účast na mši – Krása liturgie

Kolekta (hlavní mešní modlitba)

První knězem hlasitě pronášenou proměnlivou částí mše svaté je kolekta, někdy zvaná prostě jen modlitba. Mimo krásné obsahy, vyprecizované staletími zbožné víry, jež kolekty v tradičním římském ritu obsahují, je samotná modlitba provázena i několika gesty (např. rozpřažením rukou). Právě i jejich vysvětlení naleznete v tomto článku.

Předcházející část mše svaté: Gloria

Políbení oltáře a pozdravení lidu

Po skončení chvalozpěvu Gloria (pokud nebylo, pak ihned po Kyrie) kněz políbí oltář, poté se s rukama sepjatýma na prsou a s očima sklopenýma obrací k věřícím. Rozpíná ruce na šířku ramen, opět je spíná a přitom praví: Dóminus vobíscum (Pán s vámi), načež věřící odpovídají: Et cum spíritu tuo (I s duchem tvým).

Význam políbení oltáře

Políbení oltáře zde má podobný význam jako při výstupu k oltáři na počátku mše svaté. Toto políbení se děje ve mši svaté před každým pozdravem věřících. Kněz tak zdraví nejprve Církev vítěznou, poté Církev bojující. Zároveň se tak poukazuje na to, že všechno požehnání, které kněz věřícím přeje, přichází od oltáře, či ze spojení s obětí na oltáři obnovenou.

Význam pozdravu

Samotný pozdrav Pán s Vámi je biblického původu (např. Rut 2, 4; Lk 1, 28) a ve své jednoduchosti obsahuje vše, co může kněz jménem Církve věřícím přát. Věřící přání opětují a v Pánu se s knězem a celou Církví, v jejímž jménu kněz u oltáře stojí, spojují k modlitbě, která po pozdravu následuje. K opravdové, nadpřirozeně záslužné modlitbě je pomoc Boží milosti nutná (Řím 8, 26). Výrazem „s duchem“ je míněno svátostné kněžství kněze, díky němuž může u oltáře sloužit mši svatou jako řádně ustanovený prostředník.[1]

Biskup namísto Pán s Vámi zdraví lid Pokoj vám. Je to pozdrav posvěcený samým Kristem, který jej vícekrát užil. Projevuje se tak v něm biskupův užší zástupný vztah ke Kristu. Zároveň je zde asi spojitost s chvalozpěvem Gloria, který této části bohoslužby předchází, v němž je zvěst pokoje také obsažena, a který byl dříve k recitaci vyhrazen pouze biskupům.

Modlitba

Po liturgickém pozdravu odchází kněz na epištolní (při pohledu z chrámové lodi pravou) stranu oltáře, aby se modlil hlavní mešní modlitbu. Ještě před ní rozpíná a opět spíná ruce, přičemž činí úklonu ke kříži a praví: Orémus (Modleme se). Tato výzva v množeném čísle ukazuje, že se jedná o modlitbu společnou (kolektivní).

Tato společná modlitba má různé názvy: hlavní mešní modlitba, starobyle kolekta (kollekta, collecta) nebo prostě jen modlitba (orace, lat. oratio). Jedná se o modlitbu prosebnou, vztahující se svým obsahem k slavnosti daného dne či části církevního roku. Obsahově jsou kolekty velmi bohaté a pestré a vytvářejí nádherná drobná umělecká díla.

Struktura kolekt

Kolekty se navzájem velmi liší obsahem i délkou, vykazují však některé společné prvky. Zpravidla se kolekta skládá ze dvou částí.

První část obsahuje poukaz na tajemství nebo událost, kterou oslavujeme, anebo připomíná některou význačnou vlastnost světce, jehož památku si připomínáme. Se skvělou věroučnou přesností je zde vyjádřen předmět oslav a důvod, proč toho dne o tu kterou milost prosíme. Druhá část tlumočí vlastní prosbu.

I když v kolektách převládá ráz prosebný, přesto v sobě spojují i chvalořečení a díkůčinění. Téměř všechny kolekty se obracejí k Bohu Otci. Církev nás tak v celé mešní liturgii (nejen kolektě) vede k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Jen některé kolekty směřují přímo ke Kristu, neboť se vztahují např. k oslavě vtělení.

Zakončení kolekt

Výše naznačené směřování se jasně ukazuje i v závěru každé kolekty: Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh, po všecky věky věků. Je-li na počátku modlitby jmenován Syn Boží, pak se říká Skrze téhož Pána…, podobně v jednotě téhož Ducha svatého, je-li v modlitbě jmenován Duch svatý. Jestliže je Syn Boží jmenován na konci modlitby, závěr se říká až od jenž s tebou žije… Obrací-li se modlitba přímo k Synu Božímu, končí se Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě… (viz příklady kolekt níže) Po skončení kolekty věřící odpoví Amen (tzn. Staň se).

Skoro stejným způsobem končily modlitby už na začátku 5. stol. v africké církvi. Liturgické zvolání Amen pak v Církvi zaznívá už od jejího úplného počátku. Sv. Justin ve 2. století píše, že „je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravištích; je to pro nás, jako by bylo ještě oroseno jejich krví a provoněno kadidlem jejich lásky“.

Postoj kněze při modlitbě

Kolektu se kněz modlí s rukama mírně rozpjatýma a zdviženýma před hrudí. Jedná se o výraz vnitřního pozdvižení mysli k Bohu. Už v nejstarších dobách se křesťané modlili s rozpjatýma a zdviženýma rukama, aby se tak připodobnili ukřižovanému Spasiteli. Předpisy římského ritu, které brání jakékoliv teatrálnosti a přemrštěnosti, knězi nařizují, aby rozpjaté ruce, co do výšky i šířky, nepřesahovaly ramena, aby byla zachována pokorná uctivost.

V závěru kolekty při oslavě nejsvětější Trojice kněz jako výraz pokory a touhy po vyslyšení ruce opět spíná a uklání hlavu směrem k oltářnímu kříži.

Počet kolekt

V případě, že na stejný den připadají dva nebo více významných svátků, bývá někdy kolekt ve mši svaté více (maximálně však tři). Po skončení jedné tak kněz opět řekne Orémus a stejným způsobem jako předchozí přednese i další. V takovém případě mluvíme o první kolektě jako o hlavní mešní modlitbě, další jsou pak nazývány připomínkami, neboť připomínají další svátek, který na daný den připadá.

Poslední úpravu v této věci učinil bl. Jan XXIII., který změnil označování tříd svátků a i pravidla pro určování těchto dalších kolekt. Dřívější vysoký počet kolekt tím velmi zredukoval a navrátil se tak k jednodušší původní praxi. V naprosté většině případů tak dnes bývá kolekta jen jedna.

PŘÍKLADY KOLEKT

(Neděle 11. po Svatém Duchu) Všemohoucí, věčný Bože, jenž v přemíře své dobrotivosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a zač prosí, vylej na nás milosrdenství své a odpusť, čeho se leká svědomí, a přidej, co se neosměluje vysloviti prosba. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

(Sedmibolestné Panny Marie) Bože, při jehož umučení podle proroctví Simeonova pronikl nejsladší duši přeslavné Panny a Matky Marie meč bolesti, popřej milostivě, abychom, kteří probodení její a trpení s úctou vzpomínáme, pro slavné zásluhy a přímluvy všech Svatých, kteří věrně u Kříže stáli, blahého účinku tvého umučení došli. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků.

(Květná neděle) Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi dal Spasiteli našemu vtěliti se a podstoupiti smrt kříže, aby pokolení lidské mělo k následování příklad pokory, uděl milostivě, abychom sobě zasloužili míti i na jeho trpělivosti poučení i na jeho vzkříšení účast. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista…

(Sv. Jana Nepomuckého) Bože, jenž jsi pro neporušenou svátostní mlčelivost svatého Jana Církev svou novou mučednickou korunou ozdobil, dej, abychom po jeho příkladu a na jeho přímluvu úst svých střežili a tak byli připočteni k svatým, kteří jazykem nechybili. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

_________________________________________________________________________________________________

[1]Spojení Et cum spíritu tuo se zachovalo i v novém mešním řádu. Do některých národních jazyků (včetně českého, naproti tomu např. slovenský či polský překlad jsou v tomto ohledu věrné) však nebylo z latinského originálu přeloženo přesně, a tak vznikla odpověď I s tebou (to by odpovídalo lat. Et tecum), namísto správného I s duchem tvým. Původní odkaz na svátostné kněžské svěcení se tak setřel. V roce 2001 vydal Svatý stolec instrukci Liturgiam authenticam, která požaduje, aby překlady do národních jazyků byly pořizovány co nejpřesněji, bez změny významu, vynechávek či glos. Znovu tak na povrch palčivě vyvstává otázka problému zavedení národních jazyků do mše svaté, namísto jednotného užívání misálu latinského, a s tím spojené obtížné kontroly věrohodnosti jednotlivých překladů.

Výstup k oltáři, jeho políbení a incensace

Vysvětlení obřadů, které tvoří přechod od přípravných částí mše svaté do části jí vlastních. Jedná se o úchvatné modlitby kněze, který má přistoupit k oltáři, mystické Golgotě, gesto jeho políbení a popř. okuřování oltáře, které probíhá ve slavné mši svaté.

Předcházející část mše svaté: Modlitba u stupňů otláře

Svatá Hora 2010 - výstup k oltáři — Slavná asistovaná poutní mše sv. na Svaté Hoře, L. P. 2010. Výstup k oltáři.

První modlitba, vstup do Svatyně svatých

Po výzvě k modlitbě Orémus (Modleme se) na konci stupňových modliteb[1] vystupuje kněz k oltáři, mystické Golgotě, kde má být obnovena vykupitelská oběť. Přitom se modlí: Sejmi s nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou vejíti myslí… Vyjadřuje tak hlubokou úctu před novozákonní Svatyní svatých, eucharistickým obětištěm, nejsvětějším místem v chrámě, posvěceným skutečnou přítomností Boží.

Nejposvátnější část starozákonního chrámu, velesvatyně, do které směl vkročit pouze velekněz, a to jen jednou za rok, byla jen stínem novozákonního oltáře, u něhož se obnovuje vykupitelská oběť Kristova. O co tato nová svatyně převyšuje svatyni starozákonní, o to třeba z naší strany větší úcty. Proto Církev svatá vkládá knězi do úst další modlitbu, v které opět prosí o očištění, jako už i při modlitbách stupňových.

Svatá Hora 2010 - políbení oltáře — Políbení oltáře.

Druhá modlitba a políbení oltáře

Kněz stojí mírně skloněn uprostřed oltáře, klade na něj sepjaté ruce a modlí se: Prosíme tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, (líbá oltář uprostřed) jejichž ostatky zde jsou, a všech Svatých, abys prominouti ráčil všecky moje hříchy…

Kněz, vědom si své slabosti a nehodnosti, se dovolává zásluh svatých, hlavně mučedníků, jejichž ostatky jsou v oltáři pohřbeny.[2] Pokorná slova modlitby provází dva tklivé úkony. Kněz uctivě skloněný klade své sepjaté ruce na oltář (symbol Krista a svatých), aby naznačil, že při modlitbě za odpuštění hříchů spoléhá pouze na Vykupitele a přímluvu svatých.

Ze samotných slov modlitby je patrné, že políbení platí v první řadě pro ostatky svatých, které jsou v oltáři pohřbeny, ale též i jako projev úcty a lásky ke všem svatým a tudíž i ke Kristu, hlavě, koruně a králi všech svatých. Oltář je totiž v první řadě symbolem Vykupitele. Kněz tak projevuje úctu a lásku celé Církvi vítězné v čele s Kristem a obnovuje, oživuje a upevňuje s ní svaté společenství.

Ve středověku kněz líbal kromě oltáře také kříž, dnes biskup líbá evangelní knihu.

Okuřování oltáře (incensace) a jeho význam

Při slavných formách mše svaté následuje nyní okuřování oltáře, kterým vrcholí úvodní, přípravná část mše svaté. Po vnitřní přípravě obětníka i věřících se tak slavně připravuje i oltářní obětiště.

Symbolika kadidla je rozmanitá a vznešená. Vůně kadidla stravovaného v ohni i kadidlový dým vystupující k nebi jsou výrazným symbolem vnitřního obětního smýšlení a bohulibé modlitby. Kadidlo spalované na rozžhaveném uhlí symbolisuje oběť ve stravujícím ohni lásky.

Počaply 2010 - okuřování celebranta — Okuřování celebranta (Počaply 2010).

Vonné oblaky kadidlového dýmu jsou podle Písma svatého též náznakem bohulibé modlitby (Ž. 140 (141), 2). Výjev ze Zjevení sv. Jana se pak již velmi podobá obřadu ve mši svaté: „A jiný anděl přišel a postavil se k oltáři s kadidelnicí zlatou; a bylo mu dáno mnoho vonidel, aby je dal k modlitbám všech věřících na oltář zlatý, který jest před trůnem Božím. I vystoupil dým vonidel k modlitbám věřících z ruky andělovy před Boha.“ (Zj 8, 3-4) Oltář zahalený kadidlovým dýmem upomíná na nebeskou velesvatyni, která je naplněna modlitbami blažených.

Kadidlo naznačuje nejen naše modlitby samotné, ale i jejich účinky. Oblaka dýmu halící oltář symbolisují (podobně jako ve Starém zákoně) milostiplnou přítomnost Boží. Proto se kadidla užívá ještě při evangeliu a proměňování, chvílích, kdy je přítomnost Kristova mezi námi nejzřejmější. V prvním případě se objevuje jako božský Učitel, v druhém jako vykupitelská Oběť.

Po okuřování oltáře bývá incensován i celebrant jakožto zástupce božského Velekněze. Incensum je nejen projevem bohopoctného holdu (oběti), ale slouží v liturgii vůbec k tlumočení náboženské pocty. Celebrant má přijímat poctu incensa s pokornou prosbou očištění.

Historie incensace v křesťanské bohoslužbě

Jak bylo řečeno výše, užívání kadidla bylo posvěceno již v bohoslužbě starozákonní, poté také činem sv. tří králů, kteří podle souhlasného výkladu Otců holdovali obětí kadidla u jeslí Vykupitele.

Užívání kadidla mezi křesťany však začíná až později, neboť bylo mezi tím znesvěceno pohany (obětování kadidla státnímu římskému božstvu bylo projevem odpadu od víry), takže křesťanům kadidlo připomínalo pohanskou modloslužbu. O jeho užití mluví ve 3. století Tertullian. Nejspíše to však bylo v podzemí pro zlepšení vzduchu, nikoliv tedy ještě přímo k bohoslužebným účelům.

Až ve 4. století, kdy Církev nabyla svobody a nebezpečí pohanství už nehrozilo, vešlo ve zvyk liturgické používání kadidla, nejprve na křesťanském východě, odkud se pak rozšířilo i na západ.

Následující část mše svaté: Introitus

________________________________________________________________________________________________
[1] Výstup kněze k oltáři a modlitby, které při něm pronáší, jsou vlastně závěrem modliteb stupňových a nikoliv nějakou vlastní částí. Pro zkrácení a větší přehlednost jsme jej však takto vyčlenili.
[2] Upuštění od povinnosti ukládání ostatků mučedníků do oltářního kamene, kterážto praxe sahá až do prvních křesťanských dob, stejně tak jako stavění oltářů (nebo obětních stolů) ze dřeva, je novotou, pro jejíž rozbor zde není dostatek místa. Obřady tak vykládáme vzhledem ke klasickým podmínkám, tzn. oltář, který má alespoň hlavní část z kamene, s uloženými ostatky. Neznamená to také, že tradiční mše svatá by dnes nesměla být sloužena v kostelech, jejichž oltáře tyto podmínky nesplňují.

S jakou uctivostí jsme povinni v kostele se chovati

Co vyplývá z posvátnosti našich chrámů, které vysoce převyšují i všechny stánky strarozákonní, kterým byla prokazována mnoha úcta? Jak se chovat při mši svaté, kdy se zpřítomňuje nejdůležitější událost našich dějin? Jak nám šel v tomto ohledu příkladem sv. Martin? Jak přísně byla pokárána andělem strážných bl. Veronika z Binaska? Jak sv. Jan Almužník nesmlouvavě napomínal kostelní „tlachaly“? O tom všem jest tento příspěvek.

Ticho, které zachovávali první křesťané

Svatý Jan Zlatoústý vypravuje nám o prvních křesťanech: „Když se chystali do chrámu vstoupiti, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při Mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“ Takové uctivé ticho nařizuje křesťanům také liturgie svatého Jakuba, jež dí: „Všichni lidé mají při Mši svaté mlčeti, s bázní a třesením státi, na nic pozemského nemyslíce, poněvadž přijde Král všech králů, Pán náš Ježíš Kristus, aby byl zabit a věřícím svým za pokrm vydán.“

Příklad sv. Martina

Tohoto napomenutí velice dbalý byl svatý biskup Martin, jak se o něm vypravuje v jeho životopise. Nikdy v kostele nesedal, nýbrž vždycky buď klečel nebo stál a s tváří bledou a ustrašenou se modlíval. Když se ho kdosi jednou tázal, proč tak činí, řekl: „Zdaliž se nemám báti, když před Pánem Bohem svým stojím?“ Touto posvátnou bázní proniknut, pěje také král David: „Já pak dle množství milosrdenství Tvého vejdu do domu Tvého: klaněti se budu při chrámě svatém Tvém v bázni Tvé.“ (Ž 5, 8)

Naše chrámy posvátností předčí i památná místa starozákonní, kterým mnohá úcta prokazována byla

Zde mohu také právem užíti slov, jež Bůh mluvil k Mojžíšovi z hořícího kře, řka: „Zuj obuv s nohou svých; neboť místo, na kterém stojíš, země svatá jest!“ (Ex 3, 5) Ještě světější je zajisté každý náš chrám, jejž biskup za mnohých obřadů, mazáním svatým olejem a modlitbami vysvětil a jenž obětováním Mší svatých denně znova posvěcován bývá! Jestliže tedy David, miláček Páně, toliko s bázní a třesením vstupoval do svatého stánku, kdež toliko archa úmluvy stála, čím spíše máme my, ubozí hříšníci, s bázní a třesením vcházeti do posvěcených chrámů, kde se nejsvětější Svátost oltářní přechovává a božská oběť Mše svaté koná, abychom tam bohoslužbě nejvyšší přítomni byli! Proto také praví Bůh všemohoucí: „Bojte se svatyně mé! Já Hospodin.“ (Lv 26, 2) Rozkaz tento platí mnohem více v chrámech našich nežli o svatostánku Izraelitů; podobně jako i naše chrámy mnohem více předobrazeny byly žebříkem Jakobovým v Bethelu nežli samotný chrám Šalomounův; a proto také mnohem více platí slova Jakubova o chrámech našich: „Jak hrozné jest místo toto! Zde dům Boží jest a brána nebeská.“ (Gn 28, 17)

Právem nám může Kristus říci totéž jako kupčíkům v chrámě, když se v kostele všetečně ohlížíme a tlacháme

Jak hříšně tedy jednají ti, kteří s tak malou nábožností i uctivostí do chrámu přicházejí a se tam chovají tak, jako by ve svých domech nebo docela na ulici byli, aniž by uvážili, že chrám jest domem Božím a skutečným sídlem Syna Božího! Někteří jsou docela tolik opovážliví, že mezi Mší svatou všetečně se ohlížejí, všechny vcházející i vycházející okukují, na světské věci myslí a bez ostychu šeptají a tlachají! Těmto může Kristus Pán plným právem říci, co řekl prodavačům v chrámu jerusalemském: „Dům můj dům modlitby slouti bude; a vy jste jej učinili peleší lotrovskou!“ (Mt 21, 13)

I sv. Jan Almužník nesmlouvavě z chrámu vyháněl ty, kteří tak činili

Chrámy naše jsou mnohem více, nežli pouhými modlitebnami; ony jsou domy Božími, poněvadž v nich Kristus Pán přebývá skutečně i podstatně v nejsvětější Svátosti oltářní. Svatý Jan Almužník nestrpěl, aby kdo v kostele tlachal. Kdo tak učinil, tomu přede všemi ukázal dveře chrámové a řekl: „Přišel-li jsi sem se modlit, tedy srdcem i ústy se modli! Ale přišel-li jsi sem tlachat, věz, že jest psáno: Dům Boží dům modlitby jest! A proto nečiň ho tlachárnou!“

Jak byla bl. Veronika z Binaska andělem strážným s neobyčejnou přísností napomenuta

O všetečném ohlížení po kostele při Mši svaté vypravuje blahoslavená pana Veronika z Binaska tuto událost: „Když jsem jednou mezi Mší svatou na jistou sestru, u oltáře klečící, všetečně pohlížela, pokáral mne můj anděl strážný s takovou přísností, že jsem hrůzou téměř omdlela. Ó, jak hrozně se na mne podíval a jak tvrdá slova ke mně promluvil! Řekl: Proč jsi žádosti srdce svého nevzala v uzdu a proč jsi se všetečně po sestře své ohlížela? Zdalipak také víš, že jsi se tím proti Bohu nemálo prohřešila? Takto a podobně se mnou anděl mluvil a uložil mi k rozkazu Pána Ježíše pro toto všetečné ohlížení těžké pokání. Po tři dny jsem proto hořce plakala; a když nyní Mši svaté obcuji, netroufám si hlavy pozvednouti z bázně před božskou Velebností.“

Filip II. dva své dvořany propustil kvůli jejich tlachání při bohoslužbě

Jestliže již všetečné ohlížení je hřích, jakým hříchem jest asi teprve mezi Mší svatou tlachati a se smáti! Poněvadž můžeme ústa mnohem snáze na uzdu vzíti nežli oči, proto také je tlachání v kostele hříchem mnohem větším nežli ohlížení se; zejména také, že jím netoliko Bůh bývá urážen, ale že jím bývají také ostatní přítomní pohoršováni a ve svých modlitbách vyrušováni. Filip II., král španělský, propustil dva urozené pány od svého dvora, poněvadž mezi Mší svatou tlachali, a řekl: „Lidé takoví, kteříž Králi svému nebeskému tak málo úcty prokazují, dají se také snadno svésti, aby odepřeli povinnou úctu mně, králi pozemskému!“

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Nadpis a mezititulky redakce KL)

Jak přistupovat ke sv. přijímání v duchu mariánské úcty sv. Ludvíka z Montfortu

Nechte se inspirovat jedním z nejzářivějších šiřitelů mariánské úcty, jaké nám Církev až do dnes darovala. Ve svém spise „O pravé mariánské úctě“ radí sv. Ludvík, jak v duchu této úcty přistupovat ke stolu Páně a čerpat tak z nekonečných duchovních pokladů, které nám již od svého Vtělení skrze Marii Bůh neustále nabízí.

I. Před svatým přijímáním

1. Hluboce se pokoříš před Bohem.

2. Zřekneš se svého zcela porušeného základu a svých náklonností, i kdyby ti je tvá sebeláska ukazovala jako dobré.

3. Obnovíš své zasvěcení slovy: Totus tuus ego sum, et omnia mea tua sunt.[1]

4. Pokorně poprosíš tuto laskavou Matku, aby ti propůjčila své srdce, abys tam přijal Jejího Syna do stejných podmínek jako Ona. Připomeneš Jí, že se jedná o slávu Jejího Syna, aby nebyl vložen do srdce tak znečištěného jako tvoje a tak nestálého, které by Mu jistě ubíralo Jeho slávu nebo které by Ho ztratilo. Kdyby ale Ona ráčila přijít a přebývat u tebe, aby [tam] přijala svého Syna, mohla by to udělat díky své vládě, kterou vykonává nad srdci, a Jí bude Její Syn přijat zcela bez poskvrny a bez nebezpečí, že Ho někdo bude urážet nebo že Ho dokonce ztratí: Bůh je v Jejím středu, nepohne se.[2] S důvěrou Jí řekneš, že všechno, cos Jí dal ze svých dober, nestačí, aby Ji uctilo, ale že svatým přijímáním Jí chceš připravit stejný dar, jaký pro Ni vytvořil věčný otec, a že Jím bude poctěna více, než kdybys Jí dal všechna dobra světa. A Ježíš, který Ji miluje jedinečným způsobem, stále ještě chce v Ní mít zalíbení a odpočinek, i kdyby to mělo být ve tvé duši, která je špinavější a chudší než chlév, do kterého Ježíši nebylo zatěžko přijít, protože tam byla Ona. Požádáš Ji o Její srdce těmito něžnými slovy: Přijímám Tě za své všechno. Dej mi své Srdce, Maria![3]

II. Při svatém přijímání

Když už budeš připraven přijmout Krista, po modlitbě Otče náš se třikrát pomodlíš: Pane, nejsem hoden[4] atd., jako bys říkal nejdříve věčnému Otci, že nejsi hoden přijmout Jeho jediného Syna pro své špatné myšlenky a nevděk vůči tak laskavému Otci, ale že je zde Maria, Jeho služebnice, která jedná za tebe a dodává ti u Jeho Velebnosti důvěru a zvláštní naději: Protože jsi mě jedinečným způsobem upevnil v naději.[5]

[Pak] řekneš [Bohu] Synu: Pane, nejsem hoden atd., protože Ho nejsi hoden přijmout pro svá neužitečná a zlá slova a pro svou nevěrnost v Jeho službě, ale že Ho přesto prosíš, aby se nad tebou smiloval, že ho uvedeš do domu Jeho vlastní Matky a že ho nepropustíš, dokud si u Ní nevytvoří domov: Zadržel jsem ho a nepropustím, o
dokud ho neuvedu do domu své matky a do komnaty své rodičky.[6] Poprosíš Ho, aby vstal a vešel na místo svého odpočinku a do archy svého posvěcení: Povstaň, Pane, k svému odpočinku, Ty i archa Tvého posvěcení.[7] Řekneš Mu, že na rozdíl od Ezaua vůbec nedůvěřuješ svým zásluhám, síle a způsobilosti, nýbrž zásluhám, síle a způsobilosti Marie, své Matky, podobně jako malý Jakub [důvěřoval] péči Rebeky, a že, ačkoli jsi naprostý hříšník a Ezau, odvažuješ se přistoupit k Jeho Svatosti, podporován a ozdoben zásluhami a ctnostmi Jeho svaté Matky.

[Pak] řekneš Duchu svatému: Pane nejsem hoden atd., že nejsi hoden přijmout vrcholné dílo Jeho lásky pro vlažnost a nepravost svých skutků a pro odporování Jeho vnuknutím, ale že Maria, Jeho věrná Snoubenka, je tvou veškerou důvěrou. A řekneš se svatým Bernardem: Ona je má největší důvěra, Ona je veškerým důvodem mé naděje.[8] Můžeš Ho také poprosit, aby znovu sestoupil do Marie, své nerozlučné Snoubenky, že její lůno je právě tak čisté a Její srdce hoří láskou právě tak jako kdysi a že když On do tebe nesestoupí, Ježíš ani Maria v tobě vůbec nebudou utvořeni a ani tam nebudou mít důstojný příbytek.

III. Po svatém přijímání

Po svatém přijímání, když jsi vnitřně usebrán a máš zavřené oči, uvedeš Krista do srdce Mariina. Dáš Ho Jeho Matce, která Ho přijme s láskou, dá Mu čestné místo, bude se Mu hluboce klanět, bude Ho dokonale milovat, upřímně objímat a vzdá Mu v duchu a v pravdě mnoho poct, o kterých se nám v našich temných mrákotách ani nesní.

Nebo klidně zůstaneš hluboce pokořen ve svém srdci v přítomnosti Krista dlícího v Marii. Nebo zůstaneš jako nevolník u brány Králova paláce, kde On právě hovoří s Královnou. A zatímco spolu rozmlouvají, aniž tě k tomu potřebují, v duchu budeš procházet nebem a celou zemí a prosit všechny stvořené bytosti, aby děkovali Ježíši, klaněli se Mu a milovali Ho v Marii místo tebe: Pojďte, klaňme se.[9]

Nebo prostě sám ve spojení s Marií požádáš Ježíše o příchod Jeho království na zemi skrze Jeho svatou Matku, o božskou moudrost, o božskou lásku, o odpuštění svých hříchů nebo o nějakou jinou milost, ale vždycky skrze Marii a v Marii. Na sebe se přitom budeš dívat nevraživě a řekneš: Pane, nehleď na mé hříchy, ale ať tvé oči na mně vidí jen ctnosti a zásluhy Mariiny.[10] A dodáš, když si vzpomeneš na své hříchy: Já jsem největší nepřítel, kterého mám na krku. To já jsem spáchal ty hříchy[11] nebo: Od člověka podlého a lstivého mě vysvoboď[12] nebo: Můj Ježíši, je třeba, abys Ty rostl v mé duši a já se umenšoval.[13] Maria, je třeba, abys Ty ve mně rostla, a já abych byl méně, než jsem byl předtím. Ježíši a Maria, rosťte ve mně a množte se [i] v ostatních kolem mne.[14]

Existuje bezpočet jiných myšlenek, kterými tě Duch svatý zásobuje a bude zásobovat, jestliže budeš docela niterný, umrtvený a věrný té velké a vznešené mariánské úctě, které jsem tě právě naučil. (Sv. Ludvík mluví v kontextu knihy, pozn. KL) Ale pamatuj si, že čím více necháš při svatém přijímání jednat Marii, tím více bude oslaven Ježíš. A tím více necháš jednat Marii pro Ježíše a Ježíše v Marii, čím hlouběji se budeš pokořovat čím více Je budeš poslouchat v pokoji a mlčení, aniž by ses trápil, že Je nevidíš, neokoušíš ani necítíš. Vždyť spravedlivý žije z víry všude a zvláště ve svatém přijímání, které je úkonem víry: Můj spravedlivý žije z víry.[15]

Převzato z: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě. S církevním schválením vydáno Maticí cyrilometodějskou s. r. o. v Olomouci r. 1999. Překlad P. ThLic. Filip M. Ant. Stajner OP.

[1] Jsem celý Tvůj, moje drahá Paní, se vším, co mám.

[2] Žl 46,6: Deus in medio eius non commovebitur.

[3] Accipio te omnia. Praebe mihi cor tuum, o Maria! Srv. Jan 19,27; Př 23,26

[4] Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum: sed tamtum dic verbo, et sanábitur ánima mea. (Viz mešní řád.)

[5] Žl 4.10: Quoniam singulariter in spe constituisti me.

[6] Pís 3,4: Tenui eum, nec dimittam, donec introducam illum in domum matris meae, et in cubiculum genitricis meae.

[7] Žl 132,8: Surge, Domine, in requiem tuam, tu et arca sanctificationis tuae.

[8] Haec est maxima fiducia mea; haec tota ratio spei meae (Sermo De aquaeductu, č. 7).

[9] Žl 96,5: Venite, adoremus, venite.

[10] Žl 17,2: Sed oculi tui videant aequitates Mariae. Druhou větu přidal sv. Ludvík.

[11] Mt 13,28: Inimicus homo hoc fecit.

[12] Žl 43,1: Ab homine iniquo et doloso erue me. (Srv. též se stupňovými modlitbami na počátku mše sv.)

[13] Jan 3,30: Te oportet crescere, me autem minui.

[14] Gn 1,28: Crescite et multiplicamini.

[15] Žid 10,38: Justus meus ex fide vivit. Srv. Řím 1,17; Gal 3,11; srv. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae III, qu. 78, art. 3.

Sv. František Saleský: O přesvaté mši svaté a jak se jí máme účastnit

Sv. František Saleský vykládá své duchovní dceři o prospěchu, který plyne z nábožné účasti na mši svaté a dává doporučení, jakým způsobem se jí účastnit. I my se můžeme obohatit a inspirovat radami tohoto učitele Církve – muže stejně tak učeného jako zbožného.

Sv. František Saleský, biskup a Učitel Církve — Sv. František Saleský (1567-1622), biskup a Učitel Církve

1. Dosud jsem ti nic neřekl o slunci duchovních cvičení, jímž je přesvatá, posvátná a naprosto svrchovaná oběť a svátost mše, střed křesťanského náboženství, jádro zbožnosti, duše uctívání, nevýslovné tajemství, jež v sobě obsahuje propast božské lásky a jímž se na nás Bůh skutečně obrací a uděluje nám velkoryse své milosti a svá dobrodiní.

2. Modlitba konaná ve spojení s touto božskou obětí má nevýslovnou moc, takže, Filoteo, skrze ni oplývá duše nebeskými dary, jakoby „opřena o svého milého“ (Pís 8,5), jenž ji tak naplňuje duchovními vůněmi a slastmi, že je „jako sloup dýmu, ovanuta vůní kadidlovou z myrhy a z nejjemnějšího koření kupeckého“ (Pís 3,6).

3. Všemožně se tedy snaž být na mši svaté denně, abys tam s knězem předkládala za sebe i za celou církev oběť svého Vykupitele Bohu, jeho Otci. Je tam vždycky také velké množství andělů, jak říká sv. Jan Zlatoústý, aby uctívali toto svaté tajemství, a jsme-li tam s nimi a se stejným úmyslem i my, můžeme v takovém společenství obdržet spoustu darů, které nám budou jen užitečné. Při tomto božském konání se sdružují sbory církve vítězné i církve bojující a připojují se k Pánu Ježíši, aby spolu s ním, v něm a skrze něho uchvacovaly srdce Boha Otce a plně nám přivlastňovaly jeho milosrdenství. Jaké to štěstí pro duši, jestliže zbožně přispívá svými vzněty k dobru tak vzácnému a žádoucímu!

…

5. A aby ses náležitě účastnila mše svaté – ať už ve skutečnosti, nebo v duchu – počínej si takto:

a) Od začátku až do chvíle, kdy kněz přistupuje k oltáři, s ním konej přípravu: to jest vžij se do Boží přítomnosti, uznej svou nehodnost a pros za odpuštění svých vin.

b) Od chvíle, kdy kněz přistoupí k oltáři, až po evangelium, uvažuj prostě a obecně o příchodu Pána Ježíše na tento svět a o jeho životě v něm.

c) Od evangelia až po skončení Kreda uvažuj o kázání Pána Ježíše; dosvědčuj, že chceš žít i umřít ve víře a v poslušnosti jeho svatého slova a v jednotě svaté katolické církve.

d) Po Kredu až k otčenáši se zaměř svým srdcem na tajemství utrpení a smrti našeho Vykupitele, jak jsou skutečně a podstatně zpřítomňovány v této svaté oběti. Tu nabídni spolu s knězem a ostatním lidem Bohu Otci k jeho poctě a ke své spáse.

e) Po otčenáši až k přijímání se snaž probouzet v srdci tisícerou vroucí touhou po tom, abys byla navždy sjednocena a spojena věčnou láskou s naším Spasitelem.

f) Od přijímání až do konce děkuj jeho božské vznešenosti za jeho vtělení, život, smrt, za jeho utrpení i za lásku, kterou nám v této svaté oběti prokazuje; skrze ni ho zapřísahej, aby byl stále milostiv tobě, tvým rodičům, přátelům a celé církvi. Z hloubi srdce se pokoř a zbožně přijmi Boží požehnání, jež ti Pán Ježíš prostřednictvím svého služebnika uděluje.

Výňatek z díla sv. Františka Saleského: Úvod do zbožného života. Karmelitánské nakladatelství : Kostelní vydří 2003. (Zvýraznění redakce KL)

Druhý confiteor – ano či ne?

Proč se někde při tradičních mších před přijímáním znova opakuje confiteor? Kde se tato praxe vzala? Jak to odpovídá rubrikám? Je to povinné, dobrovolné, zakázané? Jaké jsou důvody pro a proti? Tyto a podobné otázky jsou s druhým confiteorem často spojeny. K jejich zodpovězení by Vám měl pomoci tento článek.

Druhý confiteor (Svatá Hora 2010) — Confiteor před přijímáním (jáhen napravo, podjáhen nalevo).

Otázka zařazení nebo nezařazení druhého confiteoru (vyznání vin, které probíhá již při stupňových modlitbách) před přijímání věřících se sem tam objevuje již od 60. let 20. stol. Naposledy se vážněji začala řešit opět po vydání motu propria Benedikta XVI. Summorum pontificum.

Podívejme se nejprve na to, jak se věc má výslovně podle rubrik. V dnešní době (pomineme-li sedesvakantistická hnutí) se tradiční mše svatá římského ritu slouží podle posledního vydání misálu, které se událo za pontifikátu Jana XXIII. v roce 1962. Tohoto vydání se týká i Summorum pontificum. Oproti předchozím vydáním se samotný mešní řád změnil pouze v jedné věci, a to právě ve vynechání druhého confiteoru. V předchozích vydáních byl confiteor před přijímáním věřících závazný, vydání z roku 1962 ho již vůbec nezmiňuje, tzn. ani se nijak nevyjadřuje o tom, že by byl nadále již nevhodný či nepovolený. Navíc v římském pontifikálu (kniha s obřady biskupů) je ve mších se svěceními druhý confiteor předepsán stále i ve vydání z roku 1962, tudíž ani mši svaté podle misálu z roku 1962 není úplně cizí. Klaus Gember, oblíbený odborník na liturgii současného papeže, se ve své kritice liturgické reformy zmiňuje také o tom, že druhý confiteor je možné recitovat i při sloužení podle misálu z roku 1962, ačkoliv v něm není výslovně zmíněn.

Kde se druhý confiteor ve mši vzal?

Nejprve si všimněme, že i v misálcích (např. Schallerově) vydaných před rokem 1962 druhý confiteor v mešním řádu nenalezneme. Důvodem je to, že přijímání věřících samo o sobě není podstatnou částí mše. Je to vlastně jakýsi přívěsek, který stojí mimo samotnou mši, a proto v misálcích nechybí jen druhý confiteor, ale i ukázání Těla Páně lidu s odpovědí „Domine, non sum dignus…“. Mše svatá může naprosto legitimně proběhnout i bez přijímání lidu, zrovna tak jako může přijímání lidu proběhnout beze mše svaté. A zde se právě dostáváme k původu druhého confiteoru. Do samotné mše se dostal z obřadů udílení svatého přijímání lidu mimo mši, kde se také nejedná o žádný confiteor „druhý“.

Proč byl druhý confiteor v roce 1962 vyřazen?

Za vyřazením stálo zvážení výše uvedených skutečností. Jednak fakt, že druhý confiteor není integrální součástí mše a jedná se tedy vlastně o prosté opakování toho, co již ministranti říkali při stupňových modlitbách, jednak to, že se jedná o prvek poměrně „nový“, neboť do mše svaté se dostal až v 16. století. Uvědomme si také, že v dřívějších dobách se přijímání věřících dělo mnohem méně častěji než v době po papeži sv. Piu X. (1903–1914), který časté přijímání věřících zavedl.

Jaká však byla a je praxe?

Jak bylo řečeno výše, je legitimní druhý confiteor ve mši svaté mít i nemít. Budeme-li se řídit přesně tím, co je (nebo spíše není) napsáno v rubrikách, pak druhý confiteor nebude. Na druhou stranu na něj byli lidé na mnoha místech zvyklí, a tak se tam, kde se tradiční mše sloužila kontinuálně i napříč liturgickými reformami, zpravidla udržel. Že se takové místní zvyky mohou v dané věci respektovat záhy uznala i Kongregace pro bohoslužbu a vysluhování svátostí.

Druhý confiteor užívají např. i v Kněžském bratrstvu svatého Petra či Institutu Krista Krále, což jsou kněžská společenství schválená Svatým stolcem, která si podržela výhradně tradiční formu mše svaté. V Kněžském bratrstvu sv. Pia X. se v prvních letech po jeho vzniku postupovalo podle rubrik a druhý confiteor se tak neříkal. Nicméně obecný zvyk, který panoval mezi lidmi, nakonec převážil, a tak se k jeho recitaci opět přistoupilo. S vynecháním druhého confiteoru se tak dnes setkáme s větší pravděpodobností v místech, kde se tradiční mše svaté zavedly zase po více letech, třeba na základě Summorum pontificum. Jedná se však v posledku o rozhodnutí daného konkrétního kněze, popř. kněžského společenství.

Jsou kromě zvyku ještě nějaké jiné důvody pro recitaci druhého confiteoru?

Kromě praktického důvodu – zvyku, který jsme uvedli, můžeme diskutovat ještě o důvodech dalších – teoretických.

Druhý confiteor lze chápat jako tu nejlepší bezprostřední přípravu na svaté přijímání, neboť při něm znovu zpytujeme své svědomí, a tím máme vhodnou příležitost zvážit, zda ke sv. přijímání přistupujeme řádně připraveni, tzn. v milosti posvěcující.

To samo o sobě nemusí být tak snadno splněno na začátku mše svaté, neboť při stupňových modlitbách, kdy se confiteor kněz s ministranty modlí, může lid zatím zpívat nějakou mešní píseň.

S posledně zmíněným bodem pak souvisí i to, že druhý confiteor se říká nahlas a lidé jej tak slyší (někde bývá zvykem, že jej dokonce recitují společně s ministranty), zatímco confiteor při stupňových modlitbách se zpravidla (s výjimkou recitované mše svaté) odehrává pouze mezi knězem a ministranty a může tak být pro někoho obtížnější se k nim s lítostí nad hříchy připojit.

Jak se zachovat v jednotlivých situacích?

Pro věřícího je rada jednoduchá: zachovejme se tak, jak je zvykem v kostele, kde se mše svaté právě účastníme.

Rozhodně by bylo krajně nevhodné začít před přijímáním confiteor z lavice nahlas recitovat tam, kde se běžně neříká. Jeho recitace náleží přednostně ministrantům, kteří jsou v takovém případě s knězem domluvení, neboť kněz po confiteoru dává stejně jako při stupňových modlitbách rozhřešení, a pokud bychom tak začali recitovat confiteor „na vlastní pěst“, uváděli bychom kněze i ministranty do rozpaků a zaváděli tak do liturgie zmatek, který do ní nepatří.

Stejně tak z výše zmíněného není žádný důvod některého kněze odsuzovat či kritizovat za to, když při mších druhý confiteor nechává nebo ne. Jistě mu můžeme sdělit náš vlastní názor – i pro něj bude důležitou informací, jak se na věc dívají věřící v jeho kostele. Když však nebude po našem, nemělo by nás to nijak rozčilovat či odrazovat. Koneckonců nám nikdo nebrání před sv. přijímáním opakovat confiteor alespoň v duchu, když se tak nečiní nahlas.

V případě nejasností či pochyb ze strany kněží je taktéž možno se obrátit na papežskou komisi Ecclesia Dei, která na tuto otázku již některým odpovídala. Odpovědi se však týkají daných konkrétních situací, žádné všeobecné prohlášení k dané věci komise nevydala.

Jak při pozdvihování se dle příkladu svaté Gertrudy modliti

Na to jí řekl Pán Ježíš: „Ty víš, že se při Mši svaté za spásu celého světa svému nebeskému Otci obětuji; ale ani to ti není neznámo, že mnozí lidé této tak blahodárné oběti k prospěchu svému neužívají. Budeš-li ty se dle nejlepších svých sil přičiňovati, byť ti to i velice za těžko přicházelo, abys lidi vroucí láskou k oběti Mše svaté rozplamenila, tak aby ona živým i mrtvým co nejúčinněji pomáhati mohla, staneš se tak mou nejlepší pomocnicí při mém díle.“

Když jednou svatá panna Gertruda, o čemž se dočítáme v jejích zjeveních, Mši svaté obcovala, před pozdvihováním hluboce se sklonila a řekla Pánu Ježíši: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní vykonati chceš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně dívati se neopovažuji. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným ku blahu slouží.“

Takovým způsobem měl bys, milý čtenáři, před proměnou čili před pozdvihováním uvažovati, jak veliké a podivuhodné dílo Bůh tvůj pro blaho tvé koná na oltáři. I měl bys v srdci svém vroucí touhu vzbuzovati, aby za tvé spoluúčasti přítomná božská oběť byla k větší cti Boží i k blahu věřících.

I měl bys tedy jako svatá Gertruda modliti se asi takto: „Ó nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní konáš, jest tak vznešené a převzácné, že já v bídnosti své na ně pohlížeti si netroufám. Proto chci se v nejhlubší pokoru ponořiti a tak díl milostí Tvých pro sebe očekávati; neboť vím, že toto svaté proměnění všem vyvoleným k blahu slouží. Ó, kéž bych mohl, nejsladší Ježíši, k předůstojnému dílu tomu svou pomocí přispěti! Jak rád bych chtěl veškerých sil k tomu vynaložiti a Tobě i za nejtěžších námah sloužiti, jen když by tato oběť, jež všem živým i mrtvým křesťanům prospívá, dle hodnosti své mohla všem co nejúčinněji pomáhati! I prosím tě vroucně, abys všem, i tomu, jenž Mši svatou slouží, i těm, kdož jí nábožně přítomni jsou, z milostí svých hojně ráčil uštědřiti, aby nejdůstojnější oběť tu k Tvé větší oslavě i k většímu blahu věřících obětovati mohli. Amen.“

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Co to je a jak se liší mše svatá tichá, recitovaná, zpívaná, pontifikální atd.

Pokud vás zajímá, jak se liší zmíněné formy tradiční mše svaté, podobně jako to zajímalo čtenáře, který nám poslal svůj dotaz, pak čtěte tento článek.

V základu jsou mše svaté dvojího druhu: missa in cantu (zpívaná) a missa lecta (čtená). O mši zpívanou se jedná tehdy, když celebrant zpívá všechny části, které mu podle rubrik ke zpěvu náleží, jinak se jedná o missu lecta.

Tyto základní dva druhy se pak dále rozlišují podle různých okolností:

MISSA IN CANTU

Missa solemnis (asistovaná mše svatá)

Bl. Jan XXIII. slouží papežskou asistovanou mši svatou.

Jedná se o úplnou obřadnou formu tridentské mše. Je při ní přítomen celebrující kněz spolu s jáhnem a podjáhnem. Kněz zpívá všechny k tomu určené části a je použito i kadidla. Jde o „hlavní“ typ mše svaté, od kterého se pak podle okolností něco ubírá a vznikají tak další druhy. Některé obřady nižších forem mše tak můžeme pochopit jen s ohledem na missu solemnis.

Jak už název napovídá, o pontifikální mši svaté (missa pontificalis) mluvíme, pokud missu solemnis neslouží obyčejný kněz, ale biskup. Obřady za účasti biskupa jsou ještě složitější a velmi staré a je k nim potřeba také více služebníků liturgie. Lepší než dlouhé vysvětlování je videonahrávka pontifikální mše svaté, kterou naleznete na této adrese.

Ještě o mnoho složitější je papežská mše svatá s úplnou asistencí. Při ní je přítomno již velmi velké množství asistujících kněží, epištola a evangelium jsou zpívány nejen v latině, ale i v řečtině duchovními řeckokatolického ritu, na oltáři je umístěna papežská mitra a tiara apod. Jedná se o skutečně velkolepé vyjádření velikosti a universality Církve a výjimečný okamžik pro každého, kdo se jí kdy účastnil. Po liturgické reformě v 70. letech 20. století se s takovou papežskou mší svatou však bohužel již nesetkáváme – snad zase někdy v budoucnu.

Missa cantata (zpívaná mše svatá)

Před rokem 1960 se tato mše svatá nazývala missa cantata sine ministris. Od missy solemnis se liší tím, že při ní není přítomen jáhen a podjáhen, a tak jejich úkoly přebírá sám kněz. Důvod některých ceremonií pak není tak úplně zřejmý. Kněz se například otáčí vždy pravou stranou, neboť při misse solemnis se k jáhnovi, který od něj stojí napravo, nesmí otáčet zády. Při misse cantata by měl být taktéž přítomen chór, který zpívá kromě ordinaria i proprium (Introit, Graduale …).

Missa cantata bude s největší pravděpodobností ten druh mše, s kterým se dnes setkáte při nedělní návštěvě tridentské mše, neboť s ohledem na počet kněží (natož pak počet těch, kteří slouží v tradiční formě) je ideál s missou solemnis prakticky neuskutečnitelný.

Aby se předešlo nejednoznačnostem, používáme výraz „zpívaná mše svatá“ právě pro missu cantatu. Jako shrnující výraz pro vyšší formy mše (in cantu) pak říkáme spíše „slavná mše svatá“.

MISSA LECTA

U mší, při kterých kněz nezpívá, je situace poněkud komplikovanější. Původně se označovaly prostě missa lecta, kněz všechny části četl potichu (včetně čtení z Písma) a dialogy pronášel pouze spolu s ministrantem.

V roce 1922 pak Svatý stolec schválil způsob slavení, při kterém s ministranty odpovídá i lid a taktéž s knězem recituje části, které při misse cantata zpívají všichni (Gloria, Credo, Agnus Dei), výjimečně pak i části zpívané samotným chórem. Kněz čte epištolu, evangelium i kolekty nahlas. Tuto formu mše svaté pak nazýváme recitovanou mší svatou (missa recitata popř. missa dialogata). Schválení Svatý stolec odůvodnil tím, že tato forma vštěpuje lidu zbožného a jednotného křesťanského ducha a připravuje k aktivní účasti na tajemství mše svaté. Povolení této formy a její užití pak mohli ve své diecézi korigovat jednotliví biskupové.

Někde se setkáme také s označením mše svatá s lidovým zpěvem. To je missa lecta, při které se v částech, které při misse cantata zpívá chór (Introit, Graduale, Offertorium …), zpívá namísto toho nějaká obecná mešní píseň (většinou v národním jazyce za doprovodu varhan). Knězi pak při takových mších odpovídá buď zase pouze ministranti nebo i lid (pokud zrovna nezpívá).

Klasické misse lecta, při které lid neodpovídá a nezpívá, se pak někdy říká tichá mše svatá. Až do papeže Jana XXIII. se užívala i v latině označení missa secreta, privata, famuliaris, peculiaris. Jan XXIII. však užívání slova privata (soukromá) označil za nevhodné, neboť „nejsvětější oběť mše svaté je výrazem veřejné bohoslužby nabízené Bohu ve jménu Krista a Církve, tudíž bychom se spojení ‚soukromá mše‘ měli vyhnout“.

Při recitovaných či tichých mších jsou na oltáři rozsvíceny také pouze dvě svíce namísto šesti, jak je tomu u vyšších forem.

Postoje věřících

S ohledem na formu mše svaté se také odlišují postoje věřících. Obecně lze říci, že čím slavnostnější forma, tím více věřící stojí a čím nižší forma, tím více klečí. Při zpívaných formách by věřící například měli stát, když je kněz zdraví či zpívá nahlas kolekty, pak při Kyrie, Gloria a Otčenáši. Při nižších formách se v těchto částech klečí nebo sedí. Nicméně nejedná se o nějaká vážná a závazná pravidla, tudíž se velmi liší podle místních a dobových zvyklostí. Toto je pouze jeden model a je možno se setkat s mnoha dalšími.

Podstata mše svaté a její důsledky pro život křesťana

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě.
Je-li Mše svatá zpřítoňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Mše svatá svou krásou zapůsobí i na vlažného člověka

Mše svatá je naším nejvyšším úkonem náboženským. Proto mešní liturgie je tak důležitá pro život křesťanský.

I vlažný křesťan, jenž bez výslovné touhy po Svatém jde na Mši sv., získává bez zvláštního svého přičinění hojné milosti neviditelné i všemi smysly pociťované povznesení z prachu pozemského. Vidí-li krásná a bohatá roucha a pokorný postoj kněze u stupňů oltáře, zmocní se ho, třeba neuvědoměle, pocit úcty před Bohem a nutnosti připraviti se na tajemství, jež budou následovati. Když vidí, jak kněz čte Epištolu a Evangelium, prolétne mu hlavou myšlenka o svědectví, jež podávají o Božství texty Písma svatého. Když zvoní k proměňování, i když takový vlažný křesťan k tomu nepoklekne, vidí alespoň na skloněných hlavách druhých, že nastal nejposvátnější okamžik, v němž chléb a víno se proměňuje.

Misionáři všech světa dílů dovedou vyprávěti o tom, jakou božskou silou působí na pohany obřady Mše sv.

Jak teprve bude působiti mešní liturgie na křesťana, jenž ji studuje, jí se těší a jí rozumí!

Podstatou mše svaté je zpřítomnění oběti kalvárské

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě. Stojí-li křesťan u stupňů oltáře, může ve své duši opakovat znova všecko, co pro něj učinil Vykupitel. Jedině tato oběť byla Boha hodna, neboť Jej nekonečným způsobem oslavuje.

Nedocenitelné bohatství, které nám poskytují mešní texty

Kolik myšlenek musí se vzbudit v srdci křesťana, jenž zbožně obcuje Mši svaté! Kánon mešní jest jejich nevysýchajícím zřídlem.

Misál se svými mešními formuláři je nejkrásnější a nejzajímavější meditační knihou. Introity, Kolekty, Epištoly, Evangelia, Tiché modlitby, modlitby k Přijímání a po Přijímání oživují v nás přelahodným způsobem víru, naději a lásku a dotýkají se nejjemnějších strun našich srdcí.

Mše svatá základem duchovního života

Dovedeme-li rozjímat Mši svatou, máme všecko, co pro duchovní svůj život potřebujeme. Není bezpečnější cesty tajemnými kraji duchovna nad cestu liturgie, zvláště pak liturgie mešní, kde vůdcem je Duch Svatý a kam se neodváží synové pekla, neboť Obětí novozákonní byli potřeni a zahnáni v pekelné končiny.

Kristus obnovuje ve mši svaté svůj život

Ve Mši svaté neviditelný Spasitel soustřeďuje všecka milostiplná tajemství svého života, utrpení i smrti. Proměňování při Mši jest jako druhé vtělení a zrození Syna Božího. Denně je znovu utvářen slovem kněze, kdykoliv řekne konsekrační formuli.

Za svého života na zemi Kristus procházel městy a vesnicemi, činil všem dobře, konal zázraky, rozmnožoval chleby. To dělá ještě dnes ve Mši. Ve Velebné Svátosti s námi obcuje, těší nás, povzbuzuje, poučuje, ať jsme velcí nebo malí, bohatí nebo chudí. Ba i zázrak rozmnožování chleba ustavičně zpřítomňuje.

Známe z Evangelia, kolik urážek, potup, výsměchu a pronásledování trpěl Ježíš od svých nepřátel. Trpěl jako tichý beránek. I ve Mši se Mu dostává stejné odměny za nekonečnou dobrotu: urážky, rouhání, posměch od bludařů, špatných věřících a bezbožníků.

Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. Na oltáři je Kristus ve stavu obětiny a žádá od kněze, aby byl obětován.

Mše svatá bude naší největší útěchou, když si uvědomíme její význam

Je-li Mše svatá zpřítomňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Je-li Mše svatá otevřeným a stále tekoucím zřídlem nejvyšších Milostí, musíme po ní toužit s největší dychtivostí.

Otvírá-li se při Mši svaté Nebe a Velebnost Boží sestupuje při ní mezi nás, padněme na kolena s nejvyšší pokorou a uctivostí!

Slavena a velebena budiž láska Ježíšova, jež za nás denně obětuje Otci Tělo, Krev a duši Jeho Syna!

Veleben budiž Bůh, jenž nám poslal přesvatého Kněze podle řádu Melchisedechova, který za nás obětuje na všech místech a po všecky časy!

(Převzato z: P. Marian Schaller O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)

Modlitba u stupňů oltáře

Stupňovou modlitbou mše svatá začíná. Název dostala od toho, že se jí kněz společně s ministrantem modlí pod nejnižším oltářním stupněm. Ve stupňové modlitbě se vyjadřuje pokora a lítost před Bohem, která tak připravuje a očišťuje člověka dříve, než se odváží vystoupit k oltáři ke konání Nejsvětější oběti, zároveň je z ní však patrná i touha a radost z Boží blízkosti.

„Zuj si opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ (Ex 3,5)

Latinský text, který se pronáší při mši, najdete v mešním řádu, v našem výkladu se budeme držet českého znění, které najdete taktéž na konci tohoto článku.

Význam oltářních stupňů

U hlavních oltářů bývají stupně tři. Jejich symbolika je rozmanitá a krásná.

Jednak upomínají na tři božské ctnosti (víru, naději a lásku), kterými člověk vnitřně vystupuje k Bohu. Především však jsou obrazem Golgoty, neboť na oltáři se během mše svaté nekrvavým způsobem zpřítomňuje právě to, co se tam odehrálo krvavě. Hory, jako místa, kde je Bůh zvláštním způsobem přítomen, poznáváme již ve Starém zákoně. To, co se poté odehrálo na Golgotě, bylo předobrazeno především příběhem Abrahama a Izáka. Ježíš, jediný milovaný Syn, stejně tak jako Izák, si na horu sám nesl dřevo, na kterém měl být obětován.

Velikonoční události pak naznačuje i samotné vybavení oltáře. Kříž připomíná krvavou Kristovu oběť, tři lněná plátna pohřební roucha, v kterých byl uložen do hrobu, a konečně svíce světlo následujícího zmrtvýchvstání.

Žalm Judica

Po znamení kříže se kněz s ministrantem střídavě modlí žalm 43 (42), který začíná v latině slovem Judica.

Modlitba začíná čtvrtým veršem žalmu, který se stává refrénem, v němž kněz vyjadřuje svou touhu po milostiplném oltáři: K.: Vstoupím k oltáři Božímu! … M.: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou. Tím se nemyslí ani tolik na tělo, jako spíše na duši, která se občerstvuje a omlazuje svátostmi a především obětí mše svaté. (srov. 2 Kor 4,16)

Následuje první verš žalmu: K.: Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. Člověkem nespravedlivým a lstivým je myšlen starý člověk, který v nás má být ukřižován. (srov. Řím 6,6) Kněz tak prosí Boha o očištění. Ministrant odpovídá: Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mě souží nepřítel? Kněz pokračuje: Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých. Tímto, třetím veršem žalmu, prosí Boha o osvícení. V ministrantově odpovědi I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou. se pak zračí již nejdůvěrnější sjednocení s Bohem.

Tyto tři aspekty: očištění, osvícení a sjednocení jsou cesty, kterými musí duše člověka projít, aby se dostala k svému cíli. Tak učí světci – mistři duchovního života, a tak je zároveň uspořádána i celá mše svatá. V první části se očišťujeme od poskrvrny hříchu, následně se necháváme osvěcovat předčítáním z Písma svatého, abychom došli sjednocení s Bohem v přinášení Nejsvětější oběti a sv. Přijímání.

Stupňová modlitba zároveň vyjadřuje i všechny city, kterými mají být kněz a věřící prodchnuti na začátku mše svaté: touhu, bázeň před Hospodinem a zármutek nad vlastními vinami a konečně důvěru v Boha, který nepohrdne obětí pokorného srdce.

Vyznání vin neboli Confiteor

Po žalmu Judica kněz vidí, že jediným naším útočištěm je Bůh, a proto se značí křížem a praví: Pomoc naše ve jménu Páně. M.: Jenž učinil nebe i zemi.

Pln radosti a touhy, jakoby už chtěl vystoupit k oltáři, ale v tom si vzpomene na vlastní hříšnost a nehodnost, a hluboce skloněn se tak nejdříve vyznává ze svých vin a prosí o přímluvu: Vyznávám se všemohoucímu Bohu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu… Po vyznání kněze tak činí jménem ostatních věřících i ministrant. Z úst kněze následuje v podobě dvou krátkých modliteb ujištění, že nám Bůh pro kajícnost hříchy odpustí.

Závěr a výstup k oltáři

Po předešlé části následují modlitby v podobě krátkých veršů, které kněz pronáší střídavě s ministrantem. Ty můžeme chápat jako vnitřní prosbu o to, co si máme žádat jako ovoce mše svaté.

Po nich je kněz již připraven vystoupit k oltáři, a to také s další modlitbou na rtech činí. Oltář uprostřed políbí a pokračuje v dalších částech mše svaté.

STUPŇOVÉ MODLITBY, JAK SE PRONÁŠEJÍ BĚHEM MŠE SVATÉ, V PŘEKLADU DO ČEŠTINY

Kněz: Ve jménu † Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Vstoupím k oltáři Božímu.

Ministrant: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. (Žalm 42, 1-5)

M.: Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mne souží nepřítel?

K.: Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých.

M.: I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Oslavovati tě budu na citeře, Bože, Bože můj. Proč se rmoutíš duše má a proč mne zneklidňuješ?

M.: Doufej v Boha, neboť opět budu jej oslavovati – spasitele svého a Boha svého.

K.: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

M.: Jakož bylo na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.

K.: Vstoupím k oltáři Božímu.

M.: Před Boha, jenž obveseluje mladost mou.

K.: Pomoc † naše ve jménu Páně.

M.: Jenž učinil nebe i zemi.

K.: Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a vám, bratří, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikráte v prsa, pravě: ) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a vás, bratří, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

M.: Smilujž se nad tebou všemohoucí Bůh a odpustě hříchy tvoje, uveď tě do života věčného.

K.: Amen.

M.: Vyznávám se Bohu všemohoucímu, blahoslavené Marii, vždy Panně, svatému Michalu Archandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým a tobě, otče, že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky (bije se třikrát v prsa pravě:) – svou vinou, svou vinou, svou převelikou vinou. Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté Apoštoly Petra a Pavla, všecky Svaté a tebe, otče, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.

K.: Smilujž se nad vámi všemohoucí Bůh a odpustě hříchy vaše, uveď vás do života věčného.

M.: Amen.

K.: Prominutí, † rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť udělí nám všemohoucí a milosrdný Hospodin.

M.: Amen.

K.: Bože, obrať se k nám a oživ nás.

M.: A lid tvůj radovati se bude v tobě.

K.: Zjev nám, Pane, milosrdenství své.

M.: A spasení své nám uděl.

K.: Pane, vyslyš modlitbu mou.

M.: A volání mé nechť k tobě přijde.

K.: Pán s vámi.

M.: I s duchem tvým.

Následující část mše svaté: Výstup k oltáři