Štítek: suché dny

Mešní liturgie adventní kvatembrové středy

Středa adventního čtverodobí jest adventní slavností Vtělení Páně. Zároveň je adventním svátkem Zvěstování Panny Marie. Oslavujeme veliký okamžik, kdy se Slovo stalo člověkem… Právě při bohoslužbě adventní kvatembrové středy si živě uvědomujeme, že mše svatá jest tajuplnou obnovou vtělení.

Náměstí a basilika Santa Maria Maggiore (Pannini - 1744)

Adventní svátek Zvěstování Panny Marie

Středa adventního čtverodobí jest adventní slavností Vtělení Páně. Zároveň je adventním svátkem Zvěstování Panny Marie. Oslavujeme veliký okamžik, kdy se Slovo stalo člověkem… Právě při bohoslužbě adventní kvatembrové středy si živě uvědomujeme, že mše svatá jest tajuplnou obnovou vtělení. Bohoslužebné teksty, věnčící přesvatý obětní úkon na oltáři, zvlášť výmluvně a vroucně tuto myšlenku budí. O dnešním pozdvihování bezděčně chví se nám na rtech posvátný výkřik evangelisty: Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi …

Slavností podoba liturgie ve středověku

Není divu, že dnešní bohoslužba byla odedávna ve veliké úctě a oblibě. Ve středověku byla velmi slavnostně celebrována a slula zlatou mší. Evangelní perikopu „Missus est“ („Poslán jest anděl Gabriel …“) zpíval celebrant v bílém plášti s kápí ze slavného liturgického ceremonielu. Asistenti drželi při tom kříž mezi hořícími svícemi a vyzváněno velikým zvonem. V klášterech měli opati povinnost kázati na slova perikopy. Při této příležitosti pronesl sv. Bernard své slavné homilie „Super Missus est“, jež z části včleněny později do brevíře.

Bohoslužba katechumenů opakující celý advent

Bohoslužebné shromáždění je v římské mariánské velesvatyni „u jesliček“ (Maria Maggiore). Je to římský Betlem. Introit tlumočí adventní prosbu starozákonní: „Rosu dejte, nebes …“ Panna Maria, symbol Církve, jest požehnanou zemí, nedotčenou kletbou hříchu, na niž dští rosa nebeská. Tato země svatá se otevírá a vydává Spasitele (rámový verš introitu). Jest svatební komnatou, z níž vychází Slunce spásy (žalm introitu). V první kolektě prosíme, aby blíží se „slavnost spásy přinesla nám pomoc pro nynější život a uštědřila dary blaženosti věčné“. V druhé kolektě voláme: „Pospěš, prosíme, Pane, a uděl nám pomoc nebeské síly,a bychom pookřáli útěchou tvého příchodu…“ Prastarý mešní formulář má dvě čtení z proroka Isaiáše. První je vyňato z 2. hlavy Isaiáše (2-5). Druhé čtení je epištola z mešní liturgie rorátní. Sion, symbol Panny Marie a Církve, jest kolébkou spásy, z níž Slovo Boží osobně vychází, aby zbudovalo své království pokoje (první čtení). Panna vyvolená počne z Ducha svatého a porodí Emanuele (druhé čtení). Evangelium hlásá zvěst o vyplnění prorocké předpovědi z druhého čtení. První graduale nás přenáší v duchu před brány nebeské ve chvíli, kdy vyjíti má Očekávaný: „Zvedněte se, věkovité brány…“ Druhé graduale zvěstuje: „Blízko jest Pán všem, kteří jej vzývají, všem, kteří jej vzývají v pravdě…“ Končí chvalořečí jména Božího.

Proměňování jako druhé Vtělení

Přípravnou části mše svaté prošli jsme zkráceně celým adventem až k prahům vánočního mysteria. V počínající oběti vidíme příchod Vykupitelův. Zpěv k obětování nás utěšuje: „Buďte silni a už se nebojte… On sám přijde a vysvobodí nás.“ V oběti oltářní, opětované Inkarnaci, a v obětní hostině máme tajuplnou účast na oslavovaném vykupitelském početí v lůně Požehnané mezi ženami. Znovu zaznívá adventní zvěst starozákonní o spasném panenském početí Emanuele. Liturgie končí prosbou o vnitřní adventní obnovu.

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Mezititulky doplnila redakce KL.

Sobota suchých dnů v adventu a její mešní liturgie

Kvatembrová sobota patří k největším liturgickým slavnostem adventu. Článek připomíná a vysvětluje její význam, podtržený udílením kněžských svěcení. Z toho důvodu je tento den také obzvláště příhodný k modlitbě za hojná duchovní povolání, kterých je v dnešní době tolik třeba.

O kvatembrové sobotě v adventu se od nepaměti udílejí svěcení.

Korunou kvatembrové pobožnosti je mešní liturgie sobotní. Tvořila odedávna hlavní slavnost kvatembrovou. Původně slavena v noci ze soboty na neděli s velkou liturgickou okázalostí. Končila na úsvitě neděle. Všichni věřící byli zavázáni k účasti. Slavnou noční liturgií, při níž udělována byla svěcení, vyvrcholovala příprava na Vánoce. V Římě celebrována byla ve velechrámě sv. Petra nad hrobem knížete apoštolů, jemuž odevzdal Kristus plnost posvátné moci v Církvi. Slavnostní noční bohoslužba, v níž kulminovala vroucnost adventních modliteb ve spojení s bohatými, velebnými obřady ordinačními, řadila se po bok velkolepé vigilní liturgii veliké noci po Bílé sobotě se společným slavným křtem katechumenů. Byly to dvě památné noci posvátného dvojího porodu Církve.

Význam kvatembrové liturgie neumenšen, když po zrušení nočních bohoslužeb přeložena byla na sobotní ráno. Je nejhoroucnější strofou adventního hymnu touhy po světle Spasitelově, jež jedině rozptýliti může tmy, halící vykoupený svět…

Jako původní noční bohoslužba jest ovládána ideou tužby po východu vánočního Slunce v noci hříchů… „Přijď a ukaž nám svou tvář, Pane, jenž trůníš na Cherubech a budeme spaseni…“ (introit). Ten, jenž v světlém oblaku trůnil nad Cheruby archy úmluvy a v noci osvěcoval cestu kmenům izraelským, zjeviti se má v Kristu nad archou novozákonní – Cíkrví. První mešní modlitba překládá obraznou mluvu introitu do prosy pokorné prosby: Bože, jenž vidíš, jak jsme pro svou zkaženost trápeni, uděl milostivě, abychom tvým navštívením potěšeni byli…

První čtyři čtení vyňata jsou z proroctví Isaiášových. Očekávaný Mesiáš je světlem, jež prozáří tmy pohanství (první čtení) a zpustošený svět promění v spasný ráj království Božího (druhé čtení). V něm vkročí Bůh mezi nás jako Vládce a Pastýř nového Izraele (třetí čtení). Vyvede lidstvo z duchovního zajetí (čtvrté čtení), vysvobodí nás jako mládence v peci ohnivé (páté čtení z Daniela). Tímto posledním čtením končila noc a započínal úsvit jitra. Stará Církev viděla v hrdinných mládencích typický symbol mučednictví a zmrtvýchvstání. Biblický úryvek o třech mládencích tvoří v každé kvatembrové sobotní liturgii pátou lekci. Chvalozpěv tří mládenců považovati dlužno za starokatolické chvály (Laudes) původní vigilie.

Epištola z 2. listu k Soluňským (2, 1-8) zvěstuje, že Epifanie Vykupitele zničí knížete temností, Antikrista. (Zbytek starokřesťanského parusijního očekávání příchodu Páně.) Mezi jednolitvými čteními rozvinují rozjímavé zpěvní teksty a modlitby stupňovanou touhu po požehnání příchodu Páně. Modlitby i stupňové zpěvy jsou velmi krásné a tlumočí jednak potřebu mesiášské spásy, jednak velebí štěstí božského navštívení. „Uděl prosíme…, abychom, kteří pod jhem hříchu ve starém otroctví úpíme, očekávaným znovuzrozením jednorozeného Syna tvého osvobozeni byli.“ (Druhá modlitba.) „Potěš nás… nehodné služebníky své, jež rmoutí vina vlastních skutků, příchodem jednorozeného Syna svého.“ (Třetí modlitba.) „Uděl, prosíme…, aby nastávající slavnost Syna tvého i léky nám pro nynější život přinesla i dary propůjčila věčné.“ (Čtvrtá modlitba.) „Prosby lidu svého, prosíme, Pane, milostivě vyslyš, abychom spravedlivě za hříchy své trpíce, navštívením dobrotivosti tvé potěšeni byli.“ (Pátá modlitba.) „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, služebníky tvé, nespaloval oheň vášní…“ (Šestá modlitba)

V evangeliu slyšíme radostnou zvěst: Předchůdce přišel, očekávaný Mesiáš je blízko. Tím noční vigilie skončena a rovněž liturgické drama adventu. Dosavadní úsek liturgie byl rekapitulací celé doby adventní. V obětní části liturgie slavíme už anticipaci Vánoc a Epifanie. Jásavě zvučí zpěv k obětování z proroctví Baruchova: „Jásej mocně, dcero Sionská, hlasitě prozpěvuj, dcero Jerusalemská. Hle, král tvůj přichází k tobě, svatý a Spasitel… „Zpěv k sv. přijímání je už antifonou vánoční. Slunce světa vychází, započíná svoji požehnanou vykupitelskou dráhu: „Plesá jako rek, jenž má rychle vykonati cestu. S nejvyššího vrcholku nebes jest východ jeho do protějších výšin jejich…“ (Ž. 18, 6-7.) Modlitba po sv. přijímání hlásá, že „vánoční mysteria“ zajišťují naše nadpřirozené obrození.

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis – redakce KL.

Suché dny (kvatembr)

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu. Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Suché dny či kvatembr (quatuor tempora) vracejí se čtyřikrát do roka (v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení sv. Kříže) vždy ve středu, pátek a sobotu (pokud nepřipadne na tyto dny významnější svátek, který má přednost – například jako letos 19. 3. 2011 svátek sv. Josefa).

Jsou zasvěceny postu a modlitbě, které nám připomínají naši hříšnost a potřebu očištění.

Nejstarší zmínky o kvatembrových dnech pochází ze 4. století, ale zřejmě byly zachovávány i dříve. Jednalo se vyloženě o dny kající, spojené s postem, modlitbami a almužnou. Každý z těchto dnů má svůj vlastní mešní formulář, liturgická barva je fialová.

V těchto dnech také bývala udílena nižší svěcení. Proto se modleme a posťme s Církví, aby Pán ráčil poslati hojné pracovníky na vinici svou, aby nám daroval hodné kazatele Evangelia, ctnostné udělovatele Svátostí, svaté sluhy oltáře a pravé pastýře.

Následující odstavce jsou návodem ku prožití nejen suchých dnů, ale celé doby postní:

Postem stáváme se mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovství je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získati pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme. Nekonečná svatost Boha, která byla hříchy našimi pohaněna, žádá odčinění všech vin. Všichni z nás musíme zpalatiti do posledního haléře! Bůh jest však při své nekonečné Spravedlnosti také nekonečně milosrdný. Proto čeká na naše obrácení, dopřává nám života, abychom se mohli ze svých hříchů káti a dobrými skutky smýti svoje viny: Hle, nyní jest čas příhodný; hle, nyní jest den spasení!

Půst jest jedním z těch dobrých skutků, jehož cena jest nesmírná. Člověk jest složen z duše a těla a obojí musí sloužiti Bohu. Byla by to špatná kajícnost, která by záležela jen v lítosti a zkroušenosti srdce, ale na tělo se nevztahovala; všecky naše duševní vztahy obrážejí se na našem těle. Tělo bylo hlavní příčinou naší vzpoury proti Bohu, nesmíme je tedy vyjmouti z pokání!

Druhým dobrým skutkem, k němuž nás Církev v tuto dobu vybízí, jest modlitba. Tak jako slovem „půst“ Církev rozumí nejen odejmutí potravy, ale i přemáhání zlých náklonností, útěk před hříchem a snahu o ctnost, tak slovem „modlitba“ rozumí každou příležitost, při níž se duše obrací k Bohu. Jest to hlavně návštěva chrámu, obcování Mši svaté, vyslechnutí kázání, křížová cesta a rozjímání o utrpení Kristově. Nejkrásnější modlitbou jest zbožné přijímání Svátostí.

Jiným dobrým skutkem jest almužna. To, co jsme postem a jiným odříkáním ušetřili na sobě, to rozdáváme těm, kterým bylo neustálé odříkání dáno již do kolébky – chudým. Almužnou smyjeme mnoho svých vin a cvičíme se v lásce k bližnímu, v němž milujeme Krista samého. Slovem „almužna“ myslí Církev svatá opět všecko milosrdenství, jež prokazujeme druhým, může tedy i nejchudší rozdávati almužnu.

Podle P. Mariana Schallera OSB.