Smíšení radosti a smutku
Poslední večeře zaujímá přední místo v liturgických oslavách Zeleného čtvrtku. K ní obrácena hlavní pozornost modlící se Církve. Posvátný děj poslední večeře, reprodukovaný v dnešní liturgii, rámují vzpomínky na tklivou lásku Spasitelovu, projevenou umýváním nohou apoštolů, na památnou řeč na rozloučenou a velekněžskou modlitbu. Poslední večeře jest však vstupním dějem vykupitelských pašijí. Je úvodem k počátku utrpení Páně, introitem k bolestné noční vigilii před smrtí Páně. Proto v radostný ráz oslavy lásky Kristovy mísí se bolest. Vzpomínku na poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na zradu Jidášovu, na mučednictví Srdce Páně v zahradě Getsemanské a na strašné potupy a útrapy, jimiž zahrnut byl Spasitel oné noci, kdy octl se v rukou nepřátel.
Ústřední, vůdčí myšlenka liturgie je vyjádřena už oficiálním názvem v mluvě liturgické „U večeře Páně“ (In Coena Domini).
Zelený čtvrtek býval dříve památným dnem smíření, dnem pláče vzrušeně lítostného a přece radostného, jímž ozývaly se prostory chrámů, ježto v tento den za starobylé prakse přijímáni bývali veřejní kajícníci nazpět do Církve. Veřejní kajícníci podobali se suchým větvím, které se pokáním opět zazelenaly na stromě Církve.
Jednota dítek Božích
Dnes více než jindy podobají se naše chrámy večeřadlu jerusalemskému, v němž ustanovena a po prvé přijímána nejsvětější Svátost. Mše sv. pro věřící smí býti dnes sloužena jen ve veřejných chrámech, a to jen jedním knězem, vlastním správcem kostela (ve stoličních chrámech diecésním biskupem). Všichni ostatní kněží přijímají nejsvětější Tělo Páně z rukou celebrantových jako apoštolé ve večeřadle. I věřící mají dnes co nejhojněji přistoupiti k sv. přijímání. Ve starých dobách přijímali všichni věřící s duchovenstvem. Toto slavné generální svaté přijímání celých farností s kněžími při jedné mši sv. dodávalo dnešní liturgii rázu rodinné slavnosti a velmi výrazně vyjadřovalo vztah k prvnímu společnému přijímání, jehož dnes vzpomínáme…
Církev chce míti dnešní sv. přijímání velikonoční rodinnou slavností. Proto dovoleno pro věřící sloužiti v chrámě jen jednu mši svatou, a to vlastním duchovním správcem (hlavou) farnosti neb diecése. Toť idea posvátné liturgie: Jediný společný otec – a kolem něho celá duchovni rodina. Eucharistické tajemství lásky jest tajemstvím jednoty (podle slavného výroku sv. Augustina). Mysterium unitatis! Jeden oltář, jeden chléb života – a všichni jedna mysl a jedno srdce, jedna rodina v Kristu. „Jeden chléb a jedno tělo jsme mnozí, kteří jednoho chleba a jednoho kalicha se účastníme“ (1. Kor. 10, 17).
Mše svatá Zeleného čtvrtku
Dnešní mše svatá jest památkou poslední večeře ve zvláštním a mimořádně výrazném smyslu. Mysterium slavené na obětišti oltářním, obnovuje tajemný, posvátný děj poslední večeře. Kdož této mši svaté vroucně obcují, uvědomují si více než jindy, že nejsou pouhými zbožnými diváky, nýbrž aktivními účastníky obnovovaného posvátného děje. Celebrant právě při dnešní liturgii vyniká jako zástupce Ježíše Krista. Ostatní účastníci měli by se živě vmysliti v stiuaci apoštolů, shromážděných kol božského Mistra ve večeřadle.
Radost nad ustanovením nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství projevuje se v dnešní liturgii náznakově i myšlenkově. Oltář slavnostně ozdoben, kříž zahalen rouškou barvy bílé. Též celebrant i přisluhující oděni jsou slavnostním bohoslužebným rouchem barvy bílé.
Introit
Mešní introit velebí vzrušeně s posvátnou chloubou radostnými slovy sv. Pavla význam kříže a jeho drahocenného ovoce. Svatý úkon mešní, který počínáme, jest totožný s obětí kříže. Jest jeho obnovou. Skrze mši svatou zvedá uprostřed nás vykupitelský kříž, s něhož řine se všechno požehnání spásy. Nejvznešenějším ovocem kříže jest svátost svátostí, velebná Svátost oltářní, ve spojení s institucí kněžství.
My pak se honositi musíme v kříži Pána našeho Ježíše Krista, v němž je spása, život a vzkříšení naše, skrze nějž jsme spaseni a vykoupeni. Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Gal. 6, 14.)
Bůh nám budiž milostiv a žehnej nám; nechej zářiti obličej svůj nad námi a smiluj se nad námi. (Ž. 66, 2.)
My pak se honositi musíme…
Introit je vstupní antifonou Velikonoc. Vyjadřuje zhuštěně veškeré požehnání vykoupení, projevené hlavně v třech darech Srdce Kristova při poslední večeři. Liturgie, jako by na chvíli zapomínala bolestné stránky vykoupení, zvěstuje nám radost velikonoční.
Gloria a kolekta
Bohoslužebný projev radosti rozjásává se v prvním Gloria na prazích velikonočních. Radostý ráz této liturgické velepísně vykoupení zvyšuje dnes zvláštní symbolický doprovod. Při Gloria rozhlaholují se všechny zvony za jásavě slavných akordů varhan. Po tomto tklivém projevu radosti umlkají však varhany i kovová ústa zvonů až do Bílé soboty. Ráz liturgie se mění. Jako by clona tichého smutku měkce se snesla na posvátné obětiště chrámové. Vzpomínky na okolnosti, jež provázely poslední večeři, docházejí v liturgii bolestného výrazu. Ačkoli velikonoční akord introitu doznívá ještě v některých částech mše svaté, přece převládá tichá bolest, jíž nemůžeme se dnes zbaviti při vzpomínce na poslední večeři. Proto také k dokonale radostnému oslavení ustanovení nejsvětější Svátosti zaveden druhý svátek – Božího těla.
Dramatická proměna na posvátné liturgické scéně působí mohutným dojmem. První Gloria po kající době postní rozezvučuje se s překypující vroucností prostorami chrámu. Zvony a varhany vpadají v slávozpěv vykoupení: „Chválíme tě. Dobrořečíme tobě. Díky vzdáváme tobě… Bože Otče všemohoucí! Pane, Synu jednorozený, Ježíši Kriste! Pane Bože, Beránku Boží, Synu Otce! jenž snímáš hříchy světa…“ A v tekst starobylého chvalozpěvu mísí se radostná zvěst Zeleného čtvrtku, kterou dnes zvony hlásají světu: „Chléb s nebe dal jsi jim, všecko potěšení v sobě obsahující.“ Ale najednou záchvat radosti utichá. Odmlčely se varhany, oněměly zvony, dozněl triumfální hymnus vykoupení. Jako by do vroucího jásotu padlo bolestné, hořké slovo: Zrada. A jásot zmlká… Ticho zavládá v prostorách chrámu. „Té noci, kdy byl zrazen…“ (1. Kor. 11, 23) stalo se, co dnes oslavujeme. V tu noc, když již ďábel vnukl v srdce Jidáše, aby ho zradil (Jan 13, 2), chmurný stín hrozného činu proradného, nešťastného apoštola padá na všechno. Cítíme hořký kontrast mezi hříchem apoštola-apostaty a nejtklivějším projevem lásky Spasitelovy při poslední večeři o vigilii prvního Velikého pátku. Památka zrady provází památku poslední večeře a introit vykupitelských pašijí. Truchlá památka činu, jenž asi nejbolestněji zranil Srdce Spasitelovo na prahu Velikého pátku. A čin ten připomíná i naši hříšnost, připomíná naši bědnost a vůbec hrůzné tajemství nepravosti (mysterium iniquitatis), mařící ovoce vykoupení. Proto tak pokorně a úpěnlivě zladěna kolekta. Zmiňuje se o Jidáši a vzývá slitování Boží. Ježto však za dřívější prakse obrácena byla v dnešní den přední pozornost k veřejným kajícníkům, kteří byli po zkroušeném odpykání vin slavně smiřování s Bohem, spojuje liturgie bolnou vzpomínku na Jidáše s potěšnou vzopmínkou na biblického představitele kajících hříšníků, jemuž trpící a umírající Spasitel zvlášť milosrdnou lásku projevil. Vedle zoufalého nekajícníka vzpomíná kolekta kajícího lotra. Dvě typické osobnosti z historie umučení Páně a dva představitelé hříšníků objevují se vedle sebe. První je nám výstrahou svou vinou a svým trestem, druhý je potěšujícím příkladem svým kajícím vyznáním a bohatou odměnou.
Kolekta: Bože, od něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání, uděl nám dosažení své slitovnosti, aby, jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze udělil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení.
Sv. Pavel líčí ustanovení a napomíná
Oficiálním liturgickým zvěstovatelem ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté i kněžství jest v epištole sv. Pavel. Apoštol kárá především nepřístojnosti, jež se vyskytly v korintské obci při slavení večeře Páně. Dále učí, kterak jest tajemství eucharistické důstojně slaviti, při čemž velebně a vroucně líčí ustanovení Eucharistie.
Čtení z prvního listu sv. Pavla Apoštola ke Korintským (11, 20–32). Bratři! Když se scházíte vespol, není to již pojídání večeře Páně, neboť každý bere napřed svoji večeři při jídle, a jeden lační, druhý pak jest opilý. Zdali nemáte domů k jídlu a pití? Či pohrdáte Církví Boží a zahanbujete ty, kteří nic nemají? Co mám říci vám? Mám vás chváliti? V této věci vás nechválím. Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem též podal vám, totiž že Pán Ježíš v té noci, ve které byl zrazen, vzal chléb a učiniv díky, rozlámal a řekl: Vezměte a jezte; toto jest tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Taktéž vzal i kalich po jídle a řekl: Tento kalich jest nová Úmluva potvrzená mou krví; to čiňte, kolikrátkoli jej píti budete, na mou památku. Kdykoli totiž jísti budete chléb tento a píti kalich, smrt Páně zvěstovati budete, dokud nepřijde. Proto kdokoli bude jísti chléb tento aneb píti kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkoušej však člověk sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává těla Páně. Proto jest mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zesnuli. Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom zajisté souzeni. Jsouce však souzeni, od Pána jsme trestáni, abychom s tímto světem nebyli zavrženi.
Ježto Spasitel ustanovil nejsvětější Svátost a mši svatou, když byl dříve pojedl beránka při velikonoční večeři, spojováno v nejstarších dobách slavení Eucharistie s hostinou lásky (agape). Účelem těchto společných hodů, k nimž přinášel každý něco podle svého majetku, bylo udržovati a rozněcovati vzájemnou lásku. Později objevovaly se při této hostině lásky různé nepřístojnosti, jež zavdaly příčinu, že posléz obyčej tento odstraněn. Nesmíme zapomínat, že neblahý kvas mravně zkaženého pohanstva bylo Církvi zdolávati s velkou námahou v mladých křesťanských obcích. V korintské obci vyskytly se nepřístojnosti už za života sv. Pavla. Hody lásky konány tam asi před slavením Eucharistie (přede mší svatou a společným přijímáním). Zahnízdil se při nich nezpůsob, že věřící rozdělili se v kroužky a nečekavše na chudé, jedli a pili každý z toho, co sám si přinesl. Tak se stávalo, že chudí byli lačni, kdežto bohatí byli přesyceni.
Apoštol přísně odsuzuje neblahý zlořád a poukazuje, že taková hostina lásky není hodnou přípravou na mši svatou i svaté přijímání. Nato dávaje návod, jak si mají počínati, líčí ustanovení nejsvětější Svátosti, mše svaté a kněžství.
Úryvek vzácně se hodí za epištolní čtení v dnešní liturgii. Podává vroucí mluvou blahou zvěst o trojím testamentu Srdce Spasitelova. Skýtá svědectví, že Eucharistie je pravým Tělem a Krví Ježíše Krista, jakož i že je ustanovena za nekrvavou a ustavičnou oběť, kterou kněžstvo novozákonní, Vykupitelem zřízené, do skonání světa obnovuje. Zdůarazňuje pak, že tímto opakováním večeře Páně představována či nekrvavě obnovována je oběť Kristova, dokavad Vykupitel nepřijde k soudu. Nabádá k hodnému přijímání a vystříhá před nehodným požíváním božské krmě. Kdo nehodně přijímá, nerozeznávaje těla Páně, nečině rozdílu mezi pokrmem obyčejným a obětní krmí eucharistickou, prohřešuje se proti Tělu a Krvi Páně. Uvaluje na sebe odsouzení buď k věčným neb časným trestům.
Graduale a dojemné líčení evangelisty Jana
Toto eucharistické liturgické kázání spojuje s evangeliem zpěv stupňový. Obsahuje hlavní rozjímavou antifonu v liturgii velikého týdne a v sv. třídení zvlášť:
Graduale: Kristus se stal pro nás poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. V. Proto také Bůh povýšil ho a dal mu jméno, které jest nade všecko jméno. (Fil. 2, 8-9)
V dnešní mešní liturgii připomínají slova svatého Pavla pokornou oddanost Beránka Božího v darech jeho vroucí lásky při poslední večeři.
Evangelium doplňuje zvěst sv. Pavla. Vypravuje, kterak Spasitel při poslední večeři umyl svým apoštolům nohy a významně spojil tento tklivý projev hlubokého ponížení a lásky s ustanovením nejsvětější Svátosti. Vzpomínku na dar neskonalé lásky Spasitelovy při poslední večeři nelze odděliti od vzpomínky na příklad i příkaz pokorné lásky, který navždy tlumočit bude lidstvu dojemný výjev umývání nohou. Tato událost jest vznešeným rámce, v nějž vložil Spasitel ustanovení nejsvětější Svátosti, oběti mše svaté a kněžství. V něm zjevuje se testament Srdce Spasitelova v dokonalé plnosti, hloubce a bohatství svého požehnaného obsahu. Vykupitel zůstavuje lidstvu své Tělo a svou lásku. Své Tělo jako duchovní krmi a obětní žertvu v rukou kněžstva spolu s příkladem a příkazem pokorné, obětavé lásky. Tedy sebe sama v zdroji vší milosti a v hlavním příkazu, obepínajícím zhuštěně veškerou nauku spásy. Sebe sama dává v plnosti milosti a pravdy (Jan 1, 14).
Pokračování sv. Evangelia podle Jana (13, 1-15). Před slavností velikonoční Ježíš věda, že přišla hodina jeho, aby z toho světa odešel k Otci, měv v lásce svoje, kteří byli ve světě, miloval je na výsost. A když bylo po večeři a ďábel byl již vnukl v srdce, aby jej zradil Jidáš, syn Šimona Iškariotského, Ježíš, jsa vědom si toho, že Otec dal mu v ruce všecko a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře a odložil roucha svá a vzav šat lněný přepásal se. Potom nalil vody do mísy a počal umývati učedníkům nohy a utírati je plátnem, kterým byl přepásán. Přišel tedy k Šimonu Petrovi. I řekl mu Petr: Pane, ty mně myješ nohy? Ježíš odpověděl a řekl mu: Co já činím, ty nerozumíš nyní, ale porozumíš potom. Dí mu Petr: Nebudeš mně mýti nohou na věky. Ježíš mu odpověděl: Neumyji-li tebe, nebudeš míti podílu se mnou. Dí jemu Šimon Petr: Pane, netoliko nohy, nýbrž i ruce a hlavu. Dí mu Ježíš: Kdo se vykoupal, nepotřebuje než nohy si umýti; jinak jest celý čist. I vy jste čisti, ale ne všickni. Věděl totiž, kdo jest ten, jenž ho zradí. Proto řekl: Nejste čisti všickni. Když jim tedy nohy umyl a své roucho vzal a se opět posadil, řekl jim: Víte, co jsem vám učinil? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a dobře pravíte; jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté jsem vám dal, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.
Evangelista Jan, miláček Srdce Páně, líčí se zřejmým pohnutím scénu umývání nohou.
Vědom si plně své božské důstojnosti i boholidské vykupitelské moci, v majestátu svrchované své moci, vtělený Bůh, „v jehož jménu klekati má každé koleno“ (Filip. 2, 10), sklání se k nohám svých apoštolů i zrádce Jidáše a prokazuje jim službu nejnižší. Z lícně evangelia cítit, jaký úžas pojal apoštoly. Se rtů Petrových derou se slova, jež pronikavě vyjadřují úděs nad pokorou a láskou Spasitelovou. Jaký to rozechvívající obraz! Božský Vykupitel na kolenou. A před kým? A co činí? Jaké to ponížení v neskonalé lásce! A slyšme, jak Spasitel sám zdůrazňuje význam svého ponížení: „Víte-li, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Mistrem a Pánem; a dobře pravíte: jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám.“ Příklad tedy dává a v příkladu příkaz pokorné, účinné lásky vzájemné. Příkaz nejdůraznější, nejtklivější. Příkaz, který na sklonku veřejné činnosti Páně je rekapitulací, souhrnným závěrem, nejvýraznějším přáním, tužbou a přikázáním (mandatum) Srdce jeho.
Než výjev ve večeřadle sionském měl ještě jiný význam. Byla to příprava na první eucharistickou oběť, na první sv. přijímání, na první svěcení kněžstva. V rozmluvě s Petrem poukazuje Spasitel na mravní význam umývání nohou. Ukazuje, jak pečliv je o vnitrnou čistotu prvních účastníků tajemného slavení Eucharistie, prvních přijímatelů a prvních kněží. „Čisti buďte“, jako by volal Pán tímto mytím nohou. Příkaz, který 20 století tlumočí Církev a hlavně v dnešních obřadech, usilujíc, by účast naše na požehnání darů Srdce Kristova byla podle úmyslů a tužby Spasitelovy. Příkaz, který vyznívá ze všeho, čím Církev nejsvětější Svátost, oběť mše svaté i kněžství obklopuje.
Ofertorium a tichá modlitba
Jásavé ofertorium je radostnou písní usmířených kajícníků. Ze zpěvu k obětování vane vděčná radost. Dnes počínaly velikonoce usmířených kajícníků.
Pravice Páně činí divy, pravice Hospodinova mne vyvýšila; neumru, ale zůstanu živ a vyprávěti budu skutky Hospodinovy. (Ž. 117, 16 a 17)
Tichá modlitba připomíná, že slavíme dnes památku ustanovení oběti mše svaté.
Prosíme, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, nechť ten ti oběť naši učiní příjemnou, jenž dnešním ustanovením poučil své učedníky, aby ji konali na jeho památku, Ježíš Kristus, Syn tvůj, Pán náš. Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě.
Preface o sv. kříži velebí oběť lásky Spasitelovy i její triumf.
Vsuvky v kánonu upamatovávající na předmět dnešního slavení
Tři modlitby v neproměnném kánonu mají dnes zvláštní vsuvky:
„Ve společenství jsouce a oslavujíce den přesvatý, o kterém Pán náš Ježíš Kristus byl zrazen, ale také památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista…“
„Tuto tedy oběť společnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, kterou ti obětujeme při dnu, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým k slavení tajemství svého Těla a Krve, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval…“
„Jenž den před tím, než pro spásu naši a všech trpěl, to jest dnes, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou…“
V prvních dvou modlitbách tklivě vyjádřen protiklad lásky Spasitelovy a zrady Jidášovy. „Přesvatý den slavíce, kdy Pán náš Ježíš Kristus za nás byl zrazen (vydán)…“ „Den, o němž Pán náš Ježíš Kristus vydal učedníkům svým tajemství svého Těla a Krve…“ („traditus“ – „tradidit“)
Zelený čtvrtek je velikým svátkem lásky. O lásce mluví , k lásce vyzývá. Tklivěji než kterýkoli jiný památný den církevního roku křísí vzpomínku na hlavní odkaz a příkaz Srdce Kristova.
Po skončení obřadů opouštíme chrám… Ale duší rozechvělou zní echo posledního zpěvu:
Kde je láska milování, tam je Bůh. V jednotu nás spojila láska Kristova. Bojme se a milujme Boha živého. A srdcem upřímným milujme se vespolek. Když jsme tedy shromážděni v jednotu, střezme se, bychom se myslí nepoltili. Ať ustanou zlobné sváry, ať ustanou hádky. A mezi námi buď Kristus Bůh.
Převzato z díla ThDr. František Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.
Začátek, který nemá v katolické liturgii obdoby