Letopisy Menších bratří vypravují následující událost: Blahoslavený Jan z Ferma čili z Alvernie sloužíval Mši svatou s všemožnou nábožností, při čemž oplýval častěji takovou nebeskou sladkostí i blažeností, že jeho slabé síly tělesné tak veliké rozkoše snésti nemohly.
Jednou měl v den Nanebevzetí Panny Marie míti slavnou Mši svatou. Tehdy pociťoval již při počátku Mše svaté takovou rozkoš i blaženost, že se právem obával, kterak bude moci ji dokončiti. Když pokročil přece až do pozdvihování, uvažoval o nesmírné lásce Ježíše Krista, jež ho nutkala, aby s nebe sestoupil a člověkem se stal a jež ho posud pudí, aby toto své člověčenství každodenně při Mši svaté obnovoval. I změkčilo se srdce jeho, a sil mu ubylo tolik, že slov proměny vysloviti nemohl. Prvá slova: „Hoc est enim“ ještě ze sebe vyrazil; ale dále nemohl. Když to představený kláštera zpozoroval, sám jsa knězem, spěchal k oltáři, postavil se vedle Jana a chtěl mu pomoci, aby ostatní slova doříkal: Ostatní bratří však i mnozí světští páni a světské paní, mezi nimiž někteří mezi nejpřednější osobnosti té krajiny náleželi, stáli plni úzkostí, domnívajíce se, že se Janovi nějaké neštěstí přihodilo. Tento učinil si zatím tolik násilí, že poslední ze slov proměny, totiž „Corpus meum“ s největší námahou ze sebe vyrazil.
Sotva však že tak učinil, hle! Proměnila se podoba hostie v podobu přerozkošného Ježíška a blahoslavený Jan držel jej jako Novorozence ve svých kněžských rukou. Ježíšek dal mu tak jasně a zřetelně poznati svou nejhlubší pokoru, jež ho nutkala, aby před časy člověkem se stal a při každé Mši svaté toto vtělení denně obnovoval, že toto seznání všecky síly kněze strávilo a jej v sladkém omdlení k zemi sklonilo. Přestavený a ostatní bratři při oltáři zadrželi jej na rukou svých, aby na zem neupadl; a z přichvátavších paní snažily se některé vůni balsamu ho zase k sobě přivésti; což se jim i podařilo. Ačkoliv byl potom tolik znavený, že sám ani údy svými pohybovati, ani rukou svých pozdvihnouti nemohl, aby znamení svatého kříže udělal, přece za pomoci představeného pokročil ve Mši svaté tak daleko, že mohl nejsvětější Tělo a Krev Páně požíti. Ale sotva to učinil, tak veškerého vědomí pozbyl, že ho jako mrtvého museli odnésti od oltáře do sakristie. Tam poležel beze všeho života několik hodin, že nebylo lze jím pohnouti. Světští páni i paní bědovali nad ním a oplakávali ho již jako mrtvého, až konečně se přece zase vzpamatoval.
I prosili ho pak pro lásku Boží, aby jim pověděl, co se mu při oltáři přihodilo, a co ve svém vytržení mysli byl viděl. Když ho tedy tolik snažně a opětovně prosili, řekl: „Když jsem před pozdvihováním uvažoval o lásce Ježíše Krista, jež ho pohnula, aby před časy člověkem se stal a toto své vtělení denně ve všech Mších svatých obnovoval, změklo srdce mé jako teplý vosk a mé tělo zdálo se mi býti bez kostí, takže jsem nebyl s to, ani na nohou státi, ani svatých slov proměny vysloviti. Když jsem je však přece s největším namaháním vyslovil, hle! Tu spatřil jsem na místě svaté Hostie přemilého Ježíška v rukou svých. Jedinký pohled jeho na mne pronikl mé srdce a odňal mi veškeré síly těla tak, že jsem klesl do sladké mdloby a ve žhoucí lásce tohoto božského Dítka zcela jsem u vytržení mysli upadl.“ Potom vypravoval kněz ten oněm zbožným duším ještě mnoho o tom, co u vytržení mysli pocítil; a vykládal jim, jak neskonalou lásku nám ubohým hříšníkům Kristus Pán prokazuje, an pro naše spasení denně své milostiplné vtělení při Mši svaté obnovuje a nám ovoce vtělení svého přebohatě dopřává i přivlastňuje.
Pamatuj tedy, jak mnoho nám toto obnovené vtělení Páně prospívá, když Spasitel zásluhy z prvého svého vtělení při Mši svaté přivlastňuje i rozdílí všem těm, kdo jí nábožně obcují, a to každému dle jeho schopnosti. Svým hlubokým ponížením usmiřuje spravedlivý hněv Boží a zadržuje od nás tresty dávno zasloužené. Pro tato a mnoha jiná dobrodiní, jež nám Pán Ježíš při Mši svaté prokazuje, nemůžeme mu nikdy s dostatek děkovati. Nemůžeme mu však vydatněji děkovati, leč budeme-li denně, anebo kolikrát nám to možno jest, Mši svaté nábožně obcovati a ji nejsvětější Trojici Boží na poděkování za veškera obdržená dobrodiní upřímně obětovati.
Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)
Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvátému pobízeti.“
Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vší pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přitomni jsou!