Následující úryvek je překladem pasáže z díla The Great Sacrilege, jehož autorem je americký katolický kněz James Wathen (1932–2006). Více o autorovi i díle samotném naleznete u dříve publikovaného úryvku.Mezititulky a obrázky s popisy doplněny redakcí KL.
Kněžská přísaha
Právě tak uznávám a vyznávám bez jakékoli pochybnosti všechno ostatní, co bylo stanoveno, vymezeno a prohlášeno posvátnými kánony a ekumenickými koncily, zvláště pak svatým koncilem tridentským a svatým koncilem [prvním] vatikánským, především co se týče prvenství a neomylného učitelského úřadu biskupa římského; a všechno, co se tomu staví na odpor, jakož i všechna bludná učení, od Církve svaté odsouzená, zavržená a vyobcováním zatížená, rovněž odsuzuji, zavrhuji a vyobcováním zatěžuji.
Já, N. N., připovídám, slibuji a přísahám, že tuto pravou katolickou víru, bez níž nikdo nemůže být spasen a kterou nyní dobrovolně vyznávám a vpravdě přijímám, s pomocí Boží budu zachovávat a vyznávat s naprostou vytrvalostí až do posledního dechu svého života v úplnosti a neporušenosti a že podle své možnosti se budu starat o to, aby byla přijata, vyučována a hlásána také od těch, kdo mi budou svěřeni podle mého postavení: tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží.
Tridentské vyznání víry
Tento úryvek pochází z přísahy známé jako „Vyznání víry“[1], kterou musí dle Kodexu kanonického práva složit všichni kněží, a to jak před svěcením, tak po něm. Kdo by mohl popřít velkou prozíravost, s níž se tato přísaha zvláště zmiňuje o dekretech tridentského koncilu (který definoval nauku o Mši) a prvním vatikánském koncilu (který definoval nauku o papežské neomylnosti)?
„Vyznání“ se týká doktrinálního přesvědčení. Vyznává se bez ohledu na veškeré pozemské autority, přímo Bohu, před svatostánkem Krále králů. Nic nemůže jeho ustanovení učinit nepravdivými, a tudíž ani žádný kněz – ať papež či prostý kaplan – od něj nemůže být dispensován. Zdá se však, že většina kněží byla tak ovlivněna „duchem obnovy“ (rozuměj Revoluce), že se necítí být tímto závazkem vázána. Proto se jistým způsobem neliší od svých spolubratří, kteří opustili kněžskou službu nadobro, a to v tom smyslu, že dělají, co je jim dovoleno, namísto toho, co slíbili.
Tato Přísaha je bezpodmínečná. Církev tak velí. Nikdo ji nemusí skládat, jedině ten, kdo chce vstoupit do kněžského stavu nebo již vstoupil a chce být povýšen do vyššího úřadu a důstojenství. Kodex kanonického práva vyžaduje, aby se skládala před přijetím podjáhenství. Po kněžském svěcení se musí opakovat, než jsou uděleny fakulty ke kázání, vyučování a zpovídání. Opětovně se pak vyžaduje při svěření pastorace či profesury na katolické univerzitě či v semináři, kde dotyčný zamýšlí vyučovat filosofii či teologii. Musí být rovněž obnovena nově ustanoveným biskupem, kardinálem a tím, kdo má usednout na papežský Stolec.
Protože ti, kdo mají v Církvi vyšší postavení, museli tuto Přísahu složit vícekrát, je pro ně závažnější ji porušit než pro ty, kdo jsou „na nejnižších příčkách“. Chtělo by se říci, že ti první jsou vázáni ještě přísněji, kdyby něco takového bylo možné.
Jedno je jisté: Přísaha je absolutní; je formulována striktně – jasně a nekompromisně. Nelze ospravedlňovat klerika, který neví, co se v ní říká nebo co to znamená. Není v ní nic, co by naznačovalo, že její formulace jsou změnitelné či od nich lze dispensovat. Nepředpokládá žádný důvod, byť by to byl přímý rozkaz nejvyššího Pontifika, pro budoucí zpětvzetí.
Není třeba velké představivosti, abychom ocenili, kolik síly Církev z takového závazku všech svých kněží čerpala, dokud každý z nich dodržoval tuto Přísahu doslovně a neohroženě. Není divu, že Revolucionáři, kteří teď zamořují Církev, museli zahájit proces zmrzačení a nakonec i odvržení Přísahy. Snad si vzpomenete, že před několika lety začali zkrácením jejího druha – přísahy proti modernismu[2]. Buďte ujištěni, že to je pouze první rána! A není divu, že zatímco nám do uší hřmí pokřik o poslušnosti papeži, je zmínka o této přísaze považována za nejnezdvořilejší odbočku od tématu.
Kontrast doby minulé a přítomné
Každý kněz skládá Přísahu individuálně. Jaké je to velké a jasné prohlášení. Jak rádi a hrdě jsme je pronášeli! Toho dne jsme byli připraveni na meč nebo lvy! Pusťte je na nás! Věřící jsou povinni si položit otázku, zdali by jejich kněží opakovali (nebo snad byli schopni opakovat) tento obřad nyní, s ohledem na nedávné události, a použili při tom týchž slov, která užili za dobrodružných dní svého podjáhenství. Opakovali by, nebo mají teď už nějaké výhrady? Připojili by, alespoň vnitřně, nějaké podmínky?
Většina kněží by upřímně (s prostou, dětskou upřímností – nikoliv s „dospěláckou“) musela přiznat, že se z dodržování doslovného znění své kněžské Přísahy vykroutili. To je jen slušně vyjádřená skutečnost, že se zpronevěřili sami sobě skrze přijetí „nové mše“, jejíž existence je jasným a nevyvratitelným porušením kánonů tridentského koncilu. Přijmout „víru“ představovanou „Novus Ordo“ znamená opustit tu tridentskou a odpadnout od ní. A pokaždé, když se řídí „novým řádem“, obnovují svou prvotní věrolomnost (což je toliko mírnější výraz pro lež).
Nevěrnost kněží
Takoví kněží tedy žijí ve stavu velmi podobném tomu, v němž jsou ti, kdo žijí v hříšném manželství, jen ještě horším: Cizoložníci žijí v hříchu a násobí své provinění každým manželským úkonem. Kněží však přidávají k své zpronevěře ještě prvek svatokrádeže, kdykoliv parodují Mši.
Dobře o nich řekl prorok Ezechiel:
„Kněží její pohrdají mým zákonem, poskvrňují svatyni mou, mezi svatým a všedním nečiní rozdílu, poskvrněného od čistého nerozlišují, od mých sobot odvracují oči, i jsem znesvěcován mezi nimi.“ Ez 22, 26
Proto je dnes toto dilema pro kněze závažnější, než si chtějí přiznat: Buď musejí uznat, že už nevěří v ustanovení tridentského koncilu a podepisují se pod „nové náboženství“ s jeho uctíváním člověka, anebo falešně provádějí obřady „nového náboženství“, zatímco trvají na „staré víře“. V současné ošemetné situaci se budou muset rozhodnout, co je horší hřích, stejně tak jako za který z nich chtějí být odsouzeni – měl bych spíše říci „hříchy“, neboť, jak vidíte, jejich počínání má mnoho rozměrů.
Chlácholení svědomí
V současnosti se zdá, že většina z nich se bude nadále utvrzovat v tom, že „nová mše“ je stará Mše, že „nové náboženství“ je pravé Náboženství, že není podstatného rozdílu mezi tím, co bylo, a co jest. Zatím si budou držet klapky na očích, aby měli od celé situace „pokoj“, a budou pečlivě počítat měsíce, které zbývají do důchodu, v němž budou slavit tridentskou Mši soukromě, jen aby už byli za vodou. Budou se také živě zajímat o otázku, zda papež Pavel VI. odstoupí – v tomto směru je jistá naděje.[3]
V mezičase si budou namlouvat, že jednají rozumně, prokazují lidem nejvyšší službu, udržují pokoj a věci v chodu, když odříkávají své modlitby a snaží se, aby „nová liturgie“ vypadala co možná nejdůstojněji! Úzkostlivě se budou vyhýbat porovnání svých teologických textů s předkoncilními papežskými dokumenty. Koncil je všechny učinil zastaralými, to je přece jasné. S těmi několika odvážnými, samostatně uvažujícími (což vyžaduje odvahu) lidmi, kteří je budou obtěžovat zdvořilými, leč přímočarými dotazy, budou nakládat jako se zlovolnými podivíny. Znáte to: „Ale, otče, jak můžete ospravedlňovat…?“ nebo „Ale tak se to píše přímo v této knize…!“ atd. Ve vleku popírání veškeré tradiční víry a autority se budou nevyhnutelně schovávat za sukně revoluční „matky církve“, která jim může prominout cokoliv.
Nechtějí to vidět nebo na to být upozorňováni, ale je to skutečností: tito padres „v půli cesty“, tito obojací přisluhovači „nových pořádků“ se stali novou generací Eliotových „prázdných lidí“ a „lidí slaměných“.[4] Jsou to konformní přitakávači, jaké Revoluce vytváří a využívá. A oni se lopotí, usilovně zaměstnávajíce svou mysl jinými věcmi a umlčujíce své svědomí. Kdo je pozoruje, nemůže si nevzpomenout na Orwellovy tažné koně z Farmy zvířat. Jak napsal otec Fahey: „Znesvěcování Eucharistie bylo mnohokrát součástí přípravy odpadlých katolíků na to, aby se stali vhodnými nástroji revoluce.“[5]
Předstírají tak velkou nezávislost a dobrovolnost a tak silné přesvědčení, jako by se v celém širém světě nedálo nic nemístného. V „bezpečných“ otázkách jsou pravými titány pravověří a zásadovosti.
„Mám pocit, že máš krásný farní kostel, ale na pravé straně uprostřed stojí protestantský stůl. Když sloužíš svoji mši, obracíš se zády k Vykupiteli ve svatostánku! Proto tě prosím: Vrať se, vrať se k pravé mši!“ Vidko Podržaj – slovinský diecézní kněz, který přestal sloužit „novou mši“, v dopise svému splubratru.
Slabost charakteru
Jsou tak svědomití, chvályhodní a poslušní ne proto, že jsou služebníky Kristovými, nýbrž proto, že jsou si nejistí, jsou nervózní a nešťastní. Bývali vůdci, muži kázně, představovali sílu, s níž bylo radno počítat (bezvěrec Nietzsche varoval své přívržence, aby si od nich drželi odstup). Nyní jsou toliko zašlá sláva, relikty a vyvrhelové. Neplní svůj účel, své určení; mají trn v patě, kamínek v botě a pásku přes oči. Všechny jejich odpovědi jsou vyhýbavé; raději mění téma hovoru. „Jestliže sůl se zkazí, čím se osolí? K ničemu nehodí se již, leč aby byla vyhozena ven a pošlapána od lidí.“ (Mt 5, 13)
Kdyby byli upřímní, přinejmenším by se vážně zabývali tezemi předkládanými na těchto stránkách; oni sami je měli předložit mnohem dříve. Není pro to omluvy. Buď takoví muži neměli být nikdy vysvěceni, nebo využívají svého kněžství k osobnímu prospěchu. Nicméně důvod, proč se tito kněží věcí nezabývali, spočívá v tom, že jejich biskupové a ti z jejich spolubratří, kteří mají větší povědomí o teologických záležitostech, se zachovali zbaběle a neodvážili se klást si otázky.
Četba periodik pro kněze v několika minulých letech je toho skvělým příkladem. „Nová mše“ se obvykle rozebírá v rubrice otázky a odpovědi. Není třeba popisovat malichernosti, se kterými se tam čtenář setká.
Konformismus
Závěry, k nimž jsem zde dospěl, se zajisté zdají extrémní. Důvodem však není jejich nepřesnost, nýbrž to, že si většina kněží odvykla mínit vážně to, co říkají. Je přehnané očekávat, že poskytnou rozumné odpovědi na otázku, proč už se necítí být vázáni svými kněžskými přísahami? Nemají lidé nárok na nějaké vysvětlení? Odkdy nemá každý katolík – kněz i laik – mít dobrý důvod ke všemu, co dělá? Ano, zde je ten závažný, do očí bijící rozpor v celém argumentu a úsilí „obnovy“: pro nic z toho neexistuje přiměřený důvod! Nikdo z jejích přívrženců se nezdá být schopen vypořádat se s těmito otázkami v souladu s pravidly poctivé argumentace. Jejich ustrašené vzývání papeže je dobře promyšleno tak, aby z našeho náboženství udělalo to, co o něm vždy tvrdili naši nejhorší nepřátelé, i když sami věděli lépe, jak se věci mají.[6] Jejich snahy ospravedlnit nesnesitelnou „novou mši“ lze shrnout do jednoho argumentu: „Papež řekl, abychom to dělali!“ A to má být víra, bez níž není spásy! Považte!
Pravá kontrarevoluce
Všichni kněží – nevyjímaje kardinály – se musí neprodleně navrátit k pravé Mši. To očividně zahrnuje dva kroky. Neučiní-li ten druhý, musejí přesto udělat ten první:
1. Musejí přestat „sloužit“ onu „novou mši“. Musejí se úplně distancovat od ní a od kostelů, kde se „slaví“, nebo vyhostit „novou mši“ z kostelů, které mají v péči. Musejí upustit od čehokoliv, co je v tomto směru kompromituje. „Sloužení nové mše“ je úkonem svatokrádeže a znesvěcení.
2. Musejí začít sloužit pravou Mši bez jakéhokoliv ohledu na pozemské následky, kdykoliv a kdekoliv je to možné, leč jedině v souladu s Kodexem kanonického práva. Jak to zvládnou, je jejich věc; jsou dospělí, silní, stateční a posvěcení muži. Budou překvapeni, jak se Bůh postará. I kdyby měli vytrpět veliká protivenství, poslouží to jako částečné dostiučinění za jejich dřívější zradu a nevěru, jakož i první splátku velkého odčinění, které musí celá Církev časem za svou velkou svatokrádež vykonat. Je třeba jim připomínat, že svatý papež Pius V. v Quo primum předvídal postihy, kterými se jednoho dne bude vyhrožovat těm, kdo se drží jeho příkazů. Ať jsou utrpení, která je bude jejich obrácení stát, sebevětší, žádné z nich se nevyrovná těm, jež pro ně Revoluce chystá na dobu, kdy je už nebude potřebovat! Musí pokračovat v přinášení oběti pravé Mše pro tolik věřících, kolik se jen může zúčastnit, tak často, jak je možné a kanonicky přípustné. V tomto apoštolátu samotném najdou práce až dost.
„Když člověk najde to pravé, autentické, to nejlepší, to, co vyjadřuje katolickou víru mnohem lépe a bez nebezpečných dvojznačností, proč by měl dál pokračovat v celebraci toho, co je mnohem méně dobré? Ve skutečnosti při takovém biritualismu jeden ritus umírá a druhý zůstává. Kněze to postupně zmáhá, začne pociťovat smutek a vyprahlost z takové schisofrenie.“ Don Alberto Secci (farář v severní Itálii, který v r. 2007 spolu s dalšími dvěma knězi zcela odmítl „novou mši“) v rozhovoru s Marcem Bongim.
Je třeba dodat, že kněz nemusí souhlasit se všemi námitkami týkajícími se „nové mše“, aby byl vázán povinností k tradiční Mši. Je tak zavázán ze své přísahy, nezávisle na všech dalších úvahách.
Nechť si kněží vezmou příklad z oněch šesti tisíc španělských kněží, kteří osobně přísahali, že nikdy nepřijmou „novou mši“. Nabízí se mnoho otázek v souvislosti s tímto hrdinským úkonem, z nichž ani jediná, mimochodem, nebyla vznesena katolickým tiskem. Jediná moje otázka zní: „Kde jsou ostatní kněží?“[7]
[1] Pozn. red.: Toto vyznání víry se nazývá „Tridentské“ (Professio fidei Tridentinæ) nebo též vyznání Pia IV., jehož bulou bylo r. 1564 zavedeno. Jeho celý text v českém překladu je k dispozici např. zde. Roku 1877 byl původní text rozšířen o zmínku o dekretech vatikánského koncilu.
[2] Pozn. red.: Tzv. Protimodernistickou přísahu, zavrhující hlavní bludy moderní doby, bylo od r. 1910 přikázáno skládat všem katolickým kněžím bez rozdílu, všem kandidátům kněžství, biskupům a všem členům vatikánských kongregací bez výjimky. Přísahu byli taktéž povinni skládat kazatelé, duchovní vůdci či profesoři filosoficko-teologických seminářů. Přísaha se skládala do roku 1967, kdy byla za pontifikátu Pavla VI. tato povinnost zrušena a společně s Tridentským vyznáním víry nahrazena jinými formulemi.
[3] Pozn. red.: V době těsně po 2. vatikánském koncilu někteří konzervativně smýšlející katolíci vkládali naděje v příští konkláve, od kterého si slibovali zvolení konzervativního papeže, který by ukončil liberální experiment a navrátil se ke staré disciplíně. Těmto nadějím učinil konec sám Pavel VI., když v r. 1970 svým motu proprio Ingravescentem aetatem zcela bezprecedentně vyloučil z papežské volby všechny kardinály starší 80 let. Jedním podpisem pera se tak zbavil většiny konzervativní opozice a volbu budoucího papeže svěřil do ruky progresivním kardinálům, které jmenoval z velké části on sám nebo jeho bezprostřední předchůdce.
[4] Pozn. překl.: Podle díla Thomase Stearnse Eliota The Hollow Men z roku 1925.
[5] The Kingship of Christ and Organised Naturalism. Rev. Denis Fahey, C. S. Sp. Pozn. red.: Nakladatelství Christianitas vydalo v r. 2022 český překlad podobného díla od téhož autora.
[6] Autor naráží na dávnou námitku nekatolíků, že katolíci uctívají papeže jako nějaké božstvo a papež pro ně znamená více, než Pán Ježíš Kristus.
[7] Pozn. red.: V originále „Where are the Americans?“
James Wathen (1932–2006) byl americký katolický kněz, historik a autor několika knih. Narodil se v Reedu v Kentucky jako páté z celkem deseti dětí svých rodičů. Jeho předci patřili ke katolickým rodinám, které r. 1634 založily kolonii v Marylandu. Jejich potomci se v 18. století přesunuli do Kentucky, kde dali vznik obcím přezdívaným „malá svatá země“. Vynikali rodinami s mnoha dětmi, z kterých Církvi vzešlo nemálo kněží a řeholníků, což značně přispělo k rozšíření Církve na středozápadě USA. Z tohoto rodu pocházela i významná katolická postava, arcibiskup Baltimoru (1864–1872) M. J. Spalding, který se mimo jiné zasloužil o založení Severoamerické koleje v Římě a patřil k pevným obhájcům papežské neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu. Další slavný biskup z téhož rodu, první v Peorii (1877–1908), J. L. Spalding, během pouhých sedmi let postavil 84 kostelů, 49 škol, 5 nemocnic a sirotčinec. Kromě toho byl velkým podporovatelem vyššího vzdělání, spisovatelem a prozaikem.
K úsilí o rozšíření katolické víry ve své vlasti měl tedy James Wathen nejlepší rodové předpoklady. Navštěvoval základní školu kentuckých řeholních sester. Povolání ke kněžství pocítil již v mladém věku, a tak vstoupil do malého semináře v Marylandu, kde byl v letech 1946–1952 vzděláván otci sulpiciány. Poté nastoupil do nejstaršího a nejváženějšího katolického semináře v USA na St. Mary’s University v Baltimoru. Zde pod vedením sulpiciánů dokončil r. 1954 svá filosofická studia. V letech 1954–1958 pokračoval pod vedením benediktinů ve studiu a přípravě na kněžství v semináři ve své rodné diecézi v Kentucky. Na kněze byl vysvěcen 3. května 1958.
Jakožto diecézní kněz působil v letech 1958–1965 jako kaplan a středoškolský učitel. Od r. 1965 do r. 1970 působil jako farář na různých místech v Kentucky.
Jelikož ve svědomí odmítal sloužit novou mši Pavla VI., byl roku 1970 na svou vlastní žádost z diecéze uvolněn, aby mohl působit jako spirituál nově vznikající komunity věnující se nepřetržité adoraci Nejsvětější svátosti. Když byl však tento podnik texaskou diecézí zrušen, stal se otec Wathen kaplanem Suverénního řádu sv. Jana, k němuž se připojil již v r. 1969 ještě předtím, než odešel z diecézní služby. Od té doby až do své smrti působil mezi katolickými věřícími ve Spojených státech. Vysluhoval svátosti v tradičním římském ritu, přednášel, kázal a psal. Zemřel 7. listopadu 2006 na leukémii, s níž bojoval již od svých 10 let.
Otec Wathen mimo jiné vystupoval proti v USA poměrně rozšířenému sedisvakantismu. Proslul také jako obhájce striktního výkladu katolického dogmatu Extra Ecclesiam Nulla Salus (Mimo Církev není spásy). Své pohledy na tato témata, jakož i na změny po Druhém vatikánském koncilu shrnul na téměř 700 stranách ve svém posledním a nejrozsáhlejším díle „Who shall ascend?“, které bylo poprvé vydáno r. 1994.
V roce 1971 napsal knihu s názvem „The Great Sacrilege“ (Velká svatokrádež), z které přinášíme následující úryvek. V díle se zabývá morální přípustností nové mše Pavla VI. (tzv. Novus Ordo Missae) vydané r. 1969. Na základě teologických, právních a historických argumentů dochází k závěru, že zavedením nové mše se papež Pavel VI. vzepřel zákonům Božím i církevním a žádný kněz ani věřící ho v tomto počinu nesmí následovat tím, že by novou mši sloužil nebo se jí účastnil. Sám James Wathen patřil k nemnoha mladým kněžím své doby, kteří novou mši od počátku odmítli a nikdy v životě ji nesloužili.
Přesnost popisu důsledků nové mše v práci otce Wathena je obdivuhodná. Při její četbě se zdá téměř neuvěřitelné, že byla napsána již před více než 50 lety a ne právě dnes. Knihy se v USA prodalo více než 40 000 výtisků. Do češtiny přeložena dosud nebyla.Originální, anglický text je celý k dispozici online.
Mezititulky doplnila KL.
V následujícím výňatku se autor odvolává na bulu Quo primum sv. Pia V. z roku 1570, jejíž celý text tvoří jednu z příloh knihy. Čtenáři neznalému problematiky doporučujeme se s tímto krátkým, ale nesmírně významným dokumentem nejdříve seznámit, neboť jeho úloha je v celé debatě ohledně legitimnosti nové mše velmi důležitá. Celý text buly v českém překladu lze nalézt např. zde. Pro potřeby následujícího úryvku ocitujme jen několik vět:
A tak, aby mohli a směli tohoto misálu [řeč je o tradičním Missale Romanum, pozn. KL] svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.
A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná. …
Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.
Sv. Pius V. – Quo primum
Účel a povaha Quo primum
Dekretem Quo primum papež sv. Pius V. svěřil Mši ochraně svých nástupců, ve snaze učinit vše, co jen papež může, aby stanovil její formu jako neporušitelnou a neměnnou. Dále usiloval o posílení tohoto svého zákona tím, že zavázal všechny katolíky pod těžkým hříchem a hrozbou vyobcování, aby odmítli poslušnost komukoliv, ba i papeži, kdo by se snad pokusil podstatně měnit Misál. Ačkoliv žádný papež nemůže zákonem zavázat své nástupce, jsou z hlediska mravních zásad všichni papežové vázáni dodržovat předpisy dekretu papeže sv. Pia V. stejně jako ostatní věřící, ba tím více, že jsou papeži. Jedinou výjimkou z této skutečnosti je, že zatímco nikdo jiný nemůže sebenepatrněji pozměnit obřad Mše, papežovi je dovoleno provést příležitostné a malé změny, jež mohou obřad vylepšit a být prospěšné zbožnosti věřících. Vzpomeňte si, že papežové, jak jsme viděli [v předchozích kapitolách knihy, pozn. KL], nejsou při výkonu své zákonodárné moci neomylní; jsou schopni ustanovit jak hloupé, tak špatné zákony, jejichž vynucování je jak hloupé, tak hříšné. Quo primum nemůže vyloučit možnost, že se někdy v budoucnosti některý papež pokusí zákonem Mši zásadně změnit nebo ji dokonce zakázat. Hlavním cílem dekretu je tedy svěření Mše do rukou toho, u koho je nejméně pravděpodobné, že by ji sám měnil nebo to umožnil jiným.
Quo primum až do nedávna nikdo nezpochybňoval
Ani když tento veliký papež vydal svůj dekret, ani kdykoliv potom, až do nedávné minulosti, nikdo nezpochybňoval jeho platnost. Mnozí, kteří mu dobře nerozumějí, se dnes opovažují přehlížet jeho nekompromisní jazyk a prohlašují, že jako „zákon ryze církevní“ může být zrušen kterýmkoliv nástupcem sv. Pia V. Snad by se pozastavili ve své přenáhlenosti, kdyby byli vyzváni, aby našli výslovné uznání papeže Pavla VI., že považuje tento zákon za odvolatelný či jím samotným odvolaný.
Lze rovněž říci, že nikdo jakéhokoliv postavení nikdy neuvažoval o tom, že by onen svatý papež [sv. Pius V., pozn. KL] byl překročil svou papežskou pravomoc tím, že uzákonil obřad římské Mše nebo že tak učinil tolik nezvratným způsobem. Nikdo nebyl vyděšen či překvapen, když bylo vydáno Quo primum, a Církev toho dne přijala Missale Romanum beze sporů a bez potíží. Teprve vydáním „nové mše“ papeže Pavla VI. začalo mnoho katolíků, obzvláště kněží, zpochybňovat jeho neodvolatelnost. Důvodem byla jednak jejich potřeba nějak smířit Quo primum s „novou mší“, jakož i jejich výčitky svědomí. Protože nebyli s to, udělat to poctivě, začali argumentovat, že formulace papeže sv. Pia V. byly extrémní; jeho slova nemají být brána doslovně. Jinak řečeno, udělal chybu.
Mše musí vycházet z apoštolské tradice
Kdyby si tito lidé jen prostudovali onen dekret [Quo primum, pozn. KL], uvědomili by si, že jejich počínání je neopodstatněné, a že jim beztak neprospěje z toho prostého důvodu, že neodvolatelnost daného dekretu je vlastní povaze jeho předmětu a účelu. Předmětem je Mše svatá, které má dát konečnou a definitivní formu, a účelem je poskytnout Mši maximální ochranu, aby byla zachována doktrinálně čistá a liturgicky neporušitelná. Jeho metodou je svěření Mše a Misálu výhradně do rukou nejvyššího pontifika. Jen on smí provádět veškeré případné změny a úpravy, které si snad budoucí okolnosti či poučení ze zkušeností vyžádají; on jediný a nikdo další.
Quo primum považuje za dané, že ani papež ani kdokoliv jiný nesmí měnit Misál zásadním způsobem či ho zcela odstraňovat, jelikož takové jednání by nutně poškozovalo Mši samou a odporovalo by všem tradicím, jež ji formovaly. Nikdy v dějinách neměl papež ani kdo jiný právo navrhovat či vytvářet Mši, neboť utváření Mše bylo dílem Církve po staletí. Mše se musela vyvinout z tradic samotných apoštolů. [K tomu viz též úryvek od K. Gambera. Pozn. KL.]
Rozprava, která zde následuje, nikterak neusiluje o prokázání výše uvedeného, poněvadž každý argument, který má obhajovat opak, je zjevně neudržitelný. Otázka, jež nyní trápí Církev, spočívá v tom, nakolik papež Pavel VI. změnil Mši: zda podstatně či pouze v podružnostech a nepodstatných detailech.
Těžký hřích volající po Božím trestu
On (Eliáš) však řekl: „Já jsem nezkormoutil Israele, ale ty a dům otce tvého, kteří jste opustili příkazy Hospodinovy a šli jste za Baaly.“
3. Král 18, 18
Jestliže po prostudování apoštolské konstituce Quo primum papeže Pia V. čtenář pomalu dochází k jistým znepokojivým závěrům, nechť si dodá odvahy, aby dokončil (je-li třeba i pomocí modlitby) svůj započatý úkol. Budiž mu známo, že není první, kdo k těmto závěrům, byť zdráhavě, došel.
Sv. Pius, vědom si plně své autority, praví ve svém dekretu, že kdokoliv, kdo se pokusí sloužit Mši způsobem zásadně odlišným od toho stanoveného v Missale Romanum se dopouští velmi těžkého hříchu. Stejně tak ten, kdo se opováží měnit či nahrazovat Missale, aby tím přiměl jiné k sloužení Mše odlišným způsobem, páchá velmi těžký hřích. Takové jednání by bylo těžce hříšné bez ohledu na to, kdo se ho dopouští, neboť by bylo svou povahou v naprostém rozporu s pravou Mší a vůlí Boha, jemuž se Mše obětuje. Jsou to přesně věci, které současný [r. 1971] papež [Pavel VI.] provedl. Začal sloužit mši ponovu. Odvrhl Missale Romanum a nahradil ho novou knihou nazvanou Novus Ordo Missae, která obsahuje formulář zcela nové „mše”. A oznámil katolíkům římského obřadu, že stará Mše už se nebude sloužit. „Od této chvíle,“ prohlašuje „je toto vaše Mše.“ (srov. Exodus 32, 4), přičemž má na mysli onu byrokraticky sestavenou a obecně známou záležitost, kterou dnes, nemajíce lepšího označení, nazýváme „novou mší”. Papež Pavel VI. provedl právě to, o čem papež sv. Pius řekl, že to nikdo nikdy nesmí učinit, nikdo nikdy nemůže učinit dovoleně a nikdo nikdy nemůže učinit tak, aby na sebe a na všechny, kdo se na jeho hříchu podílejí, nevyhnutelně nesvolal strašlivý „hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla“ (Quo primum).
Strach přiznat si pravdu
Buďte si jisti, že znám rozsah toho, z čeho obviňuji. Přeháním snad? Podívejte se znovu a vizte, co stojí v dekretu sv. Pia. Neboť je tam psáno, co je psáno, byť by toho nikdo nedbal! Celý ten obrovský, hříšný zločin máme všichni před očima, ač se zdráháme sebevíc jej vidět či nazvat pravým jménem. Z velké úcty k papežství a z lásky ke každému, koho Kristus povolá za svého Náměstka, odmítli všichni, až na velmi málo výjimek, přiznat pravdu, a to dokonce i sami sobě: Současný nejvyšší pontifex [Pavel VI.] podnikl přímý útok na posvátnou Mši; spáchal závažnou, nevýslovnou svatokrádež! Pečlivě promyšlenou gradací, spikleneckými postupy, ve spolčení s lidmi, kteří ani nejsou věřící, zosnoval (nebo umožnil zosnovat) pozvolný rozklad pravé Mše v každé její části; rozerval na kusy, co je nedílné – což je řezničina – a nahradil to hříčkou; pouhou slupkou a šarádou.
Pavel VI. pózuje se 6 protestantskými pastory, kteří se podíleli na vytváření „nové mše“. Francouzský katolický spisovatel a filosof Jean Guitton, důvěrný přítel Pavla. VI, o utváření „nové mše“ řekl v r. 1993: „Papež Pavel VI. měl ekumenický úmysl odstranit, nebo alespoň upravit, nebo přinejmenším uvolnit to, co bylo ve mši příliš katolické v tradičním smyslu a, opakuji, přiblížit katolickou mši kalvinistické bohoslužbě.“
Jeden z největších zločinů dějin
Tento papežův zločin je jedním z velkých hříchů dějin, který svou nesmírností, pohoršlivostí a věrolomností předčí ten Lutherův a Cranmerův a soupeří s tím Adamovým a Jidášovým! Ode dne, kdy byla zavedena „nová mše“, až do toho dnešního leží Církev jako raněné zvíře a celý svět přihlíží v němém údivu. Rozvrat byl dokonán. Kostely jsou dějištěm nesčetných, nepopsatelných znesvěcení a chování mnohých katolíků, zvláště mnohých kněží a řeholníků, hraničí s holým šílenstvím. Vidouce děsivý, stále se šířící zmatek a nemravnost, nejsou mnohé zbožné duše s to potlačit otázku, která se až do dnešních dob zdála nemožnou: Mohl by toto být onen čas a mohl by Novus Ordo Missae být onou věcí, o níž mluvil prorok Daniel ve své osmé kapitole?
A pozdvihl se [Revoluce] až k vojsku [Mše] nebeskému [Církev], a svrhl (některé) z vojska [Mše], z hvězd [biskupové], a zdeptal je.
Až ke knížeti [papež] vojska se zdvihl, odebral mu oběť ustavičnou [Mše sv.] a snížil místo jeho svatyně.
Síla proti ustavičné oběti [Mše sv.] dána mu bude pro hříchy; také pravda [pravá víra] povržena bude na zemi, učiní tak a bude míti zdar.
Tu slyšel jsem jednoho ze svatých, an mluvil, i tázal se jiný svatý druha, mně neznámého, jenž mluvil: Do kdy (bude trvati) vidění o (zastavení) ustavičné oběti, o hříchu dokonalého zpuštění [„nová mše“], do kdy bude svatyně a moc šlapána? Odpověděl mu tedy: „Až do večera a jitra, dvou tisíc tří set dnů; a očištěna bude svatyně.“
Dan 8, 10–14
A mohl by tento nositel jména Velkého apoštola být onou tajuplnou osobou zmiňovanou bystrozrakým Orlem mezi evangelisty:
A uviděl jsem hvězdu, která spadla s nebe na zem, a té byl dán klíč od jícnu propasti. I otevřela jícen propasti, a tu vystoupil kouř z jícnu jako kouř peci veliké, a zatmělo se slunce i povětří dýmem jícnovým. A z kouře vyšly na zem kobylky a těm byla dána moc, jak ji mají štírové zemští, a bylo jim řečeno, aby neškodily trávě zemské ani žádné zeleni ani žádnému stromu, leč toliko lidem, kteří nemají znamení Božího na svém čele.
Zj 9, 1–4
Je snad možné, že tento papež je „hvězda“ spadlá z nejposvátnějšího úřadu, jaký může člověk vůbec v Církvi („nebi“) zastávat a že „klíčem“ své „nové mše“ otevřel „propast“ pekla, z níž teď prýští všechna rouhání, bezbožnosti a svatokrádeže? Jsme toho svědky: jaká ohavnost dosud nebyla spáchána v chrámech Páně, kde ještě nedávno nejvyšší věčný Kněz zpřítomňoval svou dokonalou Oběť? Všichni zúčastnění říkávali Pán můj a Bůh můj! Když vidíme, že se část církevní hierarchie zřekla víry a kněžstvo je tak politováníhodně zmatené, musíme se podivovat, že tolik urážený Bůh ještě neseslal svého anděla mstitele. Jak se proroctví naplní? Kdy a jak tato neuvěřitelná epocha skončí?
Nečestné metody zavádění nové mše
Aby byl dokončen úkol zavést Novus Ordo, považoval papež za nezbytné postupovat metodicky, rozvinout program pokryteckého klamání. Než byla konečná podoba rádoby mše odhalena (jako by to, co máme dnes, byla konečná podoba), papež Pavel postával stranou, zatímco jeho „liturgisté“ trhali Mši světců na kusy. A s každým krokem uklidňoval a chlácholil věrné slovy zbožnosti a nábožnosti, utíkaje se tehdy k neporušitelnosti vznešeného papežství a nauce o papežské neomylnosti.
Šokuje vás toto obvinění? Je to pochopitelné, neboť je to proti našemu sklonu nevidět na papeži žádnou chybu. Čelíte ovšem zjevně patrné skutečnosti. Vnitřní podlost tohoto zločinu je jasně shrnuta v „nové mši“, kterou musíte, jak se káže, navštěvovat nejméně každou neděli a svátek – zatímco pravá Mše se stala „nedovolenou“ (jako by to bylo možné nějakou mocí na zemi či pod zemí učinit).
Marné snahy o omlouvání zločinu
Vždy bylo plánem Revoluce vykonat neuvěřitelné, aby těm, kdo z toho obviňují, nebylo nikdy uvěřeno. A tomuto plánu napomáhá pomatené chápání papežské neomylnosti ze strany většiny katolíků. Navíc mnozí z toho, co se nazývá „konzervativním táborem“, si několik posledních let dávali práci s tím, jak obejít, co je očividné a nepopiratelné. Někteří se snažili najít omluvu pro tak veliký výsměch, jakým je Novus Ordo; jiní se cítili povinni vypracovat podrobné teorie o tom, jak papeže Pavla očistit, vyobcovat nebo zbavit legitimity. Jejich neusměrněné úsilí přispělo ke vzniku rozličných přesvědčení a frakcí uvnitř Církve. Většina teorií však uspokojuje toliko své autory a pár dalších, poněvadž části problému byly vždy ponechány stranou. Tyto „části“ jsou ty, které papež Pavel sám použil, když prováděl tuto neuvěřitelnou transplantaci.
Příčetnost Pavla VI.
Proč je nutné, aby kdokoliv vůbec rozvíjel nějaké teorie, pokud má stále na paměti odpovědi z katechismu? Ani já, ani vy nemusíme zkoumat svědomí papeže Pavla VI., v jeho případě tím méně, že je to papež. Zločin zrušení pravé Mše je příliš zjevně patrný, aby ho mohl kdo popřít. Upřímně řečeno, papež Církev zklamal, jak už se stalo i v minulosti. (Kdyby něco takového nebylo možné, nikdy bychom se za něj nemodlili). Nepřísluší nám říkat, nakolik vědomě jednal nebo nakolik se provinil, neboť neznáme stav jeho mysli. Tím ovšem nechci zlehčovat jeho zdravý rozum, jenž se zdá být nepochybný. Popírat ho, jak někteří činili, se zdá příliš troufalé. Míním, že můžeme soudit toliko materiální zlo tohoto zločinu. Tomu se můžeme stěží vyhnout, protože jak jsem řekl výše, ta věc je přímo zde před námi. Je otázkou naší vlastní víry a spásy, že se v této věci musíme rozhodnout.
Ptám se znovu: šokuje vás mé obvinění? Dovolte mi položit vám další otázku: Považuje papež Pavel VI. vskutku svůj Novus Ordo za Mši? Jestliže ano, proč pokračuje v dovolování všech forem jeho znesvěcování? Jsou-li jeho biskupové, a očividně tomu tak je, lhostejní či neschopní zamezit jeho poplivání, které je tak hojné, že je pomalu jedním z jeho pojmových znaků, jakou má pro to papež omluvu?
Postrádá Jeho Svatost autoritu k zastavení takových znesvěcování? Má-li autoritu smést zákony všech předchozích papežů, přičemž tvrdí, že tak činí pod vlivem Ducha svatého a podle „autentických tradic“ papežů, nemá snad autoritu nařídit pouhým biskupům, aby takové excesy ustaly? (Prostá poznámka z jeho psacího stolu natrvalo sesadí biskupa!) Jistěže ne! A přece si na ně opakovaně stěžoval, ba v slzách.
Nemá tušení, co by s tím mohl dělat? Tomu přece sami nemůžete uvěřit! Ukázal se být dosti prohnaný a schopný k provedení toho, co nikdo ani nepovažoval za možné; předvedl jednu z nejtrestuhodnějších mystifikací dějin – podobnou, ač je strašné to říci, černé mši. Kdybychom položili otázku o její proveditelnosti či přípustnosti kterémukoliv katolickému teologovi, historikovi nebo učenci před patnácti lety [1956], každý by byl bez váhání řekl, že už jen pomyšlení na takovou věc by bylo znesvěcením Mše a urážkou papežství. Byla to však tato překrásná úcta k papeži a Mši ze strany katolíků, významných i obyčejných, která byla zneužita k dokončení tohoto zákeřného zločinu.
Papež jej zajisté neprovedl bez pomoci jiných. Vatikán se v posledních letech připodobnil federální vládě Spojených států: člověk tu nikdy neví, kdo je skutečně u moci. Po řadu let platí, že kdo má v této zemi autoritu, nemá žádnou moc – je-li mu život drahý. Jenže v případě nebezpečí sebemenšího znesvěcení Mše očekává sám Kristus od každého katolíka, že podstoupí mučení i smrt, než aby to podporoval či tomu napomáhal. A musí snést všechno, než aby takovou nepravost dovolil.
Ne, musíte si to připustit: tento obludný převrat je papežův vlastní, přinejmenším v tomto smyslu: co mohl vykonat jedině papež, co jedině on mohl udělat, aby byl tento přechod dokonán – to také udělal. Ti, kdož nechtěli obnovu nýbrž revoluci v katolické liturgii, věděli dobře, že budou potřebovat služby papeže, a papež Pavel se dal k dispozici neomezeně a (patrně) s nadšením.[1]
Úcta k papeži nesmí bránit vidět pravdu
Šokuje-li vás mé obvinění, dovolte mi se zeptat: Proč? Není to proto, že obviňování papeže z takové nepravosti se vám zdá více svatokrádežné než to, co provedl se Mší? Je-li tomu tak, nemůže být příčinou to, že celý ten rozsáhlý program k vašemu zvrácení měl otupující účinek na váš smysl pro hodnoty? Přijímáte teď v rozporu s vaší někdejší vírou představu, že vznešená Oběť Kristova, onen úkon prostřednictví, jímž se všechny modlitby lidstva zahrnují („sesbírají“) v jednu Oběť Kříže, podléhá jakékoliv formě, jakékoliv hodnotě a jakémukoliv významu, který se tomuto papeži nebo komukoliv jinému zlíbí jí dát? Ignorováním zákona obsaženého v Quo primum předal papež Pavel VI. Mši výborům „liturgistů“, „učenců“, „překladatelů“ a revolucionářů, aby ji mohli nově promyslet, přepsat, nově zveřejnit a nově vyložit. Konečným výsledkem je, že dnes „nová mše“ nemá definitivní formu ani význam.
Kardinál Jorge M. Bergoglio podává sv. přijímání, 7. srpna 2004. Pán Ježíš je skutečně a podstatně přítomen v sebemenší částečce svaté hostie. Při manipulaci s Tělem Páně způsobem, jaký vidíme výše, zákonitě dochází k oddělování malých částeček a jejich následnému znesvěcování padáním na zem, ulpíváním na rukou, oblečení apod. Před zavedením „nové mše“ kněz sv. hostii nikdy nesměl držet tak, že by byla volně ve vzduchu a neměl by pod ní posvěcenou nádobu (ciborium, patenu, kalich) či korporál, které následně po sv. přijímání důsledně očistil. Dle tradiční církevní disciplíny by kněz také odmítl podat sv. přijímání osobě necudně oblečené. Oblečení s hlubokým výstřihem a nezahalující ramena je v rozporu s katolickou morálkou i mimo posvátné úkony, natož pak při přijímání svátostí nebo účasti na mši svaté.
Svatokrádež musíme odmítnout, ať už ji provozuje kdokoliv
Dovolte mi položit jinou otázku: Není můj náhled na věc ten nejshovívavější? Nebylo by lepší, jestliže by tato „nová mše“ nebyla mší vůbec, aby mohla být méně urážlivá vůči Bohu? Koneckonců, co je lépe říci: papež dovoluje tato znesvěcení falešné „mše“ nebo pravé Mše? Co je větším hříchem? Dle mého názoru není tato napodobenina nic jiného než svatokrádež. Avšak jen proto, že se tváří jako Mše, nemohu jít do kostela a účastnit se těch zavrženíhodností, které papež, biskupové a mnozí kněží tolerují zvouce je „moderními“. Jste toho schopni vy? A nejste-li, čím se lišíte od nich? Nejsou to také pouze lidé? Ani papež totiž není pro svou z nebes propůjčenou moc Bohem, jak jistě víte.
Kardinál J. M. Bergoglio podává sv. přijímání. Před zavedením „nové mše“ by podávání sv. přijímání takovýmto způsobem bylo zcela vyloučené a obecně považováno nejen kněžími, ale i věřícími za těžce hříšné.
Je nová mše špatná sama o sobě nebo jde jen o zneužití?
Ano, vím, že se bude namítat, že ony svatokrádeže jsou výjimky a že nepředstavují „novou mši“ jako takovou. Nikoliv. Právě v tomto bodě jste nepochopili tuto důmyslnou bezbožnost. Nezaznamenali jste, že co vnímáte jako svatokrádežné, neznamená pro ty, kdo „novou mši“ vymysleli nebo kdo si ji teď užívají jako obřad svého vlastního osvobození, nic ve smyslu slov šokující nebo znepokojivé. Rozumíte-li „nové mši“ a zvrácenému myšlení, které ji zplodilo, nemůžete být překvapeni, že její podoba předznamenala i rozpoutala v kostelích lehkovážné, bláznivé šaškárny všeho druhu, a to ve jménu náboženství. Ze své vnitřní povahy „nová mše osvobozuje děti Boží“, aby si z bohoslužby mohly dělat hru. Nárokuje si moc přednášet Bohu vše svaté a příjemné, maje přitom „vůni sladkosti“: všechnu hrubost, přihlouplost, neslušnost. Nárokuje si moc dispenzovat každého bezostyšného neotesance, který ji poctí svou účastí, od veškeré víry, od vší upřímnosti srdce, vší pokory a dokonce božských přikázání. (Ne, výjimkou jsou současný [r. 1971] papež, jeho zbabělí biskupové a jejich nevýrazní, bojácní kněží, kteří všichni považují za „laskavé“, „ekumenické“ a „shovívavé“, když se tolerují mnohá znesvěcení, která Novus Ordo ze své podstaty rozpoutává sám proti sobě a – na to nikdy nezapomínejme – proti pravé Mši, které se vysmívá.)
Na místo Boha postaven lid
Někdo by mohl říci, že ztotožňuji různá zneužití s „novou mší“ samou. Já tvrdím, že „nová mše“ je zneužitím pravé Mše! Říkám, že upuštěním od zákona a ducha Quo primum, tím činem samým, papež nejen nahradil Mši něčím úplně odlišným, nýbrž že je přímo podstatou „nové mše“ umožňovat každou formu znesvěcení, neboť „nová mše“ činí ze spokojenosti lidí svou „liturgii“. „Nové mši“ je vlastní, že lidé jsou důležitější než Kristus Spasitel, než Jeho Oběť svému nebeskému Otci, než Církev, Jeho Nevěsta. V „novém náboženství“ JE LID BAALEM! Není to on, kdo musí být baven, komu se musí vyhovět, kdo má být napodobován? V neustále omílané frázi „lid Boží“ je to lid, kdo je na marxistický způsob vzýván – nikoliv Bůh. Ti, kdo si ve snaze kritizovat „novou mši“ stěžují, že lid byl postaven naroveň knězi nebo kněz byl sesazen na úroveň lidu, byli zavedeni na scestí. Ó nikoliv; spíše byli kněží i lid povýšeni na místo Boha!
Neuvěřitelná hrůza zločinu brání si ho přiznat
Dokud nepřijmete tuto neuvěřitelnou skutečnost, nebudete s to prohlédnout celou věc jasně, v celé její otřesnosti a děsivosti. Opakuji: její naprostá neuvěřitelnost nám brání vidět, co máme přímo před sebou. Pouze tato skutečnost vysvětluje proč „nová mše“ žádá úplné odstranění pravé Mše a všeho, co s ní souvisí. Nemohou nikdy existovat souběžně, protože si zcela odporují. Považte například, jak bylo nezbytné úplně očistit i architekturu a výzdobu našich kostelů. Ony totiž svědčí o podstatě pravé Mše, tolik odlišné od „mše“ nové. Krok za krokem byl nejprve rozebrán oltář, svatostánek odsunut stranou, sochy odstraněny, zastavení křížové cesty sňata, mřížka vyrvána. Vše, co symbolizovalo tajemství a krásy víry, muselo být odstraněno. Ve svém fanatismu a neznalosti se ti, kdo to prováděli, hájili tím, že všechny tyto věci byly buď zastaralé, či umělecky nehodnotné, nebo podobnými nesmysly. Tím se nezastávám laciných, kutilských a bezduchých uměleckých výtvorů. Ani tím neodsuzuji veškeré současné umění. Spíše tím poukazuji na onu revoluční útočnost proti všemu katolickému.
Kompromis kněží ve svědomí oddaluje nevyhnutelné
Dále se zamyslete nad tím, jak nyní kněz vystupuje vůči lidem. „Předsedá“ jejich aktivitám a zařizuje, aby vše probíhalo k jejich potěšení a spokojenosti. Ano, vím, že někdo řekne: „Zacházíte příliš daleko. Mluvíte o těch nejvýstřednějších případech.“ Ne, to je to, v čem se mýlíte. Mluvím o těch místech, v nichž byla „nová liturgie“ vskutku pochopena a zavedena. Vaše chyba spočívá v tom, že máte na mysli místa, kde to ještě kněží a lid nezvládli. Jsou to jen váhavci a přežitky; kněží nějak dovedli uzavřít dostatečný kompromis, aby si udrželi svá místa, dočasně oddálili nevyhnutelné, přičemž nějak dokázali umlčet své svědomí. Až takový kněz však odejde – přičemž očekává výpověď každým dnem, vše záleží na rozmaru Jeho Excelence, jeho kaplana, sestřiček (kterých je teď třeba se obávat více než sultánových manželek) nebo farní rady – „pokrok“ bude postupovat dál.
Nějak takto vypadalo první svaté přijímání před zavedením „nové mše“. Prvokomunikanti (a nejen oni) přijímají vkleče a do úst. Všimněme si též prstů levé ruky kněze, která drží ciborium. Palec a ukazovák jsou spojeny, jak předpisují rubriky tradiční mše od Proměňování až do očištění prstů po svatém přijímání. Jedná se o další opatření, aby případné částečky Těla Páně, které knězi mohou ulpět na prstech, nespadly na zem.
Nové kostely mluví samy za sebe
Kde se toto již odehrálo, můžeme pozorovat skutečné uspořádání pro Novus Ordo. Nové kostely mluví za vše. V nich je všechno soustředěno kolem stolu. Eucharistie – nebo co se za ni prohlašuje – byla buď odsunuta někam na stranu (další dočasné opatření), nebo není nikde k nalezení (konečné opatření). Předsednické křeslo či biskupský trůn nyní zaujímá nejvyšší a nejvýznamnější místo, ono místo, kde býval oltář a svatostánek. „Nová mše“ neobsahuje jedinou rubriku, jež by je vyžadovala.
Nemožnost regulace nové mše
Znovu by někdo mohl říci: Odsuzujete excesy a nazýváte je „novou liturgií“. Odpovídám: Jak si má člověk pomoci? „Nová liturgie“ dovoluje, ne-li inspiruje a podněcuje excesy svými netradičními, směšnými „možnostmi“. Je naprosto protismyslné, aby „obřad“ byl „volitelný“. Tvrdím, že vyřazením Missale Romanum papež podkopal veškerou autoritu, včetně své vlastní, takže už není nikdo, kdo by mohl zamezit jakékoliv formě svatokrádeže a bezbožnosti. Vyvracením představy, že božská liturgie byla nebo může být pevně stanovena, začal vlastně učit, že tomu tak být nemůže: „liturgie“ dnes tudíž sestává z čehokoliv, o čem tak nějaký blázen rozhodne. A pokud myslíte, že má logika není úplně konzistentní, prokažte to! Ať to prokážou biskupové; ať se pokusí „regulovat“ tuto „novou liturgii“; ať začnou zkoušet prosazovat katolické pravověří ze svých kazatelen; ať zkusí říci svým kněžím, co smějí a co nesmějí dělat při své „mši“. Už dobře vědí, že je to nemožné, protože „nová liturgie“ je svou podstatou taková.
Takto slouží „novou mši“ arcibiskup Nicola Girasoli, apoštolský nuncius pro Slovensko, v den výročí svého kněžského svěcení – Ruvo di Puglia, Itálie, 4. září 2023.
Církev nezná jinou mši, než tradiční
Konečně můžete říci: „Zakládáte celou svou argumentaci na jednom dekretu jednoho papeže, sv. papeže Pia V., kterýžto dekret nebyl definicí ex cathedra, protože – dle vašeho názoru [vyjádřeného v předchozí části díla, pozn. KL] – doktrína vyjádřená ve Mši nebyla definována jím, nýbrž Tridentským koncilem před vládou sv. Pia.“ To je pravda. Netvrdím, že ten dekret byl definicí ex cathedra; kdybych to řekl, odporoval bych svému vysvětlení nauky o papežské neomylnosti, o které jsem řekl [v předchozí části díla, pozn. KL], že může být vykonávána jen ohledně určitých věroučných a mravoučných záležitostí; obřad Mše do této kategorie nepatří. Nicméně nezakládám svou argumentaci toliko na jednom dekretu, nýbrž na ustálené Tradici Církve před a po Quo primum, dokumentu, který pouze jasně vyjádřil tuto Tradici jednoznačnými slovy. Moje argumentace je ve skutečnosti založena na všech dokumentech Církve, jež se zabývají Mší římského obřadu, neboť ty neznají a nepřipouštějí žádnou jinou mši. Není dokumentů, které by odporovaly Quo primum, vyloučíme-li dekrety II. vatikánského koncilu – problematiku, do které teď není třeba zabředávat. Nejde tudíž o to, vybrat si učení a zákon jednoho papeže a odmítnout všechny ostatní. Jde o to, zvolit si tradiční učení a nevyvratitelně závazný zákon celé Církve namísto „přání“ jednoho papeže [Pavla VI., pozn. KL], která nemají platnost zákona vůbec. (K tomuto poslednímu bodu bude později řečeno více. [v dalších částech díla, pozn. KL.])
Katolíci musí prozřít a odmítnout hřešit, i když tak velí papež
Katolíci budou muset prozřít, aby viděli onen prostý fakt, že papež nemůže zrušit Mši, aniž by popřel svou víru, uvalil na sebe odsouzení Tridentského koncilu a způsobil nesmírné pohoršení. Ač je to sám papež, kdo přikazuje to, co odporuje učení obsaženého v Quo primum, nesmí se v tomto poslouchat; opak by byl hříchem.
Zhoubná myšlenka, že kterýkoliv papež může zrušit jakékoliv a všechny zákony Církve a zavést nový soubor nauky, zbrusu nový mravní zákoník, zcela novou sbírku pravidel a úplně nové pojetí podstaty Církve, je vyloženě tak nesmyslná, že se mi nedostává slov, abych se s ní pustil do boje. Taková představa musí být závěrečným stádiem legalismu! Podle tohoto způsobu uvažování by se nikdo z nás nemohl divit ani nic namítat, kdyby po převzetí vlády nástupcem papeže Pavla nový papež zrušil Novus Ordo a vyhlásil „mši“, která mu bude více po chuti. Kdyby zemřel šest měsíců po zavedení své „mše“, jeho nástupce by mohl přijít opět s dalším modelem. Co tomu říkáte?
Pochybná platnost nové mše nehraje roli
Je patrné, že se zde nesnažím posoudit, je-li v „nové mši“ platná konsekrace. Doufejme, že nikoliv, aby byla o něco méně svatokrádežná. Předpokládám, že jsou si všichni vědomi toho, že byť by při ní docházelo k proměňování, nebyla by „nová mše“ důstojnou obětí, nýbrž jen strašlivější urážkou majestátu a velikosti Boží. V pravé Mši se předkládá úkonem proměňování Oběť s Obětovaným i Obětujícím, který v obřadech, jež následují, přenechává sebe sama svému Otci v klanění a usmíření a potom se rozdává tak ubohým a potřebným duším, jako jsme my, aby se stal jejich pokrmem. V„nové mši“ je Kristus možná přítomen, možná není, zatímco se ti, jež miluje, navzdory tomu všemu shromažďují kolem k slavení svého vlastního bídného společenství a využívají (dočasné) Boží trpělivosti, kterou má s touto nehorázností. Ač oficiální místa pevně trvají na opaku, je velmi pravděpodobné, že tento „konsekrační obřad“ svatokrádeže je neplatný. Součástí důkazu je zajisté skutečnost, že papež a jeho armáda „odborníků“, „liturgistů“ a „teologů“ – obratně podporovaná jeho biskupy – našli chemikálie k sterilizaci svého „misálu“ a našich kostelů od všech svědectví o potřebnosti skutečnosti nekrvavé Oběti a skutečné přítomnosti Krista či o víře v ní. Zároveň se projevili jako zcela neschopní a nemající zájem ověřit, zda tato základní tajemství jejich šílenou smršť antibiotik přežila.
Indoktrinace při zavádění nové mše
Ještě navíc vše, co souvisí s odvržením pravé Mše a zavedením její karikatury, zavání prolhaností, spiklenectvím, povýšeneckou a bezohlednou svévolí. Není na tom nic katolického, nic svatého či prospěšného. Vyzkoušely se všechny druhy zavádějící argumentace, klamání a úskoků. Nepoctiví učenci, „dvorní“ teologové, zkomolené překlady a tak dále – vyberte si sami! Na příklady některých z nich narazíme později [v dalších částech knihy, pozn. KL].
Současně nebylo opomenuto nic ve „vzdělání“ (rozuměj indoktrinaci) lidu: angažované úvodníky v oficiálních novinách, biskupské komise, výukové programy, semináře, „cvičné mše“, filmové ukázky, kněžské konference, přednášky „liturgistů“, rozvrhy a termíny, plakáty a komiksy. „Katolická“ vydavatelství se zdají být zachráněna před krachem díky chrlení nových misálů a misálků, pojednání a apologií, rozborů a výkladů k „nové mši“. To vše v nepřesvědčivém vypětí sil, ve snaze vylíčit, jak úžasná, jak vhodně načasovaná a jak inspirovaná „nová mše“ je. A pokud je mi známo, z celé té změti nevzešel byť jediný řádek, který by byl prostě krásný.
Netřeba zmiňovat, že při všem tom úsilí muselo být zavedení „nové mše“ pořádným kusem práce, leč velmi prosté ve svém přístupu, dostaneme-li se k jádru věci. Každý musel být naveden k představě, že „nová mše“ není ve skutečnosti nic jiného než trochu pozměněná pravá Mše, že jde o novou „verzi“ Mše, nový „ritus“. Byl pojmenován Novus Ordo Missae, Nový mešní řád.
[1] Giovanni Battista Montini byl jeden z nejhlasitějších zastánců liturgické reformy, už před tím, než se stal papežem. Důkazy toho jsou snadno dostupné. Pozoruhodný příklad je k nalezení v časopise Worship, Vol. 33 No. 3, kde je jeho pastýřský list nadepsaný „Liturgická formace“. Nešlo by o nic zvláštního, kdyby nebylo tak těžko vysvětlitelné, že lidé, kteří se angažovali tehdy [1958] v tzv. liturgickém hnutí, se poté na dlouho odmlčeli a není o nich zmínek. Papež Pavel je z těch mála mluvčích, kteří nebyli rozčarováni, označeni za příliš konzervativní či se nestali nepohodlnými pro ty, kdo pokračují ve formulování nových myšlenek a agitaci za další „obnovu“ a k jejichž spokojenosti se teď věci zdají být zařízeny. Zmíněný článek působí dosti neškodně. Zabývá se kroky, jež je nutno učinit pro vzdělání lidu k „liturgické obnově“, aby pak mohl při posvátných obřadech působit jako inteligentní společenství. Pozoruhodné je však to, že metody navržené brilantním (tehdejším) arcibiskupem milánským se od té doby využívají, a sice ne v prospěch starobylé liturgie, nýbrž k zavedení nesmyslného nového paradigmatu.
Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.
Mešní kánon
Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.
Tridentský koncil o kánonu římské mše praví:
„Protože Svaté má být svatě spravováno – a tato Oběť je nejsvětější nade vše, zavedla katolická Církev před mnoha staletími proto, aby byla důstojně a uctivě přinášena a přijímána, posvátný kánon, který je tak prost každého omylu, že v něm není obsaženo nic, co by v míře nejvyšší nevyzařovalo jistou svatost a zbožnost a nepozvedalo mysl těch, kteří ji přinášejí, k Bohu. Sestává totiž jak ze slov samotného Pána, tak i z podání apoštolů a z nařízení svatých papežů.“
Dáleje proti protestantům slavnostně definována neomylnost římského kánonu:
„Kdo by řekl, že mešní kánon obsahuje omyly a má být proto odstraněn, budiž vyobcován (= anathema sit).“ (DH 1756)
První doloženou písemnou citaci velké části římského kánonu máme z počátku 4. století, předpokládá se však, že mešní kánon byl v podstatě hotov mnohem dříve – ve druhém, nejpozději ve třetím století.
Poslední změnou římského kánonu na dlouhá léta bylo přidání několika slov „diesque nostros in tua pace disponas“ (a [abys] naše dny ve svém pokoji spravoval) papežem sv. Řehořem Velikým (590–604) do části kánonu po Hanc igitur. Římský lid byl prý touto změnou natolik pobouřen, že dokonce hrozil papeži zabitím za to, že si dovolil zasáhnout do svaté liturgie, která byla považována za kompletní a nedotknutelnou.
Římský misál
Od sv. Řehoře Velikého († 604) až do roku 1962, kdy Jan XXIII. přidal slova „beati Ioseph, eiusdem Virginis Sponsi“, si žádný papež nedovolil změnit mešní kánon. Snahy o přidání zmínky o sv. Josefu do kánonu jsou doloženy od roku 1815, kdy biskupové zaslali žádost Kongragaci posvátných obřadů. Celosvětové petice biskupů na toto téma se v průběhu následujího století opakovaly. Papež sv. Pius X. na takovou žádost (přestože se k ní – nebo podobné – dříve jakožto kardinál sám připojil) reagoval slovy: „Jsem jenom papež. Jakou mocí bych se mohl dotknout Kánonu?“
Ať už si o zásahu Jana XXIII. z roku 1962 myslíme cokoliv, skutečností zůstává, že bylo třeba na přidání pěti slov o sv. Josefu do kánonu počkat celých 147 let.
Zde se tedy ukazuje s jakou opatrností a prozíravostí Církev zachází se svým největším pokladem. Rozhodně není na místě, aby se jedna generace domnívala, že převyšuje všechny předchozí a během, historicky vzato, okamžiku svévolně předělala něco, co Církev používala v nezměněné podobě k obecnému prospěchu více než 1300 let. (1)
Snahy o nahrazení mešního kánonu
Nejradikálnějším zastáncem liturgických změn na II. vatikánském koncilu byl biskup německého původu Wilhelm Josef Duschak, apoštolský vikář na Filipínách. Zatímco někteří progresivní biskupové navrhovali, aby některé části mše svaté byly recitovány v lidovém jazyce, biskup Duschak byl prvním, kdo prosazoval, aby latina byla ze mše svaté odstraněna kompletně a aby kněz stál čelem k lidu po celou mši. (3)
Biskup Duschak poprvé přišel s návrhem na novou eucharistickou modlitbu, která by nahradila mešní kánon (nebo k němu byla přidána jako alternativa), na tiskové konferenci 5. listopadu 1962, nedlouho po zahájení II. vatikánského koncilu.
Během koncilního jednání několik otců vyjádřilo přesvědčení, že Kánon je nedotknutelný. To bylo podpořeno i řadou hlasů „placet iuxta modum“ vyjadřujících tytéž výhrady. Relator reagoval tak, že jsou už reflektovány ve formulaci „probe servata eorum substantia“ ([je třeba] svědomitě zachovat jejich [obřadů] podstatu, SC 50). V praxi se následně ukázalo, že pokoncilní komise tuto posici opustila. Dle Jungmanna (5) bylo úmyslem relatora ponechat pokoncilním reformátorům volné ruce.
Hans Küng
Od roku 1963 se začaly objevovat soukromé iniciativy revidující Římský kánon. Některé z nich nebyly publikovány, jiné ano, mezi nimiž za zmínku stojí například pokus známého heretika a v současné době zastánce práva na asistovanou sebevraždu Hanse Künga (6).
V letech 1965–1966, kdy ještě nebylo užití lidového jazyka při recitaci Kánonu povoleno, se v Nizozemsku již šířily texty nových eucharistických modliteb. Proběhlo několik jednání s předsedou pokoncilní komise pro liturgickou reformu Annibale Bugninim, jejichž výsledkem bylo v lednu 1967 udělení povolení k užití tří nových eucharistických modliteb, nahrazujících Římský kánon. Jak vzpomíná Bugnini ve svých pamětech, papež Pavel VI. pak jmenoval zvláštní kuriální komisi, aby zvážila, zda „by bylo vhodné rozšířit dovolení předpokládané pro Nizozemsko i na ostatní země nebo i na celou Církev“. (7)
Mnozí však na žádné povolení nečekali a začali tvořit desítky vlastních „kánonů“. V Nizozemsku roku 1969 vybrali a publikovali biskupové z mnoha textů jedenáct, ve vlámské části Belgie pět a indonéští biskupvé deset již v říjnu 1968. Nizozemské eucharistické modlitby byly přeloženy do němčiny, ve Francii kolovaly stovky nových „kánonů“. Dom Bernard Botte OSB už v roce 1968 vyjádřil své rozhořčení nad tím, že ve francouzské jazykové oblasti zavládla kvůli užívání neautorizovaných eucharistických modliteb naprostá anarchie.
„II. eucharistická modlitba“
Liturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).
II. eucharistická modlitba je nejkratší a je v praxi užívána velmi často, ba snad nejčastěji (jsou kněží, kteří ji užívají výhradně). O způsobu vzniku tohoto „kánonu“ se dozvídáme z memoárů jeho spoluautora Louise Bouyera vydaných roku 2014 (jinak též byl Bouyer společně s Josephem Ratzingerem a dalšími spoluzakladatelem revue Communio).
Když se kardinál Montini stal papežem a přijal jméno Pavel VI., jmenoval Bouyera členem komise pro liturgickou reformu, které theoreticky předsedal kardinál Lercaro, dle Bouyera člověk „šlechetný, ale neschopný odolávat manipulacím tu hrubého, tu sladkého“ Annibale Bugniniho, sekretáře této komise, „postrádajícího jak kulturu, tak čest“.
Byl to Bouyer, kdo údajně musel opravit „extrémně příšernou“ formulaci návrhu druhé eucharistické modliby, z níž chtěl Bugnini vyřadit dokonce i Sanctus (které, jak víme, je součástí mešního ordinaria, nikoli kánonu, ani to se však pro architekty nového mešního řádu nezdá býti překážkou, pozn. KL).
Dle svých memoárů Bouyer společně s opatem Bottem během jednoho večera, u stolu v trattorii (italská restaurace neformálního charakteru, resp. hospoda, pozn. KL) v Trastevere (Zátibeří, městská část Říma jižně od Vatikánu, pozn. KL) zformuloval definitivní versi II. eucharistické modlitby, s trýznivou starostí, aby práce byla odevzdána do zítřejšího rána (spěch prý provázel celou liturgickou revoluci, aby nemohla být zastavena).
Římská trattoria
V Bouyerových pamětech se dále můžeme dočíst, že kdykoliv některý ze členů liturgické komise Bugninimu oponoval, Bugnini jej vždy umlčel slovy: „papež to tak chce“; například při destrukci liturgie za zemřelé a odstraňování některých „zastaralých“ veršů z žalmů v posvátném officiu.
Bouyer vzpomíná, že když posléze s Pavlem VI. hovořil o liturgických „reformách“, zjistil, „že papež s nimi nebyl spokojen o nic více než já“, a dokonce byl papežem otázán: „Jak jste se všichni mohli nechat reformou tak uchvátit?“ Bouyer odpověděl: „Protože Bugnini nás neustále ujišťoval, že jste to tak bezvýhradně chtěl.“ Načež Pavel VI. odvětil: „Ale jak je to možné? Mně říkal, že vy jste to všichni jednohlasně schvalovali…“.
Bouyer připomíná, že Pavel VI. vypudil „opovrženíhodného“ Bugniniho (který je vážně podezřelý ze svobodného zednářství, pozn. KL) do Teheránu jako nuncia, ale to už byla škoda napáchána.
Dodejme, že Bugniniho osobní sekretář Piero Marini působil v letech 1987 až 2007 jako hlavní papežský ceremonář a nyní je představeným Papežské komise pro Mezinárodní Eucharistický kongres.
Mons. Klaus Gamber vyvrací v této kapitole své knihy tvrzení některých obhájců Novus Ordo, podle kterých je nová mše výsledkem integrálního vývoje římského ritu nebo podle kterých má papež v případě liturgických obřadů prakticky neomezenou pravomoc. Stať poskytuje důležité příspěvky k debatám o legitimitě Novus Ordo, o tom, zda je správné řadit liturgické obřady po r. 1969 do římského ritu či Novus Ordo dokonce nazývat jeho „řádnou formou“.
Pavel VI. (1963-1978) – první papež v dějinách, který si osoboval právo změnit ritus.
Mons. Klaus Gamber
Na základě toho, co bylo dosud řečeno [v předchozí části knihy, pozn. překl.], je nyní nutné poskytnout odpověď na tuto otázku. Aby to bylo možné, musíme nejdříve podat jasnou definici termínu ritus. Ritus může být definován jako soubor závazných forem liturgického kultu, jejichž vznik je vposledku spojen s Kristem, poté se na základě sdílených tradic nezávisle vyvíjely a nakonec byly schváleny církevní heirarchií. Na základě této definice se můžeme zabývat následujícími premisami:
1. Pokud předpokládáme, že liturgický ritus se vyvinul na základě sdílených tradic (a nikdo, kdo alespoň trochu zná historii liturgie, to nebude popírat), pak nemůže být vytvořen najednou jako celek.
Dokonce i v raných etapách vývoje nebyly formy křesťanské bohoslužby úplně nové. S tím, jak prvotní Církev postupně vyšla ze synagogy, zrovna tak liturgické formy užívané mladými komunitami křesťanů vycházely z liturgických obřadů židů. Toto pozorování se týká i slavení eucharistie s jejím přímým vztahem k rituálním pokrmům židů, t. j. sabatu a pokrmů paschy. Stejně tak starší části posvátného oficia jsou založeny na modlitebních službách v synagogách.
Byla to křesťanská víra ve vzkříšeného Krista, která zapříčinila skutečné odloučení od synagogy. V liturgických záležitostech však mezi křesťany a židy byly stěží nějaké rozdíly. Proto po Letnicích chodili nově pokřtění křesťané ze židů na bohoslužbu do Chrámu (viz Sk 2, 46), stejně tak jako se Pavel připojil ke čtyřem mužům, aby složil nazorejský slib a nechal obětovat předepsanou oběť v jerusalemském Chrámu.
Dokonce i prvek křesťanské víry, který representoval něco unikátního a nového, totiž vzpomínka na Pána v opětovném představení toho, co se událo při Poslední večeři, byl (alespoň ve své rané formě) organicky vztažen k židovskému obřadu lámání chleba. A to proto, že při Poslední večeři v noci před svým umučením se sám Ježíš držel židovského obřadu.
Co bylo právě řečeno o prvotní Církvi se týká i Církve rané. Zatímco během prvních tří až čtyř staletí nebyly liturgické texty na různých místech vždy identické, křesťanský liturgický kult se vyvíjel všude celkem jednotně. Skutečné rozdíly se objevily ve 2. století, když na mnoha místech včetně Západu (Říma) byly Velikonoce přesunuty v liturgickém kalendáři tak, že již nebyly více slaveny ve stejný den jako židovská pascha. Tato změna vyústila téměř ve schisma s církví v Malé Asii. Nakonec papež Anicetus a biskup Polykarp ze Smyrny dosáhli dohody. Jelikož mohly obě církve poukázat na existující tradice, bylo každé z nich dovoleno následovat svou vlastní, lokální.
2. Jelikož se liturgické obřady časem vyvíjely, je i další vývoj možný. Takový vývoj však musí respektovat nadčasový charakter všech ritů. Jejich vývoj musí být ve své podstatě organický.
Například když se křesťanství za císaře Konstantina stalo oficiálním státním náboženstvím, v liturgii se vyvinuly mnohem rozsáhlejší a bohatší formy. Liturgické služby nebyly nadále omezeny na malé domovní kaple, ale byly nyní slaveny v ohromných basilikách. Vzkvétal liturgický zpěv. Všude byla liturgie slavena s velkou ceremonií.
Tyto bohaté formy liturgické služby vedly k rozvinutí různých ritů na Východě a Západě. Směr liturgického vývoje je obvykle spojen s vírou a duchem jistých významných individualit, zejména proslulých biskupů s velkým vlivem. Bylo to jejich postavení, které nakonec vedlo k zavádění nových liturgických forem. Ale podle toho co víme, byl tento vývoj vždy ve své podstatě organický, nikdy se neodděloval od tradice a byl bez direktiv, které by přicházely od církevní hierarchie. Všeobecné a lokální církevní koncily se zabývaly pouze odstraňováním zlořádů v aktuálním vykonávání liturgických obřadů.
3. Existují různé, nezávislé liturgické rity v universální Církvi. Na západě existuje navíc kromě římského ritu ritus galikánský (nyní zaniklý), ambrosiánský a mozarabský. Na Východě mezi dalšími ritus byzantský, arménský, syrský a koptský.
Každý z těchto ritů prošel procesem nezávislého růstu a rozvinul své zcela vlastní charakteristiky. Proto není přiměřené jednoduše měnit nebo nahrazovat jednotlivé liturgické prvky mezi různými rity navzájem. Například nemůžeme vzít anaforu užívanou ve východní Církvi a včlenit ji do římského ritu, jak to bylo uděláno v Novus ordo Missae. Stejně tak by nešlo vykonat opak, t. j. udělat římský kánon částí východních liturgií.
Papežové vždy respektovali odlišné liturgické rity Východu a Západu a jen ve výjimečných případech povolovali změny zavedené z východních ritů do západních a obráceně. Dle kanonického práva to byl ritus křtu, který rozhodoval o tom, jaký ritus má být aplikován v jednotlivých případech (viz CIC kánon 98, 1).
Příslušná otázka zní: Je ritus modernus [t. j. Novus ordo, pozn. překl.] nový ritus, nebo representuje organický vývoj tradičního ritu římského? Odpověď na tuto otázku můžeme nalézt v následující úvaze:
4. Každý liturgický ritus je organicky vyvinutá, homogenní jednotka.
Změnit některý z jeho podstatných prvků je totéž jako zničit ritus jako celek. To je to, co se přihodilo během reformace, když Martin Luther odstranil ze mše kánon a ze slov proměňování a ustanovení udělal část podávání sv. přijímání. Tato změna jasně zničila římskou mši, i když to vypadalo, že tradiční liturgické formy pokračovaly nezměněny – z počátku byla zachována i roucha a chorální zpěv. Nicméně hned jak byl tradiční liturgický ritus opuštěn, rychlost dalších liturgických změn mezi protestanty se začala zvyšovat.
5. Obnovení raných liturgických forem neznamená nutně změnu ritu, alespoň tehdy ne, pokud je tak činěno případ od případu a s jistou zdrženlivostí.
Z toho důvodu nebyl žádný odklon od tradičního římského ritu, když papež sv. Pius X. obnovil gregoriánský chorál v jeho původní formě nebo když znovu zavedl kalendář nedělí per annum, v kterém měly přednost před svátky (menších) svatých. Stejným způsobem když papež Pius XII. obnovil starověkou římskou liturgii Velikonoční vigilie, neznamenalo to změnu v liturgickém ritu. Dokonce ani rozsáhlá restrukturalisace rubrik za papeže Jana XXIII. nebyla zásadní změnou ritu. Nebylo jí ani Ordo Missae z r. 1965, které bylo vydáno hned po skončení druhého vatikánského koncilu a které zůstalo v platnosti pouze 4 roky poté, co bylo publikováno, ani publikace Instrukce o vhodné implementaci konstituce o posvátné liturgii.
S těmito informacemi jsme nyní připraveni zabývat se skutečnou otázkou: Má papež autoritu ke změně ritu založeného na apoštolské tradici a vývoji skrze mnoho století? Již jsme ukázali, že v minulosti církevní hierarchie neovlivňovala silně vývoj liturgických forem. Jednoduše schvalovala ritus, který vyrostl z místních zvyků a dokonce i církevní praxe oficiálního schvalování obřadů se objevuje relativně pozdě – pouze poté, co se staly populárními tištěné liturgické knihy. Na Západě začala tato praxe po tridentském koncilu a je definována v článku 22 Konstituce o posvátné liturgii. Odkazujíc na kánon 1257 kodexu říká: „Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy diecézní biskup. … Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“
Koncil nerozvil do detailu, co termín „řízení posvátné liturgie“ (Sacra Liturgiae moderatio) znamená. Pokud vezmeme v úvahu dosavadní praxi a zvyky, nemůže pak termín znamenat něco jako vytváření přeměněných mešních obřadů a předělávání liturgických textů, čehož jsme dnes svědky. Spíše musíme opravdový význam chápat v širším kontextu. Koncilní otcové měli především na mysli zabránění všem kněžím ve vynalézání liturgických obřadů „o své vůli“, což je zajisté přesně to, co se děje dnes.
Reformátoři nemohou svou kompetenci odvozovat ani z článku 25 Konstituce o posvátné liturgii, který říká: „Liturgické knihy ať jsou co nejdříve upraveny (recognoscantur).“ Jak již bylo řečeno, druh revize, jak si ji Koncil představoval, bylo Ordo Missae vydané r. 1965. Dekret na úplném začátku zdůrazňuje, že důvodem revize (nova recensio) mešního řád jsou změny (mutationes) učiněné koncilní Instrukcí o vhodné implementaci Konstituce o posvátné liturgii.
Ještě 28. května 1969 píše kardinál státní sekretář Cicognani jménem papeže v dopise adresovaném opatu Beuronu, který papeži poslal kopii nové (pokoncilní) edice Schottova misálu, že „jedinečná charakteristika a hlavní důležitost této nové edice spočívá v tom, že úplně reflektuje úmysl koncilní Konstituce o posvátné liturgii“. V dopise se nečiní žádná zmínka o tom, že úplné přepracování misálu, o kterém je zde řeč, již v tu dobu bylo v plném proudu.
Uplynuly pouhé čtyři roky od publikace nového misálu, když papež Pavel VI. překvapil katolický svět s novým mešním řádem datovaným na 6. duben 1969. Revize vykonaná r. 1965 se nedotkla tradičního liturgického ritu. V souladu s příkazem článku 50 Konstituce o posvátné liturgii se zabývala odstraněním některých pozdních přídavků k mešnímu řádu. Publikací mešního řádu r. 1969 byl však vytvořen nový liturgický ritus. Jinými slovy tradiční liturgický ritus jednoduše nebyl revidován, jak to zamýšlel Koncil. Spíše byl úplně odstraněn a o několik let později byl ve skutečnosti tradiční liturgický ritus zakázán.
Všechno to nás přivádí k otázce: Následuje takto radikální reforma tradici Církve? Vzhledem k důkazům, které jsme podali, se nikdo nemůže odvolávat na koncilní rozhodnutí pro podporu takového tvrzení. Jak jsme již ukázali, poukazování (které se stále objevuje) na to, že zahrnutí některých částí tradičního misálu do toho nového znamená pokračování římského ritu, je neobhajitelné.
Mohlo by se argumentovat tak, že papežova autorita k zavedení nového ritu (tj. učinit tak bez rozhodnutí koncilu) může být odvozena z jeho „plné a nejvyšší moci“ (plena et suprema potestas), kterou má v Církvi, jak o ní mluví První vatikánský koncil, tj. moci nad záležitostmi quae ad disciplinam et regimen ecclesiae per totum orbem diffusae pertinent („ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském“) (Denzinger, 1831).
Termín disciplina se však žádným způsobem nevztahuje na liturgický ritus mše, zvláště ve světle faktu opakovaně poznamenaného papeži, že ritus je založen na apoštolské tradici. Už jen z tohoto důvodu nemůže ritus spadat do kategorie „kázně a řízení Církve“. K tomu můžeme přidat to, že neexistuje jediný dokument (včetně Codex Iuris Canonici), v kterém by bylo výslovné tvrzení, že papež má ze své funkce nejvyššího pastýře Církve autoritu odstranit tradiční liturgický ritus. Ve skutečnosti není nikde zmínka dokonce ani o tom, že by papež měl autoritu ke změně byť jen lokální liturgické tradice. Fakt, že neexistuje žádná zmínka o takové autoritě, výrazně posiluje naše mínění.
Existují jasně dané limity plné a nejvyšší moci (plena et suprema potestas) papeže. Není například pochybnosti o tom, že dokonce i v dogmatických otázkách stále musí sledovat tradici universální Církve, to je, jak říká sv. Vincent Lerinský, co bylo věřeno vždy, všude, ode všech (quod semper, quod ubique, quod ab omnibus). Ve skutečnosti je několik autorů, kteří říkají zcela jasně, že odstranit tradiční ritus je mimo papežovy kompetence.
Tak vynikající teolog Suarez († 1617), zatímco cituje dokonce ještě dřívější autory jako Kajetána († 1534), zastává pozici, že papež by byl schismatikem, „kdyby nebyl v plném spojení a jednotě s celým tělem Církve, jak je jeho povinností, např. kdyby exkomunikoval celou Církev nebo kdyby změnil všechny liturgické rity Církve, které jsou potvrzeny apoštolskou tradicí“.
Když jsme prozkoumali záležitost neomezené papežské autority a jejího vztahu k pravomoci změnit ustálený liturgický ritus, pak pokud by Suraezovo tvrzení stále nebylo dostatečně přesvědčivé, následující skutečnost by měla být. Až do papeže Pavla VI. se neobjevil ani jediný papež, který by zavedl tak zásadní změny liturgických forem, jakých jsme svědky dnes. Musíme poznamenat, že ve skutečnosti dokonce ani malé změny v liturgii zavedené papeži nebyly nikdy snadno přijaty.
Když papež sv. Řehoř Veliký († 604) rozhodl po vzoru byzantského ritu o přesunutí obřadu lámání chleba z konce mešního kánonu na začátek obřadů sv. přijímání a zavedl tuto malou změnu pouze v městě Římě, byla tato změna ostře kritizována. V dopise biskupu Syrakus byl papež dotlačen do pozice, že musel bránit tuto a některé další menší liturgické změny, které udělal. Na mnoha místech nebyly Řehořovy reformy plně akceptovány až do 8. století.
Měli bychom zdůraznit, že Řehoř nikdy nezamýšlel, aby misál, který editoval, byl užíván jinde než při papežských liturgiích celebrovaných v římských statiích, dokonce ani v římských titulárních (farních) chrámech (Liber sacramentorum Romanae ecclesiae). Zastával známý náhled, že in una fide nil officit sanctae ecclesiae consuetudo diversa, což znamená: Dokud má Církev jednu víru, rozdílné obřadní zvyky jí nemohou uškodit.
Skutečnost, že Řehořův sakramentář později vytvořil základ pro Missale Romanum byla způsobena postupným zaváděním jeho Ordo Missae mimo Řím. Lidé se snažili napodobovat liturgický ritus užívaný v Římě jako způsob vyjádření své úcty k sv. Petru a činili tak, aniž by papežové po sv. Řehoři tlačili na universální osvojení tohoto jeho sakramentáře.
Například sv. Bonifác, který byl vždy tuze starostlivý ohledně následování instrukcí vydaných papeži, často požadoval vyjasnění z Říma i ohledně nevýznamných záležitostí. Přesto neužíval římský misál, nýbrž misál, který byl v užívání v jeho opatství v severní Anglii. Modlitby a preface tohoto misálu byly úplně odlišné od těch, které se používaly v Římě. Pouze mešní kánon byl stejný. Přesto dokonce i jeho verse kánonu se datovala před sv. Řehoře.
Je zcela jisté, že funkcí Svatého stolce není zavádět církevní reformy. První povinností papeže je jednat jako první biskup (episcopus = dohližitel), tzn. střežit tradice Církve – dogmatické, morální a liturgické.
Od časů Tridentského koncilu byla nejvyšší autorita Svatého stolce rozšířena také na revize liturgických textů, tzn. přehlédnutí nově vydaných edicí a vykonávaní tak malých změn, jako je zavádění mešních proprií pro nové svátky. To je to, co udělal papež sv. Pius V., když následoval požadavky uložené mu Tridentským koncilem a revidoval Curiae Missale, který již byl v užívání v Římě a v mnoha částech západní církve. Roku 1570 vydává svoje Missale Romanum. Můžeme rozhodně říci, že papežem vydaný misál nebyl „nový“ misál.
A můžeme říci i to, že ani v římské, ani ve východní církvi nikdy nebyl žádný patriarcha nebo biskup, který by na sebe vzal reformu liturgických ritů na základě své vlastní autority. To nicméně neznamená, že by během staletí neexistoval organický vývoj liturgických forem jak na Východě, tak na Západě. Když v 17. století moskevský patriarcha Nikon změnil některé nepodstatné části liturgického ritu (ve věci pravopisu jména Ježíš a počtu prstů, které mají být spojeny během dělání znamení kříže), bylo výsledkem schisma kolem 12 milionů „starých věřících“ (Raskolniki), kteří opustili ruskou církev.
Můžeme učinit závěr, že by nebyly žádné spory ohledně organického vývoje liturgického ritu během času, kdyby např. papež následoval rozhodnutí 2. vatikánského koncilu tak, že by povolil užívání některých nových forem ad libitum nebo ad experimentum, pokud by přitom ritus per se zůstal nezměněn.
Nejen že je Ordo Missae z r. 1969 změnou liturgického ritu, ale tato změna dokonce zavedla přeskupení liturgického roku včetně změn v přiřazení dnů jednotlivým svatým. Přidání nebo odstranění toho nebo onoho svátku, jak se to dělo dříve, jistě nezakládá změnu ritu per se. Ale nespočetné inovace zavedené jako část liturgické reformy neponechaly nedotčenou stěží ani jedinou tradiční liturgickou formu.
Jelikož neexistuje dokument, který by apoštolskému stolci výslovně přisuzoval autoritu ke změně, natož zrušení tradičního liturgického ritu, a jelikož navíc může být ukázáno, že ani jeden předchůdce papeže Pavla VI. nikdy nezavedl velké změny do římské liturgie, jeví se tvrzení, že Svatý stolec má autoritu ke změně liturgického ritu, jako, mírně řečeno, diskutabilní. Zároveň můžeme říct, že není žádné diskuse o tom, že Svatý stolec má autoritu ke schvalování nebo dohlížení na publikace liturgických knih a obecněji na schvalování a dohlížení na lokální liturgické tradice.1
1 Za zamyšlení stojí následující argument: Jak již bylo řečeno, podle kanonického práva je osobní příslušnost k určitému liturgickému ritu dána ritem, v kterém byla osoba pokřtěna. Jelikož liturgické reformy papeže Pavla VI. stvořily de facto nový ritus, mohli bychom trvat na tom, že ti věřící, kteří byli pokřtěni dle tradičního římského ritu mají právo pokračovat v tomto ritu. To znamená, že kněží, kteří byli vysvěceni podle tradičního Ordo, mají právo užívat právě ten ritus, za účelem jehož celebrace byli vysvěceni. ↩
Z anglického vydání knihy The Reform of the Roman Liturgy od Mons. Klause Gambera (ISBN 1-929291-88-4).
Mons. Klaus Gamber se narodil 23. dubna 1919. Na kněze byl vysvěcen r. 1948 v Regensburgu. Tamtéž r. 1957 spoluzakládal Institut liturgických věd, jehož se stal direktorem. Zabýval se západní a východní liturgií. Na svém postu zůstal až do své smrti r. 1989. Mons. Gamber získal doktorát z teologie a následně i čestný doktorát z filosofie. Roku 1958 byl jmenován čestným členem Papežské liturgické akademie v Římě, r. 1965 kaplanem papeže. Je autorem téměř 400 knih, odborných článků a edicí patristických a liturgických textů.
Smíchovský farář ThMgr. Jerzy Gapski společně s rektorem kostela sv. Gabriela doc. Stanislavem Přibylem reagovali vstřícně na žádost věřících o konání tradičních mších sv. v některém z kostelů smíchovské farnosti. V této záležitosti byla ustanovena vzájemná dohoda, kterou si můžete přečíst na konci tohoto příspěvku.
Smíchovský farář ThMgr. Jerzy Gapski společně s rektorem kostela sv. Gabriela doc. Stanislavem Přibylem reagovali vstřícně na žádost věřících o konání tradičních mších sv. v některém z kostelů smíchovské farnosti. V této záležitosti byla ustanovena vzájemná dohoda, kterou si můžete přečíst na konci tohoto příspěvku. Z ní vybíráme následující informace.
Časy bohoslužeb
Byly dohodnuty následující pravidelné termíny mší sv. v kostele sv. Gabriela v Holečkově ulici (viz mapku níže).
– všechny neděle v roce od 17:00;
– 1. pátkykaždý pátek v měsíci od 17:00;
– 1. soboty v měsíci od 9:00.
Na první 1. pátky resp. soboty by po mši sv. měla následovat pobožnost k Nejsv. Srdci Ježíšovu resp. mariánská.
Dále byly dohodnuty mše sv. v následující svátky během roku (vždy od 17:00 kromě Bílé soboty /20:00/ a nepadne-li den na 1. sobotu – v takovém případě zůstává 9:00):
– 8. prosince (Neposkvrněné Početí Panny Marie);
– 25. prosince (Narození Páně);
– 1. ledna (Oktáv Narození Páně, Obřezání Páně);
– 6. ledna (Zjevení Páně);
– 2. února (Očišťování bl. Panny Marie /Hromnice/)
– 19. března (sv. Josefa)
– 25. března (Zvěstování Panny Marie – titulární slavnost);
– Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota;
– Nanebevstoupení Páně;
– Nejsv. Srdce Ježíšova;
– Boží Tělo;
– 15. srpna (Nanebevzetí Panny Marie).
Dohoda byla uskutečněna ad experimentum do konce srpna 2013.
Kostel
Kostel běžně známý jako kostel sv. Gabriela je ve skutečnosti zasvěcen Zvěstování Panny Marie. Je vyzdoben v tzv. beuronském stylu. Byl posvěcen r. 1891, do hlavního oltáře byly vloženy ostatky sv. Václava, Vojtěcha a Jana Nepomuckého. Do kostela navíc nebyl později vsazen obětní stůl. Do r. 1919 sídlily u sv. Gabriela v klášterním komplexu sestry benediktinky beuronské kongregace. Více informací o kostelu a přilehlém komplexu naleznete na těchto stránkách věnovaných beuronskému stylu. Např. zde je k dispozici virtuální prohlídka kostela.
Dopravní spojení
U kostela je autobusová zastávka „Holečkova“, na kterou jezdí linka č. 176 (Karlovo náměstí – Stadion Strahov – Nové Butovice). Poblíž kostela jsou pak tramvajové zastávky Bertramka (cca 400m, linky 4, 9, 10, 16) a Švandovo divadlo (cca 600m, linky 6, 9, 12, 20).
[mappress]
AKTUALIZACE: Na přání zástupců z farnosti byl text dohody odstraněn, neboť již není aktuální. Informace ponechané v článku výše zůstávají v platnosti.
Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.
Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.
Užití lidového jazyka
V roce 1920 dal papež Benedikt XV. tehdejšímu Československu výsadu o užívání lidového jazyka při určitých liturgických obřadech, do kterých spadá právě i uzavírání svátosti manželství. Podobně jako u křtu kmotrům, smí kněz i snoubencům pokládat otázky pouze v lidovém jazyce. Latinské modlitby se pak smějí v jazyce lidovém ještě zopakovat.
V dokumentech ke stažení můžete porovnat obě dvě verze – jak všeobecnou latinskou z Rituale Romanum, tak i verzi s užitím národního jazyka, které se většinou užívá v našich zemích. Obřady budeme popisovat obecněji. Pro konkrétní znění všech odpovědí a modliteb se podívejte do příslušného souboru výše.
Místní zvyky
Popsat jednotně způsob uzavírání manželství není snadné z toho důvodu, že se může lišit místo od místa, především dle různých kultur. Samotné rubriky rituálu totiž připouští, aby, pokud na daném místě existují nějaké chvályhodné místní zvyky spjaté s uzavíráním manželství, mohly tyto být při obřadu zachovány. Objevují se nám tak v obřadech věci, které samotný rituál nepopisuje, popř. se odlišuje klasický římský od toho s užitím českého jazyka.
Tak např. v klasickém římském rituálu nenalezneme nic o tom, že by nevěsta byla k oltáři uváděna, což je u nás zvykem. Vzájemný slib manželů, jak je přítomen v české verzi, v latinské také nenajdeme. Pak se v římském rituálu počítá pouze s jedním prstenem, který následně navléká ženich nevěstě, v českém vydání je žehnací modlitba v množném čísle a počítá se s tím, že prsten bude mít i ženich.
My se budeme držet způsobu, který je obvyklý v našich zemích (pro pohodlnost budeme dále mluvit trochu nepřesně o „českém rituálu“), nezmiňujeme-li výslovně, jak se věc má v rituálu římském. Samozřejmě však je možno i u nás k uzavření manželství užít i obecného římského rituálu bez užití národních jazyků.
Povšechný průběh obřadu
Před započetím obřadů samotných může oddávající kněz pronést kázání. Následuje samotný obřad udělení svátosti manželství, po něm pak mše za ženicha a nevěstu, která má vlastní texty a oproti běžné mši svaté se na dvou místech (po modlitbě Páně a před závěrečným požehnáním) výrazně odlišuje – k tomu se ještě dostaneme.
Úvod obřadu
Kněz je oblečen v superpelici (bílé svrchní roucho, které nosí obvykle též ministranti) a štólu bílé barvy (český rituál připouští i pluviál), pomáhá mu ministrant, který drží knihu a nádobu se svěcenou vodou. Pro snoubence bývá připraveno vpředu vlastní klekátko. Římský rituál mluví výslovně o tom, že snoubenci už i při obřadu klečí, český rituál zmínku o klečení vynechává.
Kněz otočen směrem ke snoubencům začíná otázkami, pokládanými vždy střídavě oběma, v kterých se ptá, zda se rozhodli vstoupit do manželství svobodně a zda uznávají jeho nerozlučitelnost. Následně je vyzve, aby si podali pravé ruce a řekli si navzájem manželský slib.
Manželský slib a potvrzení Církví
Nejprve slib říká ženich, poté nevěsta. Kněz každému z nich text předříkává a oni po něm opakují. Slib ženicha od slibu nevěsty se na jednom místě odlišuje: zatímco muž slibuje, že své ženě zachová „lásku a věrnost manželskou“, nevěsta slibuje, že zachová „lásku, věrnost a oddanost manželskou“. Vyjadřuje se tím katolické učení o řádu, který má panovat mezi mužem a ženou, jak jej popisuje i sv. Pavel v listu Effeským: „Ale jako Církev poddána jest Kristu, tak i ženy buďtež poddány mužům svým ve všem.“
Po pronesení slibů kněz přes spojené ruce snoubenců položí konec štóly a jako zástupce Církve mocí svého úřadu stvrzuje manželství slovy: „Quod Deus conjúnxit, homo non separét. – Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj!“ Nakonec novomanžele pokropí svěcenou vodou.
Žehnání prstenů a jejich předání
K žehnání prstenů kněz užije latinské žehnací formule, po jejímž pronesení prsteny pokropí svěcenou vodou. Následně může žehnací modlitbu pronést i v češtině. Už modlitba sama vyjadřuje, čeho jsou prsteny znamením: „Učiň, ó Pane, aby tito manželé, kteří budou nostiti tyto prsteny, ve jménu tvém požehnané, vzájemnou neporušenou věrnost si zachovali, ve tvém míru a v plnění tvé vůle setrvali a v obapolné lásce vždy šťastně žili.“ Následně symboliku prstenů kněz ještě předepsanými nebo i vlastními slovy více vykládá. Poté novomanžele vyzve, aby si prsteny vzájemně předali. Při navlékání prstenů kněz, dělaje znamení kříže, pronáší: „In nómine Patris, et Fílii, et Spíritus Sancti. Amen.“
Závěrečné modlitby
Po předání prstenů se kněz otočí směrem k oltáři a střídavě s ministrantem (příp. lidem) pronáší v latině závěrečné modlitby, které následně může opět zopakovat i česky:
V. Upevňuj, ó Bože, co jsi způsobil mezi námi.
R. Ze svatého chrámu svého, který jest v nebeském Jerusalemě.
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.
Otče náš … pokračuje potichu až k
V. A neuvoď nás v pokušení.
R. Ale zbav nás od zlého.
V. Spasiž služebníky své.
R. Bože můj, doufající v tebe.
V. Hospodine, sešli jim pomoc ze svatyně.
R. A se Sioni je ochraňuj.
V. Budiž jim, Hospodine, pevnou věží.
R. Proti útokům nepřítele.
V. Pane, vyslyš modlitbu mou.
R. A volání mé k tobě přijď.
V. Pán s vámi.
R. I s duchem tvým.
Modleme se. Shlédni, prosíme, pane, na tyto své služebníky a dobortivě ochraňuj manželský svazek, který jsi k rozmnožení lidského pokolení ustanovil, aby ti, kteří se tvým působením spojují, tvou pomocí byli zachováni. Skrze Krista, Pána našeho. R. Amen.
Po skončení obřadů následuje mše svatá za ženicha a nevěstu.
Mše svatá za ženicha a nevěstu
Samotná mše svatá je klasifikována jako votivní II. třídy. Nelze ji tak užít o svátcích I. třídy a, jak výslovně zmiňují rubriky, ani o nedělích, ačkoliv ty jsou zpravidla třídy II. V takových případech se podle příslušných liturgických pravidel dají k modlitbám daného dne modlitby ze mše za ženicha a nevěstu přidat. Požehnání nevěstě, o kterém se podrobně zmíníme níže, odpadá. Lze pak ještě v jiný den sloužit jednu mši sv. s tímto požehnáním.
Všechny texty modliteb a čtení ve mši naleznete zde. Jako epištola se bere překrásný úryvek z listu sv. Pavla Effeským (5, 22-33), v kterém předkládá manželství mezi mužem a ženou jako znamení vztahu Krista a Církve. V evangelním úryvku (Mt 19, 3-6) mluví Pán Ježíš v odpovědi fariseům o zřízení manželství Bohem na počátku a jeho nerozlučitelnosti.
Výjimečná situace ve mši nastává ihned po modlitbě Pater noster. Kněz z prostředka oltáře přejde na epištolní stranu, kde se otočí směrem ke klečícím snoubencům a z misálu pronáší nad nimi dvě modlitby. První je kratší a náleží oběma snoubencům, druhá je delší a nazývá se požehnání nevěstě. Modlitba vznešenými slovy připomíná, jakým požehnáním bylo manželské spojení obdarováno, „že jediné nebylo odňato ani trestem prvotního hříchu, ani trestem potopy“. Nevěstě se pak v modlitbě mimo jiného vyprošuje, „ať je při ní jho lásky a míru; nechť se věrná a ctnostná snoubí v Kristu, nechť zůstane následovnicí svatých žen: budiž líbezná svému muži jako Rachel; moudrá jako Rebeka, dlouho žijící a věrná jako Sara… budiž důstojna ostýchavostí, úctyhodná cudností, vzdělána nebeskými naukami; budiž požehnána dítkami, budiž vyzkoušená a nevinná…“
Na konci mše po „Ite, missa est.“ kněz pronáší nad novomanžely ještě jednu modlitbu, v které jim vyprošuje dlouhý život na zemi a po něm milostí Boží život věčný v nebi.
Mše svatá končí jako obvykle požehnáním a čtením začátku Janova evangelia. Tím jsou obřady ukončeny.
Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje.
Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Klaus Gamber byl ve své době jedním z největších odborníků na liturgii. Pro své upřímné postoje, které však často narážely na nevoli hlavního proudu, zůstal v pozadí více, než by si zasloužil. Stojí za zmínku, že předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje. Nadpis článku je totožný s názvem kapitoly v knize.
Ritus romanus a ritus modernus: Liturgická reforma před Pavlem VI.?
Profesor Renning se v článku nazvaném „Čtyři sta let tridentské mše?“, který vyšel v několika náboženských publikacích, snaží prezentovat Nový misál (t. j. ritus modernus) jako produkt přirozeného a legitimního vývoje západní liturgie. Dle něj kromě doby 34 let neexistovala nějaká „Mše sv. Pia V.“, neboť od r. 1604 papežové pokračovali v zavádění modifikací do misálu z roku 1570. Bylo tedy úplně odpovídající procesu vývoje, když Pavel VI. z vlastního popudu zreformoval Missale Romanum tak, že, jak praví Rennings, věřící „si mohou lépe uvědomit nepředstavitelnou velikost daru, který v Eucharistii Spasitel věnoval své Církvi.“
V tomto článku se Renning svezl na slabosti tradicionalistů: vyjádřeních „tridentská mše“ či „mše sv. Pia V.“ . Striktně řečeno neexistuje nějaká „tridentská mše“, závěrem tridentského koncilu rozhodně nebylo žádné vytvoření nového mešního řádu. „Misál sv. Pia V.“ není nic jiného než misál římské kurie, který spatřil světlo světa v Římě o několik století dříve a který byl františkány uveden do mnoha západních zemí.[1] Změny provedené za doby sv. Pia V. byly tak minimální, že mohou být rozpoznány pouze odborníky.
Jedna z Renningových lstí spočívá v tom, že nedělá žádný jasný rozdíl mezí mešním řádem a mešním propriem pro jednotlivé dny a svátky. Papežové až do Pavla VI. neudělali žádné změny v mešním řádu ve vlastním slova smyslu, zatímco, zvláště po tridentském koncilu, přidávali nová mešní propria pro nové svátky. To žádným způsobem neomezilo „tridentskou mši“, stejně jako např. přídavky do civilního práva také nezpůsobují jeho zrušení.
Můžeme proto mluvit o „římském ritu“ v protikladu k „modernímu ritu“. Římský ritus, ve svých důležitých částech, sahá minimálně do 4. století, přesněji do doby papeže Damasa (366–384). Za časů Gelasia (492–496) mešní kánon dosáhl formy, jakou si udržel dodnes, s výjimkou několika modifikací učiněných za papeže sv. Řehoře (590–604). Jedinou věcí, na které papeži od 5. století nepřetržitě trvali, byla nutnost přijetí římského kánonu. Jejich argument spočíval v tom, že jeho vznik je spjat s apoštolem Petrem. Co se však týká ostatních částí mešního řádu a výběru mešních proprií, respektovali zvyky místních církví.
Až do sv. Řehoře Velikého neexistoval oficiální misál, který by obsahoval propria pro všechny svátky v roce. Liber Sacramentorum, který sv. Řehoř vydal na začátku svého pontifikátu, byl určený pouze pro římská statia, jinými slovy pouze pro pontifikální liturgii. Svatý Řehoř nezamýšlel zavést tento misál na celý Západ. To se stalo později na základě kuriálního či „Římského misálu“ sv. Pia V. a bylo to způsobeno množstvím faktorů, které zde nemůžeme popisovat.
Ve středověku měl téměř každý kostel nebo alespoň každá diecése svůj vlastní zvláštní misál, pokud dobrovolně ze své vůle nepřijali misál římské kurie. Žádný papež neintervenoval v této věci. K částem mše, které více než jiné byly předmětem rozdílů, patřily především ty, které celebrant pronášel tichým hlasem (tedy modlitby u stupňů oltáře, offertorium – také nazývané minor canon a modlitby před přijímáním), jinak řečeno kněžské „soukromé modlitby“. Na druhou stranu zpívané texty byly v latinské Církvi téměř všude stejné. Pouze některá čtení a modlitby se lišily místo od místa.
Právě v tomto stádiu vývoje obrana proti protestantismu vyvolala tridentský koncil. Ten pověřil papeže vydáním doplněného jednotného misálu pro všechny. Co přesně sv. Pius V. udělal? Jak již bylo řečeno, sáhl po misálu již užívaném v Římě a na mnoha jiných místech a zušlechtil jej, především snížením počtu svátků svatých. Učinil tento misál závazný pro celou Církev? Nikoliv, respektoval dokonce místní tradice staré pouze dvě stě let. Přítomnost takové tradice stačila k tomu, aby diecése nebyla vázána užíváním „Římského misálu“. Skutečnost, že přesto většina diecésí velmi rychle přijala nový misál, byla zapříčiněna jinými důvody. Řím však nevyvíjel žádný tlak. A to navíc v době, v které, na rozdíl ode dneška, nebyly žádné řeči ani o pluralismu, ani o toleranci.
Prvním papežem, který skutečně pozměnil tradiční misál, byl Pius XII., když zavedl novou liturgii Svatého týdne. Bylo by bývalo možné přesunout mši Bílé soboty do nočního času bez modifikace ritu. Jan XXIII. jej následoval svým novým uspořádáním rubrik. I tak nicméně zůstal mešní řád nedotčen; byly však otevřeny dveře k radikálnímu přestavění římské liturgie. My všichni jsme během této doby žili a nyní u svých nohou pozorujeme ruiny nikoliv tridentské mše, ale starověkého římského ritu, který se vyvíjel a rostl ke zralosti během dlouhého údobí.
[1] Misál byl zhotoven františkány ve 13. století a v římské kurii začal být běžně užíván za papeže Klementa V. Z toho důvodu byl znám pod jménem Missale secundum consuetudinem Romanae Curiae.
Dle motu proprio Summorum pontificum (čl. 9) mají věřící právo žádat kněze, aby pro vykonání křtu užil tradičního obřadu. Znalost tradičního křtu je však dnes velmi malá, a tak katoličtí rodiče velmi často tuto možnost nevyužívají nebo o ní ani nevědí. Obřady tradičního křtu jsou však velmi hluboké a krásné, stojí tak určitě za to se s nimi seznámit.
Dokument papeže Benedikta XVI. Summorum pontificum, jenž je zmiňován především v souvislosti s tradiční (tzv. tridentskou) mší svatou, v čl. 9 dává věřícím právo žádat taktéž o vykonání obřadů dalších svátostí (křtu, biřmování, manželství, pomazání nemocných) podle tradičního způsobu.
V tomto článku stručně vyložíme, jak probíhá křest dítěte v tradičním římském ritu.
Obřady popíšeme pouze obecně s jejich základními významy, jednotlivé modlitby při nich pronášené naleznete v dokumentu ke stažení. U většiny z nich existuje původní latinské znění i schválená verze v národním jazyku, mezi nimiž si kněz může při vykonávání obřadů vybrat. Stejně tak u otázek a odpovědí.
I. OBŘADY PŘED UDĚLENÍM SVATÉHO KŘTU
Uvítání
1. Kněz oblečen v rochetu a štólu fialové barvy vyjde ke dveřím kostela, kde jsou připraveni ti, kteří přinášejí dítě ke křtu. Tam se kněz otáže kmotrů: „Jak chcete tomuto dítěti říkat?“ Kmotr (kmotrové) odpoví jméno nějakého svatého (popř. více svatých), jež dítě obdrží jako svého patrona.
2. Od nynějška se kněz ve svých otázkách bude obracet již přímo na dítě, jehož ústy v první osobě odpovídají kmotři (kmotr). Otázky a odpovědi následují takto:
Kněz: „N. co žádáš od Církve Boží?“
Kmotr: „Víru.“
Kněz: „Co ti dá víra?“
Kmotr: „Život věčný.“
Na to kněz praví: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou myslí, a bližního jako sebe.“
První exorcismus a svěření znamení kříže
3. Nyní kněz na křtěnce třikrát dýchá a dělá mu na čele a na prsou znamení sv. kříže. Dýchá na něj na znamení, že se křtěnci ve křtu uděluje Duch svatý a tím bývá zrozen k věčnému životu. Znamení sv. kříže vyobrazuje učení Ukřižovaného (křesťanskou víru). Kněz je dělá na čele, aby křtěnce napomenul víru v Ukřižovaného veřejně a statečně vyznávat. Na prsou pak na upamatování, že má svou víru taktéž projevovat skutky.
Svěcení soli a předání moudrosti
4. Kněz dává křtěnci do úst svěcenou (exorcisovanou) sůl, kterou předtím požehnal, popř. použije již dříve požehnanou. Sůl naznačuje moudrost a zalíbení v božských věcech, které kněz pro křtěnce od Pána vyprošuje. Jako sůl přirozeně chrání před hnilobou, tak milost Ducha svatého chrání dítě před hnilobou hříchu.
Exorcismy
5. Vícekrát kněz pozdvihuje ruce k exorcismu, tedy slavnému vybízení zlého ducha, pod jehož vládu se vinou prvotního hříchu člověk rodí, aby se pro Ježíše Krista Ukřižovaného od křtěnce vzdálil.
Uvedení do chrámu
6. Kněz klade na křtěnce svou ruku a konec štóly. Ruku klade na křtěnce na znamení, že ten se stává účastným ochrany Boží. Konec štóly pak na znamení, že dotyčný vchází do Církve a stává se jejím údem. Proto také kněz přitom praví: „N. vejdi do chrámu Božího, abys měl podíl s Kristem v životě věčném.“ Na to se odpovídá: „Amen.“ (Tzn. staň se.)
Průvod ke křtitelnici
7. Po předcházející výzvě ke vstupu do chrámu Božího jde kněz s kmotry, kteří nesou dítě, ke křtitelnici. Cestou se s kmotry modlí Věřím v Boha a Otčenáš. To je upamatování na dřívější doby, kdy se tyto modlitby, tvořící hlavní obsah víry, museli před přijetím křtu modlit dospělí křtěnci. Než přistoupí ke křtitelnici, vysloví kněz nad křtěncem ještě další exorcismus.
Obřad Effeta
8. Po ukončené modlitbě si kněz navlhčí slinou prsty a dotýká se uší a nosu dítěte, přičemž říká: „Effeta!“ t. j. „Otevři se!“. To činí podle příkladu Ježíšova, který podobným způsobem uzdravil hluchoněmého. Zde tak kněz napomíná křtěnce, aby své duchovní smysly měl vždy otevřené pro pravdy božského učení.
II. OBŘADY PŘI UDĚLOVÁNÍ SVATÉHO KŘTU
Odřeknutí Satana
9. Po vykonání obřadu Effeta se kněz postupně třikrát obrací na křtěnce s otázkami: „Odříkáš se zlého ducha? – I všech skutků jeho? – I vší pýchy jeho?“ – Kmotrové pokaždé k tomu v jeho jménu přisvědčí slovem „Odříkám“.
Pomazání olejem katechumenů
10. Na to kněz křtěnce maže na prsou a mezi lopatkami svatým olejem katechumenů. Na prsou na znamení, že má v srdci zachovávat milost Ducha svatého, mezi lopatkami pak, aby ho učinil ochotným hrdinsky bojovat proti satanu a s radostí nést jho Ježíše Krista.
Výměna štóly a křestní vyznání víry
11. Po otření oleje kněz na znamení radosti mění fialovou štólu (značí kajícnost a usebranost) v bílou. Poté se ptá křtěnce: „Věříš v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země? – Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, narozeného a ukřižovaného? – Věříš v Ducha svatého; svatou Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný?“ Kmotrové pokaždé místo křtěnce odpovídají: „Věřím.“
Vykonání křtu
12. Na to se kněz obrací znovu na křtěnce, oslovuje ho jménem a ptá se: „N. chceš být pokřtěn?“ Kmotrové jeho jménem přisvědčí: „Chci.“ Na to kněz lije třikrát v podobě kříže křestní vodu na hlavu křtěnce, přičemž praví: „N. ego te baptízo in nómine Patris †, et Fílii †, et Spíritus † Sancti.“ (N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)
III. OBŘADY PO UDĚLENÍ SVATÉHO KŘTU
Mazání křižmem
13. Po křtu se dítě na temeně maže svatým křižmem. Tím se naznačuje, že pokřtěný je křesťanem a že přináleží ke Kristu. Po pomazání jej kněz pozdravuje: „Pax tibi.“ (Pokoj tobě) Kmotři odpoví: „Et cum spíritu tuo.“ (I s duchem tvým.)
Předání křestního roucha
14. Nato klade kněz na pokřtěného bílé roucho a říká: „Přijmi roucho nevinnosti a uchovej je bez poskvrny až před soud našeho Pána Ježíše Krista, abys vešel do života věčně blaženého.“Amen. Bílé roucho má novopokřtěnému připomínat nevinnost, kterou křtem svatým získal a kterou má po celý svůj život zachovat neposkvrněnou.
Předání křestní svíce
15. Pak se místo dítěti dá do ruky kmotrovi hořící vosková svíce se slovy: „Přijmi hořící svíci a bez úhony opatruj křest svůj. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde ke svatbě, mohl jemu vstříc jíti, spolu se všemi svatými ve dvoru nebeském, a měl život věčný, a živ byl na věky věkův. Amen.“ Hořící svíce má nově pokřtěného napomínat, aby vždy kráčel ve světle pravé víry a dobrých příkladů.
Závěrečné propuštění a napomenutí kmotrů
16. Na závěr kněz nově pokřtěného propouští s přáním: „N. odejdi v pokoji, a Pán buď s tebou.“ Odpoví se „Amen“. Úplně nakonec pak ještě kněz napomíná kmotry k zodpovědnému úkolu, který na sebe vzali, těmito slovy: „Nyní klade Církev do vašich rukou dítě, které ze svatého křtu vyšlo čisté jako anděl. Jako jeho kmotrové máte jak právo, tak i povinnost, spolupracovat na jeho křesťanské výchově. Žijte tak, aby vaše jednání bylo tomuto dítěti dobrým příkladem a ujímejte se ho v době neštěstí. Často se modlete k Bohu, aby žehnal vašim snahám, a velice si važte duchovního příbuzenství s dítětem a s jeho rodiči, které jste jako kmotři získali. Jděte v pokoji! Hospodin ať zůstává vždycky s vámi! Amen.“
V sobotu 6. listopadu od 17 hodin bude biskup Lajos Varga z Vácu (Maďarsko) sloužit pontifikální mši sv. v tradičním římském ritu v kostele sv. Ondřeje v Komárně (trnavská diecéze) u příležitosti 150. výročí posvěcení tohoto kostela. Zpěvem doprovodí Capitulum Laicorum Sancti Michaelis Archangeli.
Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář.
Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář.
Abychom mohli pokračovat ve vysílání mší svatých a dalších činnostech, prosíme čtenáře o dobrovolný příspěvek na provoz stránek Krása liturgie. Pomůže nám jakákoliv částka zaslaná na účet č.
239259049/0300
Pán Bůh zaplať za vaše dary. Za všechny dárce bude v pravidelných intervalech sloužena mše svatá. Děkujeme!
Liturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).
Ritus romanus a ritus modernus: Liturgická reforma před Pavlem VI.?
2. Od nynějška se kněz ve svých otázkách bude obracet již přímo na dítě, jehož ústy v první osobě odpovídají kmotři (kmotr). Otázky a odpovědi následují takto:
