ctih. Martin z Kochemu – 2. stránka

O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (kap. 1, 5)

V dalším pokračování brilantního výkladu ctih. Martina z Kochemu o mši svaté autor v krátkosti mluví o jménech, jaká jsou a byla užívána pro oběť Nového Zákona, přitom zvláště proti nekatolickým námitkám obhajuje jméno „mše“. Zajímavá je i zmínka o původu římského kánonu s odkazem na výrok koncilu tridentského.

Předchozí díl: Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (4)

Michelangelo Caravaggio: Umučení sv. Matouše (1599-1600)

Důkazy, že již apoštolé oběť Nového Zákona konali

Že také svatí apoštolé tuto oběť Nového Zákona konali, dokáži nejprve ze slov Písma svatého.

Tak píše svatý Pavel: „Máměť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteříž stánku slouží,“¹ totiž židé. Oltář určen jest k obětování. Jestliže tedy křesťané za časů svatého Pavla oltář k obětování měli, museli míti také oběť, kterou by na oltáři tom přinášeli. A mluví-li svatý apoštol o tom, že židé moci nemají, z oltáře toho „jísti“, musíme z toho souditi, že na místě tomto nemluví o tom, jak bychom k oběti na kříži přistupovali, ale že mluví o oběti, jež požívána býti může; tedy o oběti nekrvavé, jakou Kristus Pán při poslední večeři ustanovil.

Dále dočítáme se v životopisu svatého evangelisty Páně Matouše, že týž proboden byl mezi svatou obětí u oltáře. – Svatý apoštol Ondřej se vyjádřil dle výpovědi životopisce svého k soudci svému Aeneovi takto: „Obětuji denně Bohu všemohoucímu a pravému, nikoliv masa býkův a krve kozlů, ale neposkvrněného Beránka Božího na oltáři.“ – Svatému Jakubu a svatému Marku připisují zvláštní obřady i způsoby, s jakými svatou oběť Bohu přinášeli, a jež dle řeckého jazyka „liturgií“ jejich se nazývají.

O kánonu čili o části Mše svaté, jež při Sanktus začíná a při svatém přijímání končí, učí Církev svatá výslovně, že sestaven jest i ze slov Páně, i z podání svatých apoštolů, i z ustanovení svatých papežů;² z části připisují církevní dějepisci složení kánonu samému svatému Petru.

Z toho ze všeho snadno seznati, že oběť Nového Zákona od počátku v Církvi byla.

Námitky nekatolíků proti pojmenování „Mše“ jsou bezpředmětné

Co pak se pojmenování této přesvaté oběti Nového Zákona dotýká, vyčítají nám nekatolíci, že slovo „Mše“ v Písmu svatém se nenachází. Tj. ovšem pravda; avšak slova „nejsvětější Trojice“ také se v Písmu svatém nenacházejí; a přece jsme povinni v toto vznešené tajemství věřiti! Že máme neděli místo židovské soboty světiti, a i nemluvňata křtíti, také v Písmu svatém nestojí; a přece jsme povinni tak činiti! Jestliže tedy také slovo „Mše“ v Písmu svatém nestojí, jest tam přece, jak jsem ukázal, řeč o úkonu, jenž Mši svatou označuje; jest tam totiž řeč o obětování Těla i Krve Ježíše Krista pod způsobami chleba a vína při poslední večeři a skrze apoštoly.

Různé názvy pro oběť Nového Zákona

Svatí Otcové řecké i římské Církve dávali oběti Nového Zákona od nejstarších dob rozličná jména. Nazývali ji Eucharistia, to jest: děkování; liturgia, anebo agenda, to jest: jednání; synaxis anebo kolekta, to jest: shromáždění; také ji nazývali stůl Páně, oltář Páně, večeře Páně, obětování, oběť.

Jména „Mše“ užívá Církev katolická již od pradávna

Mimo tyto názvy měla oběť Nového Zákona v naší svaté římské Církvi katolické již od nejstarších dob také jméno „Mše“. Slova toho užíval dle podání již papež Pius L. P. 142. po Kristu. Svatý Ambrož slova „Mše“ výslovně užívá, když píše: „Zůstal jsem ve svém úřadu, počal jsem Mši svatou sloužiti, a obětuje se Bohu, prosil jsem, aby nám ku pomoci přispěti ráčil.“³ Svatý Augustin dí: „V čteních, které mezi Mší svatou čítati musíme, se dočteme…“⁴ Hle, oba tito svatí učitelové, kteří tři sta let po Kristu Pánu žili, užívali již slova Mše; i následuje z toho, že slovo to již tehdáž v užívání bylo. Ba užíváno ho bylo ještě před tou dobou, jak dokazuje kardinál Bona ve svém učeném spisu „o věcech liturgických“.

Následující díl: Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (6)

[1] Žid. 13,10;
[2] Concil. Trid. sess. 22. o Mši svaté cap. 4;
[3] Epist. ad Marcellinam n. 4;
[4] Sermo 21. de temp.;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (kap. 1, 4)

Ctih. Martin z Kochemu předsvědčivě vykládá, jak se starozákonní proroctví Malachiášovo mohlo naplit a naplilo jedině v oběti mše svaté a jak Kristus Pán při poslední večeři vpravdě obětoval a mši svatou jako oběť ustanovil.

Předchozí díl: O oběti Ježíše Krista (3)

Proroctví Malachiášovo

Tuto oběť Ježíše Krista, pozůstávající z chleba a vína, předpověděl také prorok Malachiáš slovy: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a darů nepřijmu z ruky vaší. Nebo od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě obětována bývá jménu Mému oběť čistá; nebo veliké jest jméno Mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“¹ Slova tato obsahují dle výkladů všech svatých Otců, kteří se jimi zabývali, proroctví o oběti Nového Zákona.

Proroctví nenaplnilo se ve Starém Zákoně

Proroctví toto se nevyplnilo v Starém Zákoně, ač Malachiáš mluví jako v čase přítomném. Malachiáš užívá totiž přítomného času, jako bylo obyčejem i při jiných prorocích, aby naznačili to, co teprve státi se mělo, jako přítomné, čili patrné a jisté. Že Malachiáš vpravdě o čase přítomném nemluvil, vysvítá z toho, že za doby jeho i po dobu celého Starého Zákona pohané nebyli k právě víře obráceni a neměli tedy ani ještě oběti pravé. Obrácení pohanů a pravá oběť při nich staly se skutkem teprve v Zákoně Novém, kdy se naplnilo, co řekl Bůh Otec Synu svému: „Požádej ode mne, a dám tobě národy v dědictví tvé, a ve vladařství tvé končiny země.“² A tak se i skutečně stalo, když svatí apoštolové, zejména svatý Pavel, pohany na víru Kristovu obrátili.

Nevztahuje se ani k oběti Pána Ježíše na kříži, ani k obětem židovským

Proroctví Malachiášovo, že „jménu Hospodinovu obětováno bude na všech místech“, a to „oběť čistá“, nevztahuje se také k oběti Pána Ježíše na kříži, poněvadž ta obětována byla jen jednou, a na jednom místě, na hoře Kalvarii.

Proroctví to nevztahuje se však ani k obětem židovským, ježto těmto, proti oné slibované oběti čisté, Malachiáš předpovídá opovržení Hospodinovo. A jestliže i starozákonní oběti byly nepravostí před Hospodinem, čím větší ohavností byly před ním teprve oběti pohanské, které byvše vraždami, smilstvem, lupičstvím znesvěcené, nebyly ani přednášeny Bohu, nýbrž ďáblu, jak tvrdí svatý učitel národů!³

Ani k našim dobrým skutkům se nevztahuje, jak rádi tvrdí bludaři

Také se proroctví Malachiášovo o oběti čisté nikterak nevztahuje k chvále Boží a k našim dobrým skutkům, jak bludaři velice nejapně tvrdívají, poněvadž ani modlitby ani ostatní dobré skutky naše nejsou vlastními obětmi, o jakých přece prorok výslovně mluví. Také i sami bludaři o skutcích našich dobrých tvrdí, že nečisté jsou; a snaží se to dokázati ze slov proroka Isaiáše, jenž dí: „Učiněni jsme jako nečistý (člověk) my všichni, a jako roucho nečisté… jsou všecky spravedlnosti naše.“⁴ A konečně nemohou přece tyto duchovní oběti modliteb a dobrých skutků nazýváni býti – obětí chleba a vína!

Jedině k oběti Mše svaté se proroctví může vztahovati

Může se tudíž proroctví Malachiášovo o oběti čisté vztahovati jedině a výhradně k oběti Nového Zákona. Neboť jedině Mše svatá jest obětí čistou, jež se Bohu přednáší na všech místech a po všechny časy. Tato oběť samojediná jest tou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících nemůže poskvrněna býti. Nebo v oběti Nového Zákona přináší Ježíš Kristus dar obětní sám: kněží jsou toliko sluhy jeho, kteříž jemu při konání této viditelné oběti úst i rukou svých propůjčují. Poněvadž totiž Kristus Pán, sedící nyní po pravici svého nebeského Otce, neviditelný jest; oběť pak, aby ji lidé viděti a rozuměti mohli, viditelnou býti musí, používá ke konání oběti své služeb kněží.

Oběť Nového Zákona bude také tak dlouho trvati, jako potrvá Církev Ježíše Krista, totiž až do skonání časů.

Fra Angelico - Poslední večeře — Poslední večeře (Fra Angelico - 1440)

Kdy Kristus oběť ustanovil a sám obětoval

Jest nyní otázka, kdy Kristus Pán tuto oběť chleba a vína ustanovil i sám obětoval?

Na to odpovídám, že to učinil tak, jak naše svatá Církev učí, při poslední večeři; nebo na žádném jiném místě v Písmě svatém o takové oběti zmínka se neděje. Při poslední večeři však se stalo všecko, co se při oběti vyžaduje. Tu proměnil Ježíš Kristus, jakožto nejvyšší Kněz, chléb a víno ve své přesvaté Tělo obětní a ve svou přesvatou Krev obětní, a věnoval obé svému nebeskému Otci, aby ho jakožto nejvyššího Pána všech věcí uctil a se Jemu klaněl. Svatý evangelista Lukáš v příčině té zajisté píše: „A vzav chléb, díky činil, a lámal, a dával jim řka: Totoť jest Tělo mé, kteréž se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tentoť jest kalich, nová úmluva v mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“⁵

Důkazy, že Pán Ježíš při poslední večeři skutečně obětoval a Mši svatou jako oběť ustanovil

Povšimněme si nejprve té okolnosti, že Pán Ježíš svou novou večeři teprve potom ustanovil, když byl s učedníky svými beránka velikonočního požil. Prve však, nežli židé beránka velikonočního požívali, byl tento již dříve zabit i obětován, k čemuž poukazuje svatý Pavel, an píše: „Beránek náš velikonoční obětován jest Kristus.“⁶ Židé jedli tedy beránka velikonočního jakožto skutečnou večeři obětní. A tedy již tím, že Ježíš Kristus večeři Nového Zákona ustanovil bezprostředně po požití židovského beránka velikonočního, jenž byl obětní večeří Zákona Starého, dal na srozuměnou, že i jeho večeře Nového Zákona večeří obětní býti měla.

Tělo Kristovo bylo tělem obětním

Uvažujme dále také to, co Ježíš Kristus při poslední večeři konal. Proměnil totiž chléb ve své přesvaté Tělo, jež dle svého určení Tělem obětním bylo, jak to sám vyslovil, řka: „Obětí a darů nechtěl jsi, ale Tělo způsobil jsi mi.“⁷ Tělo jeho mělo tedy od té doby býti nebeskému Otci líbeznou obětí i krvavou, i nekrvavou, čili potravnou. A potom proměnil víno ve svou přesvatou Krev, jež ve svém odloučení od Těla, podstatně Krví obětní byla. Proto také nazývá ji Pán Ježíš „Krví Zákona a to Nového i věčného“: poněvadž bez krve žádná úmluva se neděla. Tím tedy, že Kristus Pán při poslední večeři v rozdílných způsobách chleba a vína přítomným se učinil, představil se nám v podobě nevolníka, jenž z lásky k nám všeho dokonale se zbavil, sebe dobrovolně ponížil, ba ukrutné smrti na kříži se zasvětil.

Ze samotných slov Spasitelových je obětní úmysl patrný

Také slova, jichž Spasitel při poslední večeři, při posvátném díle svém užil, vyjadřují nám, žeť výkonem svým obětoval. Pravil zajisté: „Toto jest tělo mé, kteréž se za vás vydává;“ aneb jak svatý Pavel dí: „kteréž za vás vydáno bude.“⁸

Tímto „vydáním“ těla svého nevyrozumíval Pán Ježíš vydání těla k požití učedníkům, poněvadž podávaje jim je, již vyslovil: „Vezměte a jezte!“ Ale vydáním Těla vyrozumíval vydání ho k oběti, jak to sám výslovně prohlásil svou přípovědí: „Chléb, kterýž já dám, Tělo mé jest, (jež vydám na smrt) za život světa.“⁹ A při podávání kalicha taktéž: „Tentoť jest kalich, nová úmluva v Mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“ Také „vylitím krve“ nevyrozumívá Pán pití z kalicha, poněvadž již předtím výslovně prohlásil: „Vezměte a pijte!“ Ale vylitím Krve vyrozumívá prolití jí za učedníky své, a za mnohé; kteréžto vylití stalo se na počest Bohu Otci v tom okamžiku, když Kristus Ježíš ta slova pronesl. Nebo byť se i slova „vydání těla“ a „vylití krve“ k oběti na kříži vztahovati mohla, mluví přece Spasitel zároveň o vydání těla a vylití krve, jež zde při poslední večeři se děje; a tedy o oběti, jež zde se koná. I také to „lámání“ těla Páně, v podobě čili způsobě chleba přítomného, o němž svatý evangelista Lukáš vypravuje, poukazuje k skutečnému obětování při samé poslední večeři.

Praví-li však Kristus Pán: „Tělo mé se za vás vydává,“ musíme také zvěděti, komu se vydává. Komu jinému, než témuž, komu i na kříži vydáno bylo; to jest, Otci nebeskému?

Poslední důkaz – neomylné svědectví Církve svaté

A tak seznáváme, že při poslední večeři stalo se ke cti Boží vydání Těla Páně, jež jako umírající bylo představeno; a že se tedy skutečně oběť konala. Ve smyslu tom také naše matka, Církev svatá, úkony i slova Páně při poslední večeři vždy pojímala.¹⁰ A svědčí-li tedy ona o tom, že se při poslední večeři Kristus Pán skutečně obětoval, platí toto svědectví více než jakékoli výklady ostatních lidí. Nebo Církev živého Boha jest dle učení apoštolského „sloupem a tvrdí pravdy.“¹¹

Při poslední večeři konal tedy Kristus Pán úřad svůj kněžský podle řádu Melchisedechova. Nebo neobětoval-li tehdy chleba a vína, neučinil tak vůbec nikdy po celý život svůj; pak by však nebyl žádným knězem dle řádu Melchisedechova. A přece nám svatý Pavel kněžský úřad Ježíše Krista tak vznešeně popisuje, an dí: „Jiní zajisté bez přísahy kněžími učiněni bývali: tento pak s přísahou skrze toho, kterýž řekl k němu: Přisáhl Pán, a nebudeť toho litovati: Ty jsi kněz na věky… Tento, protože zůstává na věky, má kněžství věčné.“¹²

Tak tedy na pravdě jest, čemu Církev katolická vždycky učila, že Pán Ježíš při poslední večeři nejsvětější oběť Mše svaté ustanovil. Ta jest dle učení sněmu Tridentského onou čistou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže; a o které Hospodin Malachiáši proroku předpověděl, že přinášena bude Jménu jeho, jež velikým státi se má mezi názory, na všech místech, jakožto čistá oběť nekrvavá.

Následující díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)

[1] Malach. 1, 10. 11;
[2] Žalm 2, 8;
[3] 1. Kor. 10, 12;
[4] Isai. 64, 6;
[5] Luk. 22, 19,20;
[6] 1. Kor. 5, 7;
[7] Žid. 10, 5;
[8] 1. Kor. 11, 14;
[9] Jan 6, 52;
[10] Concil. Trid. sess. 22, cap. 1; can 1, 2;
[11] 1. Tim. 3, 15;
[12] Žid. 7, 20-24.

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O oběti Ježíše Krista (kap. 1, 3)

Předchozí díl: Jaký původ má sacrificium? (2)

Když se naplnily časy a Pán Ježíš přišel na tento svět, řekl nebeskému Otci: „Obětí a darů nechtěl jsi; ale Tělo způsobil jsi mi. Oběti zápalné a žertvy za hřích nelíbily se Tobě. Tehdy řekl jsem: Aj jdu… abych vykonal, Bože, vůli Tvou!“¹ Ve slovech těchto zahrnuto jest celé poslání a celý úkol Bohočlověka, ježto se v nich líčí jakožto Oběť, a to taková, při které měl býti sám Beránkem obětním a zároveň i Knězem, jenž oběť vykonati měl.

I přinesl Kristus Pán tuto oběť svou poslušností, v které se nebeskému Otci věnoval po celý život pozemský a v které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla vina lidstva usmířena; a proto byly i předobrazené oběti Starého Zákona zároveň na vždy zrušeny. To vyslovuje také svatý Pavel na jiném místě zmíněné epištoly, když píše: „(Kristus) jednu oběť obětovav za hříchy, sedí na věky na pravici Boží… Nebo jednou obětí na věky zdokonalil ty, kteří se posvěcují,“² čili očišťují, takže k dalšímu očišťování žádných obětí již nepotřebují.

Aby však vykoupené člověčenstvo až do skonání časů nebylo bez obětí; a aby Církev jeho měla oběť ze všech možných nejvzácnější; a také aby měl příležitost, výkupné, jež jednou pro vždy na kříži vydobyl, jednotlivcům přivlastňovati, zvěčnil Kristus Pán svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté.

O tom nás poučuje Církev svatá katolická, jež na slavném obecném sněmu Tridentském prohlásila: „Poněvadž v Starém Zákoně dle svědectví svatého Pavla (Žid. 7.) starozákonné kněžstvo nedostačitelné bylo, aby mohlo člověčenstvo dokonalým učiniti, musel z vůle Boha, Otce milosrdenství, vystoupiti jiný Kněz, dle řádu Melchisedechova, Kristus Ježíš, jenž by všecky, kteří posvěceni býti měli, skutečně také k dokonalosti přivésti mohl. A ač tento náš Bůh a Pán ráčil se jednou na oltáři kříže přebolestnou smrtí svou nebeskému Otci obětovati, aby tak vykoupení věčné zjednal, nemělo přece kněžství jeho smrtí jeho zaniknouti. Proto zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela; abychom tak až do konce časů na lásku jeho pamatovali a také spásonosnou moc její si přivlastňovali, na odpuštění těch hříchů, jimiž denně proviňujeme. Kristus Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“³

Církev svatá velí nám tedy věřiti, že Kristus Pán při poslední večeři netoliko chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev proměnil, ale že také obé Otci svému nebeskému obětoval, a tak oběť Nového Zákona ustanovil a i osobně vykonal. To učinil, aby ukázal, že jest knězem dle řádu Melchisedechova, o němž vypravuje Písmo svaté takto: „Melchisedech, král Sálemský, vynes chléb a víno, neboť byl knězem Boha nejvyššího, požehnal Abrahamovi.“⁴

Ve slovech těch není sice výslovně řečeno, že Melchisedech Bohu nejvyššímu „obětoval“; avšak ze souvislosti s ostatním vypravováním dá se tak snadno souditi. Také slovům těm tak rozuměla Církev katolická, od počátku, a Učitelé církevní vždy je tak vykládali. Ba, již král David slovům těm rovněž tak o oběti rozuměl, a proto i pěl: „Přisáhl Hospodin, a nebude toho želeti: Ty jsi knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“⁵

Že Melchisedech i Kristus Pán skutečně obětovali, jasně vysvítá z epištoly svatého Pavla k Židům, v které píše: „Všeliký zajisté kněz k obětování darů a (ku konání) obětí ustanoven bývá.“⁶

A na jiném místě dí: „Všeliký zajisté kněz, z lidí vzatý, pro lidi bývá ustanoven v těch věcech, kteréž jsou Boží: aby obětoval dary a oběti za hříchy… Aniž kdo sám sobě osobuje té cti: ale kdož povolán bývá od Boha, jako Aaron. Tak i Kristus ne sama sebe oslavil, aby byl nejvyšším Knězem, ale Ten, kterýž mu řekl: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe… Ty jsi kněz na věky, podle řádu Melchisedechova… O kterémžto (kněžství) by se mělo mluviti, a to nesnadného k vypravení (i k pochopení): poněvadž mdlí jste k slyšení.“⁷ Slovy těmi chtěl svatý apoštol národů vyjádřiti, že židé tajemství oběti Ježíše Krista pochopiti s to nebyli.

Z uvedených slov svatého apoštola Pavla k Židům jest patrno, že Ježíš Kristus i Melchisedech byli nejvyššími knězi, a že oba Bohu nejvyššímu obětní dary přinesli.

Jak nám Písmo svaté vypravuje, neobětoval Melchisedech žádného zvířete, jako činívali Abraham a současníci jeho; ale z vnuknutí Ducha Svatého oproti obyčeji tehdáž panujícímu přednesl chléb a víno; za jistých obřadů i modliteb obé zasvětil, vzhůru pozvedl a Bohu jakožto příjemnou oběť věnoval. Takto stal se předobrazem Ježíše Krista, a oběť jeho předobrazem novozákonné oběti Mše svaté. A poněvadž Ježíš Kristus od Boha Otce vyvolen byl za Kněze, nikoliv dle řádu a způsobu Aarona, jenž zvířata obětoval, ale dle řádu Melchisedecha, jenž chléb a víno v oběť přinesl, následuje z toho, že Pán Ježíš za svého pozemského života musel úřad svůj kněžský dle řádu Melchisedechova také konati, a tedy i chléb a víno Bohu Otci v oběť přinésti.

Následující díl: Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena? (4)

[1] Žid. 10, 5-7;
[2] Žid. 10, 12-14;
[3] Sess. 22, cap. I;
[4] I. Mojž. 14, 18;
[5] Žalm 109, 4
[6] Žid. 8, 3;
[7] Žid. 5, 1-11;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Jaký původ má sacrificium? (kap. 1, 2)

Kde je první počátek oběti Nového Zákona? Bůh, poznávající, že by bylo kvůli opovážlivosti a pýše prvních rodičů při počátku světa celé jejich potomstvo uvrženo do věčného zahynutí, dal se ve svém neskonalém milosrdenství pohnout, aby opět odčinil tak hroznou bídu, pocházející ze hříchu. Ta náprava se měla stát takovým způsobem.
Bylo třeba takové oběti, jež by měla neskonalou cenu a mohla vyhovět Boží spravedlnosti, aby svrchovaný Bůh, uražený od tvorů, byl opět důstojně usmířen. Jedině tak mohla být prospěšná ke cti nejen upadlému člověčenstvu, ale i samému Bohu.

Předchozí díl: Co znamenají slova oběť a sacrificium?

Svatý Tomáš Akvinský nás ujišťuje, že „jest přirozeným zákonem, Bohu svaté oběti přinášeti; to jest: že přirozenost člověka sama jej k tomu nutká, i bez výslovného nařízení a bez zvláštního napomínání“.¹ Proto také přinášeli lidé Bohu svaté oběti již od počátku světa, ajko Kain a Abel, Noe a Abraham a ostatní patriarchové čili arciotcové. Ale Bohu oběti nepřinášeli toliko tito, světlem svaté víry osvícení; i pohané, kteří toliko světlem svého rozumu byli vedeni, přinášeli oběti svým domnělým bohům čili modlám, poněvadž je právě za bohy měli.

V pozdějších dobách nařídil Bůh Israelitům zvláštními zákony, aby mu každodenně, ale zejména o všech dnech svátečních, určité oběti přinášeli. Ale nepřikázal jim, aby mu beránky, ovce, telata, býky toliko předváděli, nýbrž také, aby tato zvířata skrze svěcené kněze za jistých modliteb a obřadů obětovali, to jest: aby je zabili, s kůže stáhli, krev jejich kolem oltáře rozlili, maso jejich na oltáři spálili a při tom aby na trouby troubili a žalmy pěli. To byly svaté oběti čili sacrificia, jimiž měli židé Bohu, jakožto nejvyššímu Pánu, náležitou poctu prokazovati a tak dosvědčovati, že On jest pravým a nejvyšším Pánem všech věcí.

Když tedy žádost po oběti v přirozenosti lidské tak hluboko jest zakořeněna, že všichni národové vedle modliteb, zpěvů, almužen, stkutků kajících a ostatní bohoslužby i své oběti měli, jimiž by Bohu nejvyššímu, nebo i svým bohům vymyšleným patřičnou čest prokazovali, zdálo se rovněž přirozeným i potřebným, aby také Kristus Pán Církvi své, čili svým pravým věřícím, oběť ustanovil, kterou by Bohu patřičnou poctu způsobem viditelným prokazovali a poddanost svou zjevně osvědčovali. Nebo nemůže se nikdo po rozumu domnívati, že by byl Kristus Pán Církev svou čili obec, kterou sám ve všech ostatních věcech co nejdokonaleji zařídil, právě v této na výsost důležité věci nedostatečně vytvořil a ji bez oné vznešené bohoslužby nechal, ke které člověk již od přirozenosti a pouhým světlem rozumu svého přiváděn bývá. Vždyť by tak Církev Páně v příčině této postavena byla za židovstvo, jež tak vznešené posvátné oběti mělo, že i urození pohané z daleka přicházeli, aby židovské bohoslužby spatřili; ba že až někteří pohanští králové sami útraty na bohoslužby židovské hradili, jak o tom Písmo svaté vypravuje.²

Abychom však na první počátek oběti Nového Zákona přišli, musíme dobře uvážiti, že Bůh, vida, kterak při počátku světa, pro opovážlivost i pýchu prvních rodičů, bylo by celé jejich potomstvo do věčného zahynutí upadnouti muselo, ve svém neskonalém milosrdenství pohnouti se dal, aby tak hroznou bídu, ze hříchu vzešlou, opět odčinil. I měla se náprava ta státi takovým způsobem, aby byla netoliko kleslému člověčenstvu k prospěchu, ale i Bohu samému ke cti.

Aby Bůh svrchovaný, od tvorů uražený, opět důstojně byl usmířen, třeba bylo oběti takové, jež by měla neskonalou cenu a spravedlnosti Boží vyhověti mohla. Poněvadž však mezi lidmi nebylo nikoho, jenž by mohl oběť takovou přinésti, ježto všichni pro odboj prvních rodičů urážkou božské Velebnosti vinni byli, vymyslila nebeská Láska onen vznešený způsob vykoupení, jenž i samy serafíny úžasem i podivením naplnil.

Bylo totiž v radě nejsvětější Trojice usneseno, aby jednorozený Syn Boží člověkem se stal, a jsa lidské přirozenosti účasten, jakožto bratr náš provinění naše na se vzal. Dále aby jakožto kněz za všecko lidstvo přinesl oběť, kterou by i za nás zadost učinil, i nám zásluhy pro nebe získal.

Poněvadž takto obětující kněz byl netoliko člověk, ale i Bůh, mohla také oběť jeho, jakožto dílo Boha neskonalého, míti cenu neskonalou, takže byla způsobilá provinění člověčenstva zahladiti a Boží spravedlnosti zadost učiniti.

Kněz nejvznešenější důstojnosti byl tedy nalezen; avšak měl také nalezen býti dar obětní, stejné s ním ceny. Ale mezi tvory daru takového nebylo a nemohl tedy ani nalezen býti, poněvadž jakýkoli tvor na tomto světě stojí hluboko pod důstojností onoho Kněze nejvznešenějšího. I nemohl tedy nijaký jiný dar obětní nalezen býti, leč člověčenství, jež Syn Boží na se vzal. Neboť že lidská přirozenost se Synem Božím se spojila, převýšila veškeré tvory v ceně způsobem neskonalým. A poněvadž lidská přirozenost Páně přístupna byla i utrpení i smrti, stala se také způsobilou, aby darem obětním býti mohla.

Když tedy v Boží radě toto usnesení se stalo, počal Syn Boží býti Knězem. I přijal břímě vykoupení našeho na sebe a slíbil, že sama sebe Boží spravedlnosti v oběť přinese. A od té doby přinášel svému věčnému Otci oběť poslušnosti na vykoupení lidstva. A tato oběť stala se otcovské Velebnosti Boží tolik milou i příjemnou, že Bůh Otec pro ni jakýkoliv hněv na lidi odložil. I propůjčoval nešťastným lidem milosti pro tuto oběť božského Syna svého, kterou již předem přijímal.

Ačkoli však Bůh všechna dobrodiní, lidem po jejich pádu udílená, prokazoval pro onu Oběť, jež měla býti podána, chtěl přece také, aby i lidé se své strany za milost, které se jim skrze vykoupení dostati mělo, záruky dávali na dotvrzení, že se usmíření se strany člověčenstva stane vtěleným Synem Božím. Těmito zárukami pak byly krvavé oběti Starého Zákona.

Tyto oběti byly předobrazy oné božské oběti a jako uznáním, že se lidé toho času milostí Božích účastnými stávají proto, že ono vznešené sacrificium, čili ona přesvatá oběť Syna Božího později skutkem státi se má. Oběti starozákonní nemohly samy o sobě Bohu milými býti, nýbrž jen pokud byly předobrazy oné krvavé oběti, kterou jeho jednorozený Syn jednou na kříži přinésti měl. Byť i v Zákoně Starém psáno bylo, že ony oběti „byly Bohu k vůni líbezné“, neměly přece té vlastnosti samy o sobě. Oběti starozákonní mohly vůní líbeznou před Hospodinem nazývány býti jen potud, pokud se vztahovaly k jediné a pravé oběti jeho Syna, o kteréžto oběti píše svatý apoštol Pavel:

„Kristus miloval nás a vydal sebe samého za nás v dar, v oběť krvavou Bohu, k vůni líbezné.“³

Následující díl: O oběti Ježíše Krista

[1] Summa 2. 2. qu. 85. a. I;
[2] II. Mach. 3, 2;
[3] Efes. 5, 2;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Co znamenají slova oběť a sacrificium? (kap. 1, 1)

Mše svatá nazývá se latinsky sacrificium. Tohoto slova nelze do češtiny úplně přeložit. Neboť překládáme-li je slovem oběť, překlad není zcela výstižný, poněvadž slovo oběť vyjadřuje mnohem méně než latinské sacrificium. Položí-li někdo peníz na oltář, už se tomu daru říká oběť. Jenže ta oběť není ještě tolik, co sacrificium. Sacrificium znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.

KAPITOLA I. – O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ

Mše svatá nazývá se latinsky sacrificium. Tohoto slova nelze do češtiny úplně přeložiti. Nebo překládáme-li je slovem „oběť“, překlad ten není zcela případný, poněvadž slovo „oběť“ vyjadřuje mnohem méně než latinské „sacrificium“. Položí-li kdo peníz na oltář, říká se tomu dárku již oběť. Ale oběť ta není ještě tolik, co sacrificium; neboť sacrificium znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.

Sacrificium ve svém vlastním i plném smyslu znamená: zevnější, viditelný dar – jenž se jedině a výhradně Bohu přináší – a to rukama řádně posvěceného kněze – jenž dar ten tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu – aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jakožto svrchovaný Pán. Sacrificium děje se tedy jen tehdy, když kněz na podaných jemu věcech něco koná; tedy na příklad, když v Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil; anebo když v Novém Zákoně kněz přednesený chléb posvátnými slovy v Tělo Páně proměňuje, láme i požívá.

K tomuto úkonu kněze při daru odnáší se již i doslovný překlad slova sacrificium. Slovo to složeno jest totiž ze dvou slov: sacrum – svaté, a facere – konati; to jest dohromady: svatým čili posvěceným činiti; poněvadž právě člověk při sacrificiu nějakou věc, dar, z obecného užívání vyjímá a Bohu skrze kněze věnuje čili zasvěcuje. Kdyby se tedy s darem Bohu předneseným nic nestalo, není dar ten sacrificium, nýbrž toliko přednesením nebo podáním. Tak může někdo ke cti Boží na oltář položiti peníz; ale peníz tento není žádné sacrificium.

Při sacrificiu děje se ovšem také přednesení daru; ale při sacrificiu není hlavní věcí dar, jenž jest přednesen, nýbrž přednesení samo. Nebo sacrificium jest děj, jenž přechází, a nikoli věc, jež dále trvá. Proto se může při sacrificiu státi, že se Bohu sice líbí věc přednesená, ale že se mu nelíbí přednesení věci té, když totiž ten, jenž dar přednáší, sám Bohu se nelíbí. Tak se dočítáme již o synech prvorodičů, že oba přinesli dary Bohu a přece jest psáno: „Vzhlédl Hospodin na Abela a na dary jeho. Na Kaina pak a na dary jeho nevzhlédl.“¹ A proč nelíbilo se Bohu obětování Kainovo? Poněvadž se mu nelíbilo smýšlení, s jakým Kain oběť svou přednesl…

Z toho možno seznati, že sacrificium je něco mnohem vznešenějšího nežli pouhá oběť. A proto v dalších pojednáních o Mši svaté slovo to buď podržím, aneb přeložím je sice slovem „oběť“, ale k slovu tomu přidám „svatá“ aneb „božská“ oběť: abys z toho snadno poznal, že Mše svatá jest bohoslužbou tolik vznešenou a výbornou, jaká náleží jedině a výhradně nekonečnému Bohu, ale žádnému tvoru.

Že takováto oběť svatá čili sacrificium přísluší toliko Bohu samému, o tom svědčí sv. Augustin dle souhlasného mínění i obětování všech národů, an píše: „Kdo kdy se domníval, že by mělo komu jinému obětováno býti, leč jedině pravému Bohu, nebo tomu, koho kdo, ač nepravdivě, za Boha měl?“² A na jiném místě: „Ďábel by od svých ctitelů nežádal sacrificií, kdyby nevěděl, že sacrificium jedině pravému Bohu přísluší. Nebo Bůh nepravý žádá od těch, které oklamává, právě takové pocty, jaké vyžaduje Bůh od těch, jež opatruje. Žádali sice již i lidé, pýchou nadmutí, pro sebe služeb, které jen Bohu prokazovány bývají. Avšak jen nemnozí si troufali naříditi, aby jim božské oběti přinášeny byly, ač mnozí z nich byli by ve své moci královské tak dokázati mohli. Kteří však tolik smělosti měli, že božských obětí pro sebe vyžadovali, také za bohy držáni býti chtěli!“³

Z těchto slov sv. Augustina jest patrno, že obětování sacrificia jest službou takovou, jež přináleží toliko Bohu, ale žádnému tvoru; tedy ani ne člověku na zemi, ani ne světci nebo andělu v nebi.

Následující díl: Jaký původ má sacrificium?

[1] I. Mojž. 4, 4. 5;
[2] De Civit. Dei lib. 10, cap. 4;
[3] Lib. I. cap. 18. contra advers. leg.;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Zázrak v Douai potvrzující, že Kristus Pán ve Mši svaté celý svůj život obnovuje

Pro posílení naší chabé víry koná dobrotivý Bůh v dějinách stále mnoho zázraků. Ten, o kterém vypráví Tomáš z Cantimpré, by měl posílit naši víru v zázrak zázraků – skutečnou přítomnost Pána Ježíše Krista ve svaté Hostii a zpřítomnění celého jeho života v oběti mše svaté.

Zvonice v Douai, Jean-Baptiste Camille Corot (1871).

Zneuctěná Hostie

Tomáš z Cantimpré, bývalý žák proslaveného učence Alberta Velikého v Kolíně a spolužák svatého Tomáše Akvinského, posléze světící biskup v Cambrai v severní Francii, muž nad jiné znamenitý i učený, píše takto: „Léta Páně 1254 stalo se v Douai, že jistý kněz, udílej v čase velikonočním svaté přijímání v kostele svatého Amata, spatřil jednu svatou Hostii v prachu na zemi ležeti. I polekal se pohledem tím velice, nevěda, jak se to bylo přihodilo; a padnuv na kolena, chtěl tu svatou Hostii uctivě zvednouti. Tu však s úžasem zpozoroval, jak se ona sama od sebe ze země pozvedla a ve vzduchu vznášela. Poněvadž neměl jiného korporalu po ruce, leč ono, na kterém ciboř stála: vzal ručníček, zvaný purifikatorium, jímž kalich bývá vysušován, podržel týž pod svatou Hostií a pak ji položil na něj. Potom ji odnesl s radostí na oltář, poklekl pokorně před ní a prosil Pána Ježíše za odpuštění toho zneuctění, jehož se mu bylo tak dostalo.

Zjevení Krista Pána v podobě Děťátka

Když při tom na nejsvětější Svátost nábožně pohlížel, zpozoroval s velikým podivením, že podoba svaté Hostie zmizela a v podobu milostného Děťátka se proměnila. Tím byl kněz velmi dojat, že počal plakati a vzlykati a to tak hlasitě, že všichni kanovníci toho kostela z kůru pospíchali, aby knězi onomu na pomoc přišli. Tu spatřili i oni všichni podobu Dítka podivuhodné krásy; a byli pohledem tím tolik pohnuti, že pro samou radost a rozkoš ani upokojiti nemohli.

Zjevení Krista Pána v mužné podobě

Potom přikvapil i veškeren lid v kostele přítomný, aby spatřil onen veliký zázrak a o skutečné přitomnosti Pána Ježíše na vlastní oči se přesvědčil. Aj hle! Nový, divoucí div! Ačkoliv kněží sboroví viděli rozmilé Jezulátko, lidé světští nemohli ho spatřiti; zato však zřeli na místě něho Pána Ježíše v mužné podobě, obkličeného velebností božskou. Jakým leknutím i úžasem byli jati, nemohli ani vypověděti, ani kdy po celý život zapomenouti. Z uctivosti brzo oči své k zemi skláněli, brzo zase je pozvedali, aby Pána Ježíše viděli. Toto vznešené zjevení trvalo po celou hodinu. Kdo nám asi vypoví, mnoho-li vroucích povzdechů za tu dobu tu diváci k Pánu Ježíši vyslali a mnoho-li sladkosti tehdy v srdcích svých okusili?

Rozšíření zprávy o zázraku, vyšetření záležitosti biskupem

Když se bylo nesmírně mnoho lidí sběhlo, a Pán Ježíš byl po hodině svou líbeznou podobu očím jejich opět zakryl, uzavřel kněz přesvatou Hostii do svatostánku a lid počal zprávu o tomto velikém zázraku daleko široko roznášeti. Když se o tom byl také jmenovaný světící biskup Tomáš dověděl, odcestoval z Cambrai do Douai, aby věc vyšetřil: a přišed k děkanovi sborového kostela svatého Amata, tázal se ho, co pravdy na tom, že prý se Kristus Pán ve chrámu, jeho správě svěřeném, zjevil. Děkan odpověděl: „Není na pravdě toliko to, že Pána Ježíše ve svaté Hostii přemnozí spatřili; ale mnozí ho spatřují v lidské jeho podobě skutečně posud.“ „I povstala ve mně veliká žádost,“ píše dále světící biskup, „abych i já Krista Pána v lidské jeho podobě uzřel; a proto jsem prosil děkana, aby také mně tuto nejsvětější Hostii ukázal. I odešel tedy se mnou do kostela a s námi vstoupil také veliký zástup lidí v očekávání, že Pána Ježíše ještě jednou spatří.

Opětovné zjevení lidu, ne však biskupovi

Děkan otevřel svatostánek ne bez bázně, vyňal nejsvětější Svátost z něho a udělil s ní požehnání shromážděnému lidu. Aj zázrak! Lid se ozval hlasitým štkaním a volal: „Ó Ježíši! Ó Ježíši!“ I tázal jsem se, co by ten křik a pláč znamenati měl? A oni mi odpověděli: „Vidíme milého Spasitele svého.“ Ale já nemohl jsem nic jiného rozeznati, leč jedině podobu svaté Hostie. Proto jsem se velice zkormoutil a se domníval, že snad pro své hříchy nejsem hoden, abych mohl Spasitele spatřiti. Proto prozyptoval jsem zevrubně svědomí své. Když jsem však nemohl nic značnějšího v něm vyhledati, prosil jsem Pána Ježíše se slzami v očích za tu milost, abych i já ho mohl spatřiti.

I biskup nakonec Krista Pána spatří

Když jsem se takto vroucně pomodlil, byla prosba má vyslyšena. Spatřil jsem opravdu Pána Ježíše, ale nikoli v podobě dítka, jak ho mnozí z lidu viděli, nýbrž v podobě dokonalého muže. Spatřil jsem Krista Pána zcela jasně. Nos jeho byl lepě utvářený; obočí krásně prohnuté; oči nadmíru jasné a příjemné; vlasy splývaly mu s hlavy až na ramena; vous měl dosti dlouhý a pod bradou poněkud zakroucený. Čelo jeho bylo hladké i široké; tváře poněkud hubené a bledé, hrdlo přiměřeně dlouhé a hlava poněkud nakloněná. V této krásné podobě díval jsem se na Spasitele dobrou chvíli a pohnul se pohledem tím tolik, že se srdce mé láskou i rozkoší rozplývalo.

Kristu Pán trpící

Když jsem se takto po nějakou chvíli tímto milostivým pohledem pokochal, změnila se lahodná podoba toho tolik krásného obličeje Páně a já ho spatřil v podobě, kterou měl při svém přehořkém utrpení. Viděl jsem ho trním korunovaného a zbroceného přemnohou krví, jež mu s čela přes obličej tekla. Tímto tklivým pohledem pohnulo se srdce mé takovou útrpností, že mi vyhrkly horké slzy a já jsem bolestiplné utrpení Páně přehořce oplakával. Ba, zdálo se mi, jako by ostnaté trní koruny Páně do mé hlavy se zabodalo, poněvadž jsem bolestných bodnutí v čele i v celé hlavě pociťoval.

Každý spasitele v jiné podobě viděl

Hojně shromážděný lid propukl zatím ve zmatený křik, a každý dával způsobem vzláštním city své najevo, poněvadž každý Spasitele v jiné podobě spatřoval i poznával. Někteří totiž viděli Pána Ježíše v podobě přemilého Děťátka; jiní v tomtéž okamžiku v podobě krásného Pacholíka; jiní v podobě dospělého Mládence; jiní v podobě ušlechtilého Muže; a jiní v podobě velikého Trpitele. Jakých hnutí každý v srdci svém okoušel; jaké vroucí vzdechy k Spasiteli svému vysílal; kterak vnitřní hnutí své i zevnitř hlasem i pohyby svými najevo dával; jak mnoho sladkých anebo hořkých slz prolil, nechť každý domyslí se sám, poněvadž mně nelze to vše popsati.“ A div tento potrval po více dnů a opakoval se po každé, když svatá Hostie veřejné úctě vystavena byla.

Založení bratrstva

I zavdaly zázračné zjevy ty příčinu k tomu, že založeno bylo při kostele svatého Amata v Douai zvláštní bratrstvo k uctívání nejsvětější Svátosti oltářní, jež vbrzku velice se rozšířilo, mezi své členy osobnosti i z nejvyšších kruhů čítalo a od více papežů přemnohými odpustky obdařeno bylo.
A podobně, jako se Pán Ježíš tehdy způsobem zázračným a nám nepochopitelným ukazoval, tak činí až posud ve všech Mších svatých, an v nich svůj celý život i své celé utrpení obnovuje a veškeré události svého pozemského života Otci nebeskému i Duchu Svatému, své přemilé Matce i všem kůrům andělů a zástupů svatých tak jasně představuje, jako by se všecko jednotlivě opět před nimi ve skutečnosti dálo!

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

S jakou uctivostí jsme povinni v kostele se chovati

Co vyplývá z posvátnosti našich chrámů, které vysoce převyšují i všechny stánky strarozákonní, kterým byla prokazována mnoha úcta? Jak se chovat při mši svaté, kdy se zpřítomňuje nejdůležitější událost našich dějin? Jak nám šel v tomto ohledu příkladem sv. Martin? Jak přísně byla pokárána andělem strážných bl. Veronika z Binaska? Jak sv. Jan Almužník nesmlouvavě napomínal kostelní „tlachaly“? O tom všem jest tento příspěvek.

Ticho, které zachovávali první křesťané

Svatý Jan Zlatoústý vypravuje nám o prvních křesťanech: „Když se chystali do chrámu vstoupiti, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při Mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“ Takové uctivé ticho nařizuje křesťanům také liturgie svatého Jakuba, jež dí: „Všichni lidé mají při Mši svaté mlčeti, s bázní a třesením státi, na nic pozemského nemyslíce, poněvadž přijde Král všech králů, Pán náš Ježíš Kristus, aby byl zabit a věřícím svým za pokrm vydán.“

Příklad sv. Martina

Tohoto napomenutí velice dbalý byl svatý biskup Martin, jak se o něm vypravuje v jeho životopise. Nikdy v kostele nesedal, nýbrž vždycky buď klečel nebo stál a s tváří bledou a ustrašenou se modlíval. Když se ho kdosi jednou tázal, proč tak činí, řekl: „Zdaliž se nemám báti, když před Pánem Bohem svým stojím?“ Touto posvátnou bázní proniknut, pěje také král David: „Já pak dle množství milosrdenství Tvého vejdu do domu Tvého: klaněti se budu při chrámě svatém Tvém v bázni Tvé.“ (Ž 5, 8)

Naše chrámy posvátností předčí i památná místa starozákonní, kterým mnohá úcta prokazována byla

Zde mohu také právem užíti slov, jež Bůh mluvil k Mojžíšovi z hořícího kře, řka: „Zuj obuv s nohou svých; neboť místo, na kterém stojíš, země svatá jest!“ (Ex 3, 5) Ještě světější je zajisté každý náš chrám, jejž biskup za mnohých obřadů, mazáním svatým olejem a modlitbami vysvětil a jenž obětováním Mší svatých denně znova posvěcován bývá! Jestliže tedy David, miláček Páně, toliko s bázní a třesením vstupoval do svatého stánku, kdež toliko archa úmluvy stála, čím spíše máme my, ubozí hříšníci, s bázní a třesením vcházeti do posvěcených chrámů, kde se nejsvětější Svátost oltářní přechovává a božská oběť Mše svaté koná, abychom tam bohoslužbě nejvyšší přítomni byli! Proto také praví Bůh všemohoucí: „Bojte se svatyně mé! Já Hospodin.“ (Lv 26, 2) Rozkaz tento platí mnohem více v chrámech našich nežli o svatostánku Izraelitů; podobně jako i naše chrámy mnohem více předobrazeny byly žebříkem Jakobovým v Bethelu nežli samotný chrám Šalomounův; a proto také mnohem více platí slova Jakubova o chrámech našich: „Jak hrozné jest místo toto! Zde dům Boží jest a brána nebeská.“ (Gn 28, 17)

Právem nám může Kristus říci totéž jako kupčíkům v chrámě, když se v kostele všetečně ohlížíme a tlacháme

Jak hříšně tedy jednají ti, kteří s tak malou nábožností i uctivostí do chrámu přicházejí a se tam chovají tak, jako by ve svých domech nebo docela na ulici byli, aniž by uvážili, že chrám jest domem Božím a skutečným sídlem Syna Božího! Někteří jsou docela tolik opovážliví, že mezi Mší svatou všetečně se ohlížejí, všechny vcházející i vycházející okukují, na světské věci myslí a bez ostychu šeptají a tlachají! Těmto může Kristus Pán plným právem říci, co řekl prodavačům v chrámu jerusalemském: „Dům můj dům modlitby slouti bude; a vy jste jej učinili peleší lotrovskou!“ (Mt 21, 13)

I sv. Jan Almužník nesmlouvavě z chrámu vyháněl ty, kteří tak činili

Chrámy naše jsou mnohem více, nežli pouhými modlitebnami; ony jsou domy Božími, poněvadž v nich Kristus Pán přebývá skutečně i podstatně v nejsvětější Svátosti oltářní. Svatý Jan Almužník nestrpěl, aby kdo v kostele tlachal. Kdo tak učinil, tomu přede všemi ukázal dveře chrámové a řekl: „Přišel-li jsi sem se modlit, tedy srdcem i ústy se modli! Ale přišel-li jsi sem tlachat, věz, že jest psáno: Dům Boží dům modlitby jest! A proto nečiň ho tlachárnou!“

Jak byla bl. Veronika z Binaska andělem strážným s neobyčejnou přísností napomenuta

O všetečném ohlížení po kostele při Mši svaté vypravuje blahoslavená pana Veronika z Binaska tuto událost: „Když jsem jednou mezi Mší svatou na jistou sestru, u oltáře klečící, všetečně pohlížela, pokáral mne můj anděl strážný s takovou přísností, že jsem hrůzou téměř omdlela. Ó, jak hrozně se na mne podíval a jak tvrdá slova ke mně promluvil! Řekl: Proč jsi žádosti srdce svého nevzala v uzdu a proč jsi se všetečně po sestře své ohlížela? Zdalipak také víš, že jsi se tím proti Bohu nemálo prohřešila? Takto a podobně se mnou anděl mluvil a uložil mi k rozkazu Pána Ježíše pro toto všetečné ohlížení těžké pokání. Po tři dny jsem proto hořce plakala; a když nyní Mši svaté obcuji, netroufám si hlavy pozvednouti z bázně před božskou Velebností.“

Filip II. dva své dvořany propustil kvůli jejich tlachání při bohoslužbě

Jestliže již všetečné ohlížení je hřích, jakým hříchem jest asi teprve mezi Mší svatou tlachati a se smáti! Poněvadž můžeme ústa mnohem snáze na uzdu vzíti nežli oči, proto také je tlachání v kostele hříchem mnohem větším nežli ohlížení se; zejména také, že jím netoliko Bůh bývá urážen, ale že jím bývají také ostatní přítomní pohoršováni a ve svých modlitbách vyrušováni. Filip II., král španělský, propustil dva urozené pány od svého dvora, poněvadž mezi Mší svatou tlachali, a řekl: „Lidé takoví, kteříž Králi svému nebeskému tak málo úcty prokazují, dají se také snadno svésti, aby odepřeli povinnou úctu mně, králi pozemskému!“

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Nadpis a mezititulky redakce KL)

Jak za časů sv. Bernarda byl mnich obětí Mše svaté z očistce vysvobozen

V knize „O slavných mužích z řádu cisterciáků“ dočítáme se následující, podivuhodné události:

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.

Výňatek z díla Marina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Jak při pozdvihování se dle příkladu svaté Gertrudy modliti

Na to jí řekl Pán Ježíš: „Ty víš, že se při Mši svaté za spásu celého světa svému nebeskému Otci obětuji; ale ani to ti není neznámo, že mnozí lidé této tak blahodárné oběti k prospěchu svému neužívají. Budeš-li ty se dle nejlepších svých sil přičiňovati, byť ti to i velice za těžko přicházelo, abys lidi vroucí láskou k oběti Mše svaté rozplamenila, tak aby ona živým i mrtvým co nejúčinněji pomáhati mohla, staneš se tak mou nejlepší pomocnicí při mém díle.“

Když jednou svatá panna Gertruda, o čemž se dočítáme v jejích zjeveních, Mši svaté obcovala, před pozdvihováním hluboce se sklonila a řekla Pánu Ježíši: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní vykonati chceš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně dívati se neopovažuji. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným ku blahu slouží.“

Takovým způsobem měl bys, milý čtenáři, před proměnou čili před pozdvihováním uvažovati, jak veliké a podivuhodné dílo Bůh tvůj pro blaho tvé koná na oltáři. I měl bys v srdci svém vroucí touhu vzbuzovati, aby za tvé spoluúčasti přítomná božská oběť byla k větší cti Boží i k blahu věřících.

I měl bys tedy jako svatá Gertruda modliti se asi takto: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní konáš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně pohlížeti si netroufám. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným k blahu slouží. Ó, kéž bych mohl, nejsladší Ježíši, k předůstojnému dílu tomu svou pomocí přispěti! Jak rád bych chtěl veškerých sil k tomu vynaložiti a Tobě i za nejtěžších námah sloužiti, jen když by tato oběť, jež všem živým i mrtvým křesťanům prospívá, dle hodnosti své mohla všem co nejúčinněji pomáhati! I prosím tě vroucně, abys všem, i tomu, jenž Mši svatou slouží, i těm, kdož jí nábožně přítomni jsou, z milostí svých hojně ráčil uštědřiti, aby nejdůstojnější oběť tu k Tvé větší oslavě i k většímu blahu věřících obětovati mohli. Amen.“

Kterak za časů Karla Velikého pohanu Vittekindovi vidění Jezulátka ve sv. Hostii dáno bylo, a tak obrácení Sasů se započalo

Dějepisec Albert Kantius vypravuje, jak císař Karel Veliký po mnohá léta bojoval proti pohanským Sasům a jak se přičiňoval, aby je od modloslužby odvrátil a víře křesťanské získal. Ač je mnohokrát mocí válečnou přemohl a k odřeknutí se modlářství donutil, stávali se přece vždy znova opět věrolomnými a víru křesťanskou zapírali, poštíváni jsouce vévodou svým Vittekindem. Když tedy císař Karel po dvanácté s mocným vojskem v době svatopostní do Sas táhl a tam Velikonocí se dočkal, nařídil všem svým bojovníkům, aby se na přijetí svátostí připravili a Hod Boží velikonoční s veškerou nábožností v ležení slavili. Toho času vznikla ve vévodovi Vittekindovi veliká žádost, spatřiti ležení císařské i křesťanskou bohoslužbu.

Proto odložil svůj drahocenný oděv, aby nebyl poznán, oblekl špatné, roztrhané šaty, odešel bez průvodců jako žebrák do ležení císařského a prosil vojínů o almužnu. Zatím si všeho všímal a tak zpozoroval, že císař i bojovníci jeho na Velký pátek vesměs smutně obcházeli, přísně se postili, horlivě modlili, v předvečer velikonočního Hodu Božího se zpovídali a v neděli velikonoční ke Stolu Páně přistoupili. Mezi Mší svatou, při pozdvihování, spatřil na vlastní oči, kterak kněz držel v rukou přesličné Děťátko, a srdce jeho naplnilo se při pohledu tom tak velikou, předtím nikdy nepocítěnou rozkoší, že až do konce Mše svaté očí s kněze nespustil. Když bojovníci ke Stolu Páně přistupovali, s úžasem znamenal, že kněz každému totéž přesličné Děťátko podával, a každý ho přijímal i požíval, ač ne každý tímtéž způsobem. K některými roztomilé Děťátko pospíchalo s podivuhodnou radostí; k jiným však nechtělo vejíti, ale nohama i rukama se bránilo, až jíti donuceno bylo.

Toto všecko viděl vévoda na vlastní oči a nemohl se tomuto neslýchanému tajemství s dostatek nadiviti. Po skončených službách Božích vyšel z chrámu, posadil se mezi žebráky a prosil z chrámu vycházejících o almužnu. Císař udílel všem žebrákům almužny vlastní rukou. Když Vittekind almužnu přijímal, povšiml si jeden sluha císařský, že žebrák ten má jeden prst chromý; i poznal ho dle toho a řek císaři do ucha: „Tentoť jest Vittekind, vévoda saský; poznávám ho po chromém prstu jeho.“ I dal si ho císař zavolati do stanu a řekl mu: „Proč se vydáváš za žebráka, když jsi vévodou Sasů?“ Vittekind se zalekl a z bázně, aby nebyl jako vyzvědač zajat, řekl císaři: „Nemějte mi toho za zlé! Nebo učinil jsem tak jedině proto, abych tím volněji mohl pozorovati bohoslužby křesťanů.“ „A co jsi tedy viděl?“ otázal se ho císař. A onen odpověděl: „Spatřil jsem takové podivuhodné věci, jakých jsem posud nikdy neviděl, o jakých jsem ani nikdy neslyšel, a jichž také docela pochopiti nemohu.“ Potom mu vypravoval všecko, co byl viděl na Velký pátek, v předvečer Hodu Božího, i v neděli velikonoční mezi Mší svatou a prosil císaře, aby mu ta tajemství vyložil. Císař se velice podivil, že Bůh ráčil tomuto zatvrzelému pohanovi tu milost prokázati, aby mohl ve svaté Hostii na vlastní oči milé Jezulátko spatřiti, čehož přemnohým svatým dopřáti neráčil. Potom vyložil vévodovi příčinu zármutku na Velký pátek, jakož i příčinu postu, zpovídání i přijímání všech.

A tímto výkladem pohnul srdcem vévodovým tolik, že se pohanství přísežně odřekl, křesťanství přijal a po dostatečném vyučení pokřtěn byl. Pak vzal také několik kněží s sebou do vlasti své, jejichž pomocí vévodství saské ponenáhlu křesťanským se stalo.