Milujeme-li Boha, odevzdáváme se Mu celí, duší i tělem. Láska neměří a neváží, proto se také neptá, jak daleko jdou její povinnosti. Ty jsou naprosté a bez výhrady. Pro Boha není nic dostatečně velké, krásné, vzácné. Jemu patří všecka nádhera na nebi i na zemi.
Bůh nám daroval krásu této země, abychom jí používali. Nemůže však být lepšího použití, než když se tato nádhera přinese opět na počest Boha, když se jí použije v bohoslužbě.
Pánu Bohu patří to nejlepší
Jest zcela přirozeno, že člověk chce i svaté místo, na němž přináší svou oběť, co nejdůstojněji připravit, že oděv nebo předměty, jichž při ní používá, vyjadřují jeho nezměrnou úctu k Božství. Čím větší láska a úcta, tím horoucnější snaha přinésti miláčkovi své duše všecko dosažitelné. Zevní krása má vysloviti vnitřní pocity náboženské, má býti illustrací nevyslovitelného, jež se odehrává v duši člověka.
Jaké hranice můžeme postaviti člověku, když nic není schopno vyjádřiti dostatečně poměr tvora k Bohu? „Quantum potes, tantum aude, quia maior omni laude, nec laudare sufficis –“ (Jak jen můžeš, tak se snaž, neboť je třeba větší chvály, než na kterou stačíš. Ze sekvence Lauda Sion Salvatorem k Božímu Tělu od sv. Tomáše Akvinského, pozn. kl)
Čistota a pořádek v kostele je základ
Základním požadavkem a zevním výrazem této touhy obětovati Bohu všecko – jest čistota a pořádek. I nejchudší venkovský kostelík může a má použíti těchto výrazů úcty před Božstvím, tohoto podkladu pro všechnu ostatní nádheru.
Nad to pak jsme povinni ze své lásky k Bohu podle svých možností dále rozvíjeti nádheru v kostele a obřadech.
Krása a nádhera vždy byla nezbytným atributem liturgie
Ve Starém zákoně opět sám Hospodin, jenž vychovával svůj vyvolený lid, dal přesné rozkazy k výzdobě stánku a chrámu. Poručil sem snésti to nejdrahocennější, co tehdejší svět znal: zlato, stříbro, bronz, barvy hyacintové a purpurové, šarlat dvakrát barvený, jemné plátno, vzácné vonné koření atd.
Ježíš Kristus žádným slovem nevytýkal nádheru jerusalemského chrámu a jeho obřadu. Naopak horšil se nad tím, co místo Boží znesvěcovalo.
Jistě, že i Apoštolé slavili božská tajemství s největší možnou důstojností a nádherou. Vidíme tak ve Zjevení sv. Jana, jenž tam líčí nádhernou liturgii. Představuje nám shromáždění, jemuž předsedá na trůnu velekněz, obklopen jsa dvaceti čtyřmi starci nebo kněžími. Oblečeni jsou v roucha kněžská, v bílý šat, pásy, koruny na hlavách. Je líčen oltář a různá nářadí bohoslužebná, svícny, kadidelnice, zapečetěná kniha. Mluví se zde o hymnech a zpěvích; o prameni, jenž dává život. Před trůnem a uprostřed kněží je obětovaný beránek, jemuž se vzdávají božské pocty. Anděl přináší Bohu vonný zápal, jenž má představovat svaté a věřící.
Toto místo ve Zjevení sv. Jana líčí veškerou nádheru bohoslužebných obřadů, ať už přenesených s nebe nebo do nebe.
První chudí křesťané nemohli ovšem rozvinouti zvláštní nádheru bohoslužebnou, zvláště pak ne za dob pronásledování, kdy se musili ukrývat. Avšak i katakomby prozrazují přirozenou snahu o krásu místa bohu zasvěceného a všeho, co se vztahuje na Nebe.
Když pak mocní a bohatí počali skláněti své hlavy před křížem, považovali za svou povinnost a čest přispěti hojně na výzdobu chrámu a bohoslužeb. Oltáře se stavěly ze vzácného mramoru, svícny a lampy z drahocenného kovu je obklopovaly. Stěny kostelů byly ověšeny těžkými látkami a tkanými koberci. Kněží byli oblékáni v bohatá roucha. Chrámy samy udivovaly svou rozlehlostí a krásou stavby.
Nádhera, lesk a vznešenost mají i své odpůrce
Nádehra a lesk, uplatňovaný v náboženském kultu, bývají pohoršením pro lidi, kteří si neuvědomují, čím jsou povinni Bohu. Ukazují na chudobu Bohočlověka.
Ještě dnes, kdy lidstvo již dávno mohlo poznati poslání Syna Božího ve světě, dovedlo by mu odepříti s Betlehemiťany střechu nad hlavou a teplo síně. Ještě dnes by mu ponechali jenom místo v chlévě a přikryli jej slamou.
Jako druzí Jidášové ptají se, když na počest Boha se vylévá drahá mast: „K čemu tato ztráta? Vždyť by se to mohlo rozdat chudým!“
Jim se zdá všecko, co se činí z lásky k Bohu, zbytečným vydáním. Nic se však nerozmýšlejí vydávat velké sumy k stavění zábavních místností a divadel, které kazí mravy a čistotu rodinného i veřejného života. Jenom divadlo katolické liturgie se jim zdá příliš a zbytečně drahým.
Za to, že Kristus přišel nás naučit odpoutávat se od vzedejších statků a milovat chudé, chtěli bychom si všecko zlato ponechat pro sebe a nedat Mu z toho ničeho?
Protože Kristus z lásky k nám neměl zde na světě, kde by hlavy složil, ačkoliv ptáci mají svá hnízda a lišky svá doupata, chtěli bychom Jej i dnes ještě takto hostiti?
Nebylo by největším bídáctvím využíti těchto důkazů Jeho lásky proti Němu samému?
Nádhera liturgie pomáhá i nám
Liturgie vědomě předvádí podívanou, jež má zaujmouti všecky smysly pro čest a chválu Boha.
Bůh ovšem nemá zapotřebí našeho zlata, stříbra, drahokamů a vzácných látek. To všecko přec vyšlo z jeho tvůrčích rukou. Sám všecko stvořil. My však potřebujeme jako lidé tuto nádheru bohoslužebnou, neboť potřebujeme pro pozdvižení své mysli k Bohu zevních předmětů, jež by působily na naše smysly a naši představu.
Jakou představu bychom si mohli činiti o neviditelné Velebnosti Boží, kdybychom Jí nevzdávali alespoň takové pocty, jako mocným tohoto světa?
Přestavitelům světské moci staví se paláce. Sobě upravujeme dle možnosti krásné příbytky. Králi králů by měla stačil stodola nebo chaloupka?
Když protestanté odstranili z bohoslužby skoro všecky obřady a zevní nádheru, zasadili zbožnosti nejúkladnější ránu. Tím vnikly do jejich náboženství chlad a lhostejnost. Vidíme proto, jak znovu zavádějí do svých kostelů a bohoslužeb to, co jejich předkové s takovou zuřivostí a zaslepeností odstranili.
Nádhera v liturgii není samoúčelná
Jest ovšem pravda, že Bohu je milejší čisté a oddané srdce, než sebe nádhernější liturgie. Bůh trůni stejně slavnostním způsobem v ohromné katedrále jako v misionářské kapli z proutí a listí.
Stejně pravda je však, že by to byla od nás nesmírná nevděčnost, odporná lakota a nedostatek víry a zbožnosti, kdybychom nevěnovali Bohu v jeho službě veškerou nádheru a krásu, jíž jsme schopni a která je nám možna.
Bohu nechť slouží všecko umění: stavitelství, sochařství, malířství, hudba, poesie, výmluvnost! Všecko, co dosud sloužilo ďáblu a hříchu!
Ut in omnibus glorificetur Deus – Ať Bůh je ve všem oslaven!
(Převzato z: P. Marian SCHALLER O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)
U modliteb, které kněz při mši svaté pronáší potichu, může být věřícím jedno, v jakém jsou jazyce. V těch chvílích se může každý modlit v duchu soukromě svým mateřským jazykem a tím se s knězem v přinášení nejsvětější oběti hluboce spojit. K tomu, jakým způsobem se při kterých částech mše svaté modlit, existují i mnohá doporučení světců a učitelů duchovního života (Viz např. doporučení od sv. Františka Saleského). Kromě toho však existují překlady misálu téměř do všech jazyků, a tak si věřící může latinské texty, včetně těch, které kněz pronáší potichu, přečíst i v mateřštině. Základní latinské modlitby a odpovědi se každý věřící brzy naučí, zvlášť, když důvody pro latinský jazyk jsou tak závažné. Pouhá pohodlnost je proti nim bezvýznamná. Aktivní účast věřících je v tradiční římské liturgii hluboce zakořeněna. Jedná se však o účast velmi vnitřní, kdy se ve chvílích ticha všichni v síle vlastního křtu společně spojují v modlitbě s knězem a každý tak přednáší Bohu i všechny své úmysly, které za nás svému Otci přednáší sám Kristus přítomný ve mši svaté.