Štítek: Bugnini

R. D. Patrick Perez, září 2007

Ať už můžeme o moderním Římu říci cokoliv, alespoň jedna věc se nezměnila: V oficiálních dokumentech volí Řím svůj jazyk opatrně a rozvážně. Věci, které neuvádí, mohou být často stejně důležité jako ty, které uvedeny jsou. Máme-li na zřeteli tuto skutečnost, jakož i to, že lidé, kteří římské dokumenty v dnešní době píší, jsou skrz naskrz prodchnuti pokoncilní mentalitou, měla by jistá podmínka vyskytující se ve všech dosavadních indultech k sloužení tradiční mše svaté vzbudit okamžité podezření u každého katolíka, který si dosud uchoval rozum.

Počínaje Quattuor Abhinc Annos (1984) a Ecclesia Dei (1988) Jana Pavla II. a konče nedávným motu proprio Summorum Pontificum (2007) Benedikta XVI., v kterých tito papežové tak velkoryse udělují povolení pro mši, pro kterou žádný kněz od nikoho (ani od papeže) povolení nepotřebuje a může ji sloužit kdykoliv si přeje, autoři těchto dokumentů blíže určují, že ona povolení směřují ke slavení mše dle Misálu 1962 a pouze Misálu 1962. Všimněme si, že v těchto dokumentech a v dopise biskupům, který provází poslední motu proprio [Summorum Pontificum, pozn. překl.], je tento požadavek zmíněn ne méně než 15krát.

Jestliže se dává povolení k užívání liturgie promulgované Tridentským koncilem, proč potom tolik záleží na tom, jestli je misál z r. 1962 nebo 1662? Uváděný důvod, že misál z r. 1962 je posledním „editio typica“, naznačuje, že by měl být proto nejvíce „autentický“, jakoby Missale Romanum bylo nějakou encyklopedií, kde je nejspolehlivějším vydáním přirozeně to nejnovější.

Tvrdím, že tato podmínka obsahuje něco víc, než by většina katolíků očekávala, čímž pouze uhlazenější formou opakuji, co mě napadlo ihned po prvním přečtení Quattuor Abhinc Annos v r. 1984: „Tady něco smrdí“. Když jsem začal porovnávat vydání z r. 1962 s předcházejícími edicemi Missale Romanum, podstata toho, co způsobuje tento zápach, se stala brzy zřejmou. Pokusím se věc vysvětlit tak krátce, jak jen mohu, aniž bych zkreslil, o co zde běží.

První znaky reformy

Když jsem porovnával různá vydání misálů ze své kolekce včetně jednoho předtridentského (1558), první věc, ke které jsem dospěl, byla, že jsou v podstatě identická až na několik malých detailů (první potridentská edice z r. 1570 obsahuje navíc několik upřesnění rubrik, která se nenacházejí ve vydáních předchozích) a přidání některých proprií svátků, což by se dalo očekávat. To vše platí až do vydání z let 1955–1956 za Pia XII. Počínaje rokem 1955 se v Missale Romanum objevují bezprecedentní změny, první z mnoha, které měly poté ještě přijít. Tyto změny vyústily v Misál 1962, ale vrcholu dosáhly v Missale Romanum Pavla VI. z r. 1969, známého jako Novus Ordo Missae.

Změny v misálu vydané 16. listopadu 1955, které se staly závaznými od 25. března 1956, mají své kořeny již o několik let dříve. Brzy poté, co Pacelli prohlásil (při vyjádření k zjevením Panny Marie ve Fatimě r. 1917), že „stálé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která ohrožují Církev, jsou nadpřirozeným varováním před sebevraždou způsobenou změnou víry v liturgii Církve“, v r. 1948 tento samý Pacelli, už jako papež Pius XII., zřídil Komisi pro liturgickou reformu (!) a ustanovil jistého otce Annibale Bugniniho jejím sekretářem. Toto jméno si zapamatujme, neboť otec, později arcibiskup Bugnini bude nakonec odhalen jako svobodný zednář a sesazen Pavlem VI., který jej okamžitě odstraní z jeho autoritativních pozic ve vatikánských komisích a pošle jej pryč, aby nakonec zemřel v exilu v Íránu. Bohužel, než se toto vše přihodí, stihne Bugnini vytvořit a zavést úpravy v liturgii Církve a nakonec i samotné Novus Ordo Missae.

Jak probíhala reforma Svatého týdne v r. 1955

Brzy poté, co byla Komise pro liturgickou reformu zřízena, přišla žádost francouzských biskupů prostřednictvím jejich mluvčího, kardinála Liénarta, aby bylo povoleno navrátit celebraci velikonoční vigilie z ranních hodin zpět do večerních. Dosud vše v pořádku. Zdá se trochu nepatřičné zapalovat nový oheň a nést trojsvícen ke zpěvu Lumen Christi za bílého dne.[1] Povolení bylo dáno v r. 1951.

Bugnini se svými spolupracovníky však byli teprve na začátku. Při popisu rozsahu toho, co následovalo, se prakticky nedá přehánět. Dostali se mnohem dále, než byla prostá změna času začátku velikonoční vigilie. Nějakým způsobem se jim podařilo přesvědčit papeže, že celý Svatý týden potřebuje být restaurován do jednodušší podoby a tak prostě škrtli tradiční Svatý týden (nezměněný od nejranějších předtridentských misálů, jaké jsem dokázal najít, navíc, což je ještě důležitější, znovu promulgovaný v tridentském misálu z r. 1570 jakož i nařízený Tridentským koncilem a papežem sv. Pia V.), aby ho nahradili něčím, o čem Piu XII. řekli, že je formou Svatého týdne, jaká se užívala v časech sv. Wilfreda (* 634) a Bedy (* 672).

Je zarážející, jak toto mohl papež Pius XII. akceptovat, když před návratem k raným liturgickým zvykům výslovně varoval ve své encyklice Mediator Dei (1947), kde o těch, kteří po takových věcech volají, říká, že nejsou na správné cestě. Navíc samo tvrzení, že jejich „obnovené“ obřady Svatého týdne v této podobě existovaly za časů svatých Wilfreda a Bedy nebo v jakékoliv jiné době v dějinách, bylo naprostým, úplným a nehorázným výmyslem. Správně usuzovali, že ani Pius XII. a ani nikdo další nebude mít možnost ověřit, zda se toto jejich tvrzení zakládá na pravdě. A zdá se, že papež prostě Bugninimu a ostatním implicitně věřil.

Tak se stalo, že vymyšlený Svatý týden byl oficiálně promulgován Piem XII. v dokumentu Maxima Redemptionis pod ironickým titulem „Obnovený řád Svatého týdne“ [Ordo hebdomadae sanctae instauratus, pozn. překl.]. Pro zajímavost podotkněme, že dokument Maxima Redemptionis z 16. listopadu 1955 mluví převážně o navrácení velikonoční vigilie na jí určený čas a pouze ke konci, v poznámce pod čarou, se zmiňuje o tom, že obřady byly drobně modifikovány do podoby, „která byla známa ve dnech sv. Wilfreda a sv. Bedy“. Zajímavý je také fakt, že až na několik velmi malých změn se tyto nové obřady Svatého týdne „kvalifikovaly“ pro to, aby se v podstatě nedotčeny staly součástí Misálu Pavla VI.

Ve skutečnosti bylo zavedení nových obřadů testem. Mělo se ukázat, zda někdo bude reagovat negativně, zda budou Bugnini a Komise usvědčeni ze svých lží, nebo naopak budou změny prostě bez námitek přijaty pod tíhou autority nesmírně populárního Pia XII. Bugnini věděl, že pokud nebudou vzneseny námitky a jeho návnada bude spolknuta, nebude pak ani vážná opozice proti změnám ve mši jako takové.

Od té doby – jedna změna za druhou

Navzdory jasnému porušení Quo Primum sv. Pia V., buly promulgující tridentský misál jako jediný přijatelný v latinském ritu a na vždy zakazující provádět v něm jakékoliv změny nebo přidávat do něho nové obřady, a to pod pohrůžkou ničeho menšího, než „hněvu všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla“, byly tyto nové obřady Svatého týdne na všech místech publikovány a přijaty bez jakéhokoliv váhání. To bylo pro „bratra Buana“ (Bugniniho zednářské krycí jméno) pozvánkou k pokračování v jeho plánu ničení víry skrze ničení liturgie.

Od toho okamžiku následovala jedna změna druhou v tak rychlém sledu, že samo duchovenstvo mohlo jen stěží držet krok. Jak říká Gertruda v Hamletovi: „Jedno běda má jiné v patách a jak rychle za sebou následují.“ Předepsané druhé a třetí modlitby ve mši sv., jakož i většina vigilií svátků, byly zrušeny. Dvanáct z patnácti oktávů (některé sahající do času sv. Wilfreda a Bedy!), jakož i vlastní poslední evangelia byly také zrušeny, stejně jako svátek sv. Josefa, patrona univerzální Církve. Ten byl nahrazen svátkem „svatého Josefa Dělníka“, jakousi katolickou obdobou prvního máje. Všechno toto (a ještě více) v r. 1955!

Rok 1958 byl svědkem oživení „dialogické mše“, když byla 3. září, pouhý měsíc před smrtí Pia XII., vydána jeho Instrukce o posvátné hudbě. Vzhledem k tomu, že Pius XII. byl již po nějaký čas těžce nemocen, můžeme si představit, jak málo si asi byl vědom toho, co se v té době dělo.

V této „dialogické mši“ shromáždění věřících říká odpovědi dříve vyhrazené pouze ministrantům a dokonce recituje i některé části mše dříve vyhrazené knězi (!). Je nám známo, že tato forma mše byla již dříve alespoň jednou pod nátlakem povolena, totiž papežem Benediktem XV. v r. 1922. Reprezentuje však podstatné porušení tradiční praxe Církve a teologie mše, které stanovují, že právo říkat mešní odpovědi a sloužit u oltáře požívají technicky vzato pouze klerici. Proto ministranti musí nosit kleriku a superpelici, jež jsou oblečením kleriků. Tím se naznačuje, že ačkoliv i muži laici mohou přisluhovat při mši, když je to potřebné, jedná se o svého druhu výjimku. Na základě indultu vlastně nahrazují kleriky, kteří zrovna nejsou k dispozici. Jedním z jasných důsledků povolení všem věřícím včetně žen, aby říkali odpovědi tradičně vyhrazené pouze posvěceným mužům, je, že ženy by také vlastně mohly přijímat svěcení a dokonce třeba i kněžské!

Změny ve stejném gardu pokračovaly nadále i po smrti Pia XII. a zvolení Jana XXIII. v r. 1958. V roce 1960 Jan XXIII. jmenoval otce Bugniniho sekretářem Přípravné liturgické komise pro nadcházející koncil, který papež svolal. Od té doby až do r. 1962 byly zrušeny další svátky, nezměnitelný mešní kánon (slovo kánon znamená „nezměnitelný“) byl změněn přidáním jména sv. Josefa, asi aby se napravila křivda spáchaná starověkou Církví, která zřejmě sv. Josefa nedostatečně ctila, když jeho jméno neumístila do kánonu.[2] Dále byly změněny některé rubriky, např. odstraněna recitace Confiteor před přijímáním věřících ve mši. Důsledkem těchto změn bylo znecitlivění duchovenstva i laiků a jejich přivyknutí nové myšlence, že není nic, co by se nemohlo změnit. Změny byly samozřejmě nastaveny tak, aby přichystaly cestu pro závěrečné zavedení a přijetí Novus Ordo Missae.

Jeden příklad neopodstatněných změn – zrušení Confiteor

Zamysleme se nad jedním konkrétním příkladem, totiž již zmíněným zrušením tzv. druhého Confiteor. Jako záminka posloužil argument, že Confiteor už byl jednou recitován na začátku mše, tudíž říkat jej podruhé je jen zbytečným opakováním. Tak to však není. Jak víme, přijímání věřících nejen že není nezbytnou částí mše, ale vlastně není částí mše vůbec. Jsou-li přítomni věřící, kteří chtějí při mši přijímat, dělá se to vložením obřadu sv. přijímání do mše. Obřadu podobného tomu, jaký se užívá např. při přinesení sv. přijímání nemocnému. Tento obřad sv. přijímání nezbytně začíná recitací Confiteor. To je obvyklý pořádek věcí. Kněz nepřijde jen tak beze všeho a nezačne nějaké osobě nebo lidem podávat sv. přijímání, aniž by předcházel nějaký kající obřad.

Recitace Confiteor během stupňových modliteb se týká pouze kněze a asistence, popřípadě ministrantů. Z odstranění „druhého“ Confiteor jakoby vyplývá, že věřící ho buď nepotřebují, nebo je přijímání věřících ve skutečnosti částí mše spíše než tím, čím je doopravdy, totiž něčím mimo mši, ale vykonávaného v kontextu mše, podobně jako např. předčítání lekcí v národním jazyce či kázání. Během tohoto období byly provedeny i další změny, ale myslím, že tyto příklady jsou dostatečně ilustrativní.

Právo odmítnout misál 1962

Na závěr bych chtěl poznamenat, že tyto změny (snad s výjimkou nových obřadů Svatého týdne) nebyly heretické nebo v přímém rozporu s mocí, kterou papežové mohou vykonávat. Pius XII. a Jan XXIII. bezpochyby disponovali byť ne morální, tak alespoň právní mocí tyto změny provést. Mají-li se věci takto, nebylo by (jak argumentují obhájci Misálu 1962) aktem neposlušnosti odmítat Misál 1962 ke slavení tradiční mše svaté? Tvrdím, že odmítnutí tohoto misálu a všech další verzí od doby, kdy byly poprvé uvedeny nové obřady Svatého týdne, nejenže není aktem neposlušnosti, ale je ve skutečnosti tím, co rozumně musí udělat každý, kdo to s návratem a udržením liturgické tradice Církve myslí opravdu vážně.

Uvědomme si, že všechny tyto změny řídil Annibale Bugnini, usvědčený zednář, jehož úmyslem jakožto člena této tajné společnosti na nejvyšších místech ve Vatikánu bylo způsobit Církvi, její víře a víře jejích členů tolik škod, kolik jen bylo možno. Ačkoliv vytčeného cíle nejefektivněji dosáhl později s příchodem Novus Ordo Missae, byly nicméně změny obsažené v Misálu 1962 vykonány s tímtéž záměrem. Misál 1962 je narušený a podstatně se odchyluje od Missale Romanum promulgovaného na základě nařízení Tridentského koncilu a papeže sv. Pia V. To, že žádná z těchto změn neobsahuje přímo herezi, nemůže být používáno jako argument pro jeho užívání, neboť ani zavedení havajských tanečnic, ohňostrojů nebo folkových kapel není striktně řečeno samo o sobě heretické, ale patří k tomu druhu novot a profanací, které do mše nepatří.

Ještě bych dodal, že prostý fakt, že Misál 1962 přijali a/nebo užívali preláti nebo kněží, kteří sami o sobě byli dobrými a ctnostnými muži, neospravedlňuje jeho užívání dnes ve světle skutečností, které jsem právě prezentoval.

Upřímně řečeno, pokud si někdo navzdory všemu tomuto umí ospravedlnit užívání Misálu 1962, nezbývá mu už žádný platný důvod pro to, aby odmítal užívání Missale Romanum Pavla VI, které, jak se tvrdí, taktéž neobsahuje nějakou specifickou herezi (jelikož byl opraven původní úvod, který opravdu obsahoval heretickou definici mše) a bylo zavedeno platným papežem.

Domnívám se, že právě toto stojí v pozadí formulací posledních římských dokumentů, které trvají právě na užívání Misálu 1962 a žádného jiného. Celebrace římské liturgie všech časů, jak byla kodifikována Tridentským koncilem, si však vyžaduje používání vydání misálu, které se podstatně neodlišuje od toho, který tento koncil schválil. Missale Romanum z r. 1962 neobsahuje jen tak ledajaké úpravy, ale důležité a podstatné změny, které odporuji nařízení Quo Primum a celé liturgické tradici Církve.

Další potíž spočívá ve faktu, že v době, kdy byl psán tento článek, neměl nikdo zdroje nebo možná ani zájem, udělat reprint edice misálu, která předcházela zavedení těchto změn. Naopak reprodukcí misálu 1962 je plno a jsou relativně levné. Kdyby se našel nějaký dobrodinec, který by se chtěl zhostit nákladného úkolu přetisknout některé dřívější neporušené vydání, rád mu za účelem tohoto projektu poskytnu některý ze svých vlastních starších misálů, z nichž některé jsou dosud v původním obalu.[3]
________________________________

Vyšlo na: https://www.traditioninaction.org/HotTopics/f014ht_MissalCrisis_Perez.htm

Překlad: KL
________________________________

Článek vyšel v září 2007, tedy v měsíci, kdy vstoupilo v platnost motu proprio Benedikta XVI. Summorum Pontificum. Vývoj dalších let, zejména vydání Traditiones custodes a odpovědi na dubia v r. 2021, autorovu analýzu jen ještě více potvrzuje jako správnou. Připomeňme také svévolný zásah papeže Benedikta XVI., když pod tíhou kritiky nekatolíků vyprodukoval svou novou velkopáteční modlitbu za Židy, ačkoliv ta už byla změněna Janem XXIII. právě v Misálu 1962. Z tradiční katolické liturgie si tak tito papežové udělali trhací kalendář, do kterého si vepíšou nebo z něj vyškrtnou tu to, tu ono, podle svého momentálního rozmaru nebo požadavku lidí, kteří s katolickou Církví, natož její liturgií, nemají vůbec nic společného či jsou dokonce jejími vyslovenými nepřáteli.

Nyní se již oficiální římské autority netají tím, že cílem „indultů“ pro tradiční mši sv. je potlačení tradiční liturgie Církve a vnucení Novus Ordo Missae všem katolíkům, kteří se mu až doposud bránili. Požadavek na užívání Misálu 1962 se ještě vystupňoval požadavkem na čtení v národních jazycích a nekritickým přijímáním pastoračního Druhého vatikánského koncilu (dogmatický Tridentský koncil s jeho kánony zřejmě přijímat netřeba).
________________________________

[1] Pozn. překl.: Racionálnost tohoto požadavku je velice diskutabilní. Církev měla dobré důvody, proč obřady velikonoční vigilie slavila v dopoledních hodinách a tyto důvody i nadále trvají. Aby byl požadavek po návratu k větší autenticitě obřadů vůbec oprávněný, musely by se vrátit nikoliv do hodin večerních (jak se od tohoto zásahu masově děje), ale nočních. Slavit velikonoční vigilii ve večerních hodinách je navíc možné jen za cenu toho, že se upustilo od tradice eucharistického postu od půlnoci, která sahá až do starověku. Pokrytecky se tak ruší jedna z nejstarších nepřetržitých disciplinárních tradic Církve, aby se hybridně obnovila jiná, již od středověku zaniklá. Je fakt, že přímo rubriky Misálu 1962 požadují, aby mše velikonoční vigilie nezačínala před půlnocí, ale biskupové běžně povolovali a povolují obřady začínat kdykoliv po západu slunce nebo dokonce ještě dříve.

[2] Pozn. překl.: Snahy o implementaci jména sv. Josefa do římského kánonu se vyskytly již v druhé polovině 19. století, kdy byla úcta k sv. Josefu na vzestupu. Pius IX. na požadavek takového zavedení tehdy odpověděl: „Já jsem pouze papež. Jak bych mohl měnit kánon?“ Připomeňme, že to byl právě Pius IX., který r. 1847 rozšířil svátek patrocinia sv. Josefa na celou Církev a r. 1870 sv. Josefa dokonce slavnostně prohlásil patronem všeobecné Církve a povýšil třídu jeho svátku 19. března na duplex první třídy. Tentýž postoj zaujal r. 1892 jeho nástupce Lev XIII., když odmítl jakékoliv změny v posvátném kánonu, přičemž připomněl tradici Církve, že v apoštolském kánonu se nic měnit nemá a nebude. V roce 1908 byla dokonce uspořádána petice za zmínění sv. Josefa, jakožto patrona všeobecné Církve, v Confiteor, při obětování, v kánonu a modlitbách k přijímání. Tuto petici podepsalo více než 900 prelátů, někteří vysoce prominentní. Doprovázelo ji navíc 31 teologických prací, které měly požadavek potvrzovat. Navzdory tomu papež sv. Pius X. takovou žádost kategoricky odmítl jakožto narušování posvátné Tradice.

[3] Pozn. překl.: Od napsání tohoto článku v r. 2007 již bylo několik takovýchto reprodukcí starších misálů vydáno. Pořád jsou však výrazně méně dostupné, než reprinty Misálu 1962.