Svatý.

R. Amen.

V zádušních míšch se požehnání vynechává. Na konec předvede kněz ještě jednou sobě a lidu Krista v celé jeho velikosti a lásce, říkaje počátek sv. Evangelia podle sv. Jana. – Někdy podle liturgických pravidel bere se místo tohoto Evangelia jiné Evangelium.

V. Pán s vámi.

R. I s duchem tvým.

Počátek svatého Evangelia podle Jana (1, 1-14).

R. Chvála tobě, Pane.

Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci povstaly skrze ně, a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo. V něm byl život, a ten Život byl světlem lidí. Světlo ve tmé svítí a tma je nepojala. Byl člověk, poslán byv od Boha, jehož jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby vydal svědectví o Světle, by všickni uvěřili skrze něho. On nebyl světlem, nýbrž přišel, aby svědectví vydal o Světle. Bylo Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Na světě byl, a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali. Kdožkoli však jej přijali, dal jim moc státi se dítkami Božími, těm totiž, kteří věří ve jméno jeho, kteří se zrodili nikoli z krve ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha. (Zde se pokleká.) A Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi; a viděli jsme slávu jeho, slávu jako Jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy.

R. Bohu díky.

Modlitba u stupňů oltáře

Stupňovou modlitbou mše svatá začíná. Název dostala od toho, že se jí kněz společně s ministrantem modlí pod nejnižším oltářním stupněm. Ve stupňové modlitbě se vyjadřuje pokora a lítost před Bohem, která tak připravuje a očišťuje člověka dříve, než se odváží vystoupit k oltáři ke konání Nejsvětější oběti, zároveň je z ní však patrná i touha a radost z Boží blízkosti.

„Zuj si opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ (Ex 3,5)

Stupňovou modlitbou mše svatá začíná. Název dostala od toho, že se jí kněz společně s ministrantem modlí pod nejnižším oltářním stupněm. Ve stupňové modlitbě se vyjadřuje pokora a lítost před Bohem, která tak připravuje a očišťuje člověka dříve, než se odváží vystoupit k oltáři ke konání Nejsvětější oběti, zároveň je z ní však patrná i touha a radost z Boží blízkosti.

Latinský text, který se pronáší při mši, najdete v mešním řádu, v našem výkladu se budeme držet českého znění, které najdete taktéž na konci tohoto článku.

Význam oltářních stupňů

U hlavních oltářů bývají stupně tři. Jejich symbolika je rozmanitá a krásná.

Jednak upomínají na tři božské ctnosti (víru, naději a lásku), kterými člověk vnitřně vystupuje k Bohu. Především však jsou obrazem Golgoty, neboť na oltáři se během mše svaté nekrvavým způsobem zpřítomňuje právě to, co se tam odehrálo krvavě. Hory, jako místa, kde je Bůh zvláštním způsobem přítomen, poznáváme již ve Starém zákoně. To, co se poté odehrálo na Golgotě, bylo předobrazeno především příběhem Abrahama a Izáka. Ježíš, jediný milovaný Syn, stejně tak jako Izák, si na horu sám nesl dřevo, na kterém měl být obětován.

Velikonoční události pak naznačuje i samotné vybavení oltáře. Kříž připomíná krvavou Kristovu oběť, tři lněná plátna pohřební roucha, v kterých byl uložen do hrobu, a konečně svíce světlo následujícího zmrtvýchvstání.

Žalm Judica

Po znamení kříže se kněz s ministrantem střídavě modlí žalm 43 (42), který začíná v latině slovem Judica.

Modlitba začíná čtvrtým veršem žalmu, který se stává refrénem, v němž kněz vyjadřuje svou touhu po milostiplném oltáři: K.: Vstoupím k oltáři Božímu! … M.: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou. Tím se nemyslí ani tolik na tělo, jako spíše na duši, která se občerstvuje a omlazuje svátostmi a především obětí mše svaté. (srov. 2 Kor 4,16)

Následuje první verš žalmu: K.: Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. Člověkem nespravedlivým a lstivým je myšlen starý člověk, který v nás má být ukřižován. (srov. Řím 6,6) Kněz tak prosí Boha o očištění. Ministrant odpovídá: Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mě souží nepřítel? Kněz pokračuje: Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých. Tímto, třetím veršem žalmu, prosí Boha o osvícení. V ministrantově odpovědi I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou. se pak zračí již nejdůvěrnější sjednocení s Bohem.

Tyto tři aspekty: očištění, osvícení a sjednocení jsou cesty, kterými musí duše člověka projít, aby se dostala k svému cíli. Tak učí světci – mistři duchovního života, a tak je zároveň uspořádána i celá mše svatá. V první části se očišťujeme od poskrvrny hříchu, následně se necháváme osvěcovat předčítáním z Písma svatého, abychom došli sjednocení s Bohem v přinášení Nejsvětější oběti a sv. Přijímání.

Stupňová modlitba zároveň vyjadřuje i všechny city, kterými mají být kněz a věřící prodchnuti na začátku mše svaté: touhu, bázeň před Hospodinem a zármutek nad vlastními vinami a konečně důvěru v Boha, který nepohrdne obětí pokorného srdce.

Vyznání vin neboli Confiteor

Po žalmu Judica kněz vidí, že jediným naším útočištěm je Bůh, a proto se značí křížem a praví: Pomoc naše ve jménu Páně. M.: Jenž učinil nebe i zemi.

Pln radosti a touhy, jakoby už chtěl vystoupit k oltáři, ale v tom si vzpomene na vlastní hříšnost a nehodnost, a hluboce skloněn se tak nejdříve vyznává ze svých vin a prosí o přímluvu: Vyznávám se všemohoucímu Bohu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu… Po vyznání kněze tak činí jménem ostatních věřících i ministrant. Z úst kněze následuje v podobě dvou krátkých modliteb ujištění, že nám Bůh pro kajícnost hříchy odpustí.

Závěr a výstup k oltáři

Po předešlé části následují modlitby v podobě krátkých veršů, které kněz pronáší střídavě s ministrantem. Ty můžeme chápat jako vnitřní prosbu o to, co si máme žádat jako ovoce mše svaté.

Po nich je kněz již připraven vystoupit k oltáři, a to také s další modlitbou na rtech činí. Oltář uprostřed políbí a pokračuje v dalších částech mše svaté.

STUPŇOVÉ MODLITBY, JAK SE PRONÁŠEJÍ BĚHEM MŠE SVATÉ, V  PŘEKLADU DO ČEŠTINY

Kněz: Ve jménu † Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Vstoupím k oltáři Božímu.

Ministrant: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. (Žalm 42, 1-5)

M.: Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mne souží nepřítel?

K.: Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých.

M.: I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Oslavovati tě budu na citeře, Bože, Bože můj. Proč se rmoutíš duše má a proč mne zneklidňuješ?

M.: Doufej v Boha, neboť opět budu jej oslavovati – spasitele svého a Boha svého.

K.: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

M.: Jakož bylo na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.

K.: Vstoupím k oltáři Božímu.

M.: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Pomoc † naše ve jménu Páně.

M.: Jenž učinil nebe i zemi.

K.: Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a vám, bratří, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikráte v prsa, pravě: ) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a vás, bratří, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

M.: Smilujž se nad tebou všemohoucí Bůh a odpustě hříchy tvoje, uveď tě do života věčného.

K.: Amen.

M.: Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a tobě, otče, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikrát v prsa pravě:) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a tebe, otče, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

K.: Smilujž se nad vámi všemohoucí Bůh a odpustě hříchy vaše, uveď vás do života věčného.

M.: Amen.

K.: Prominutí, † rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť udělí nám všemohoucí a milosrdný Hospodin.

M.: Amen.

K.: Bože, obrať se k nám a oživ nás.

M.: A lid tvůj radovati se bude v tobě.

K.: Zjev nám, Pane, milosrdenství své.

M.: A spasení své nám uděl.

K.: Pane, vyslyš modlitbu mou.

M.: A volání mé nechť k tobě přijde.

K.: Pán s vámi.

M.: I s duchem tvým.

Následující část mše svaté: Výstup k oltáři

Pouť k Panně Marii Svatohorské

Katolická tělovýchovná a kulturní organizace Orel Vás zve na pouť k Panně Marii Svatohorské na Svatou Horu u Příbrami v sobotu 22. května 2010

Katolická tělovýchovná a kulturní organizace
Orel župa Svatováclavská
Vás zve na

pouť k Panně Marii Svatohorské

na Svatou Horu v sobotu 22. května 2010 v Příbrami

9.30 hod. – začátek pouti na náměstí T. G. Masaryka u římskokatolického farního chrámu sv. Jakuba v Příbrami. Cestou na Svatou Horu modlitba sv. Růžence a sv. Litanií

11.00 hod. – Slavná asistovaná Mše sv. podle misálu z r. 1962 na Svaté Hoře. Uctění Panny Marie Svatohorské

12.30 hod. – občerstvení na Svaté Hoře (individuálně)

14.00 hod. – pobožnost křížové cesty v ambitech Svaté Hory. Svátostné požehnání ve svatohorské bazilice

Pouť konáme ke cti Panny Marie Svatohorské, ochránkyně českého národa. Během pouti veřejně reprezentujeme svoji organizaci. Předvedeme se jako ukáznění, dochvilní, svátečně ustrojení členové katolického Orla, jako mariánští rytíři.

Statutární město Kladno a Městský úřad Dobříš podporují Orla. Orelské prapory, orelské stejnokroje a lidové kroje vítány! Kvůli dostatečné orientaci při Mši sv. poutníci obdrží česko-latinský mešní řád.

Přihlášky a dotazy pořadatelům: PhDr. Stanislav Vejvar, starosta Orla župy Svatováclavské, standa.vejvar@volny.cz, http://orel-zsv.ic.cz

Introitus

Poté, co kněz vystoupil k oltáři a uprostřed jej políbil přejde na epištolní stranu, kde se označí znamením kříže a přečte Introitus (též Introit), neboli Vstup či vstupní antifonu (od introite – vstoupit).

Ten se obyčejně skládá z některé průpovědi z Písma svatého a jednoho verše žalmu. Končívá pak chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Jeho obsah nás pobízí k zamyšlení nad tajemstvím dané doby církevního roku či konkrétního svátku toho kterého dne. Snaží se v nás tak na počátku mše svaté vzbuzovat adekvátní pocity pro danou dobu, ať už je to radost, naděje či zármutek.

Předcházející část mše svaté: Výstup k oltáři

Poté, co kněz vystoupil k oltáři a uprostřed jej políbil přejde na epištolní stranu, kde se označí znamením kříže a přečte Introitus (též Introit), neboli Vstup či vstupní antifonu (od introite – vstoupit).

Ten se obyčejně skládá z některé průpovědi z Písma svatého a jednoho verše žalmu. Končívá pak chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Jeho obsah nás pobízí k zamyšlení nad tajemstvím dané doby církevního roku či konkrétního svátku toho kterého dne. Snaží se v nás tak na počátku mše svaté vzbuzovat adekvátní pocity pro danou dobu, ať už je to radost, naděje či zármutek.

Pokud Introitus při začátku mše svaté během stupňových modliteb zpívá schola, neopakuje jej kněz již nahlas, ale čte jej pouze tichým hlasem. (Jak zní zazpívaný introitus si poslechněte zde.)

Dle tradice se Introitus ve mši svaté připisuje papeži Celestinu I. (422–432), je však pravděpodobně ještě starší. Pod jinými jmény se Introitus nachází i v liturgii ambrosiánské, gallské či byzantské. Dnešní formu získal ve vrcholném středověku. Původně se nazýval „antiphona ad introitum“ a skládal se z celého žalmu, mezi jehož jednotlivé verše byla vkládána antifona. Při mších papeže byly na začátku ještě další obřady, právě během kterých se tento žalm zpíval. Pokud po skončení těchto obřadů nebylo ještě dozpíváno, dal papež znamení, aby se doxologií „Sláva Otci…“ skončilo. Nynější forma, která se ustálila už v 11. století, z toho ponechala antifonu, jeden verš žalmu a „Sláva Otci…“.

Introitus byl (a i dnes může být) zpíván, když kněz vstupoval ze sakristie do kostela. Kněží sami pak jeho text již nerecitovali. To se začalo dít až ve středověku v souvislosti se zavedením praxe soukromých mší, při kterých zpěváci nemohli být vždy přítomni. To následně zpětně ovlivnilo i mše zpívané, takže kněz dnes čte Introitus bez ohledu na to, jestli byl i zazpíván nebo nikoliv.

UKÁZKA INTROITU – Svatvečer sv. Apoštolů Petra a Pavla (28. června)

(Jan 21, 18-19) Řekl Pán Petrovi: Když jsi byl mladý, opásal jsi se a chodil jsi, kam jsi chtěl; když však zestárneš, vztáhneš ruce své a jiný tě opáše a povede, kam nechceš. To pak pověděl, naznačuje jakou smrtí oslaví Boha.

(Žalm 18, 1) Nebesa vypravují slávu Boží a díla jeho rukou zvěstuje obloha.

V. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…

NEBO – Neděle pátá po Svatém Duchu (zvuková ukázka zde)

(Ž. 26, 7 a 9) Vyslyš, Pane, hlas můj, když volám k tobě. Pomocníkem mým buď; neopouštěj mne, aniž mnou pohrdej, Bože, spáso má.

(Ž. tamt. 1) Pán jest světlo mé a spása má; koho bych se měl báti?

V. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému…

Následující část mše svaté: Kyrie